ECLI:CZ:US:2012:3.US.2989.12.1
sp. zn. III. ÚS 2989/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Rychetského (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Č. K., 2) I. N., zastoupených Mgr. Petrem Rousem, advokátem, se sídlem Zborovská 694, Turnov, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 12. 2009 č. j. 18 C 168/2007-108, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2010 č. j. 64 Co 170/2010-161, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18 dubna 2012 č. j. 30 Cdo 2576/2011-193, doplněné usnesením z 31. května 2012 č. j. 30 Cdo 2576/2011-197, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. V ústavní stížnosti, podané včas a i jinak ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatelé tvrdili, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem soudu zakotvené v čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 5, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelé se v postavení žalobců domáhali žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 náhrady škody ve výši 7 887 548 Kč a náhrady nemajetkové újmy ve výši 4 000 000 Kč proti žalované České republice - Ministerstvu financí (dále jen "žalovaná"). Majetková škoda jim měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu. Žalobci svoje nároky odůvodnili tím, že škoda ve formě ušlého zisku i nemajetková újma jim byly způsobeny vydáním nezákonných dodatečných platebních výměrů o doměření daně z příjmů fyzických osob za rok 1993, přičemž řízení bylo nepřiměřeně dlouhé. Stěžovatelé tvrdili, že v příčinné souvislosti s vydáním těchto nezákonných rozhodnutí nemohli realizovat svůj podnikatelský záměr - rekonstruovat nemovitost v zamýšleném rozsahu a dále ji pronajímat. Nárok na vyplacení odškodnění a nemajetkovou újmu stěžovatelé zdůvodňovali průtahy v řízení, ke kterým došlo v daňovém řízení a trvalo minimálně osm let.
3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti obšírně rekapitulují průběh předchozího řízení, které trpělo podstatnými vadami. Obecné soudy žalobu stěžovatelů zamítly a dovolání bylo odmítnuto, proto proti uvedeným rozhodnutím brojí stěžovatelé podanou ústavní stížností. V ní ve vztahu k náhradě škody opakují svoji argumentaci, kterou již uplatnili před obecnými soudy. Stěžovatelé namítají, že řízení před obecnými soudy neprobíhalo spravedlivě a nestranně, soudy se jejich věcí řádně nezabývaly a předložené důkazy řádně neprojednaly a žalobu zamítly s ohledem na námitku promlčení.
4. Dále stěžovatelé tvrdili, že v řízení před Nejvyšším soudem bylo porušeno jejich právo na zákonného soudce zaručené čl. 38 Listiny. Z napadeného rozhodnutí není dostatečně zřejmé, kdo ve věci skutečně rozhodoval, zda JUDr. František Ištvánek, jak je uvedeno v opravném usnesení ze dne 31. 5. 2012 (30 Cdo 2576/2011-197), nebo JUDr. Pavel Pavlík, který byl původně uveden na originálu usnesení. Stěžovatelé mají pochybnosti o dodržení rozvrhu práce Nejvyššího soudu. Z výše uvedených důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
5. Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny a článku 1 Ústavy.
6. Zákon o Ústavním soudu v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
7. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 18 C 168/2007 z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
8. Stěžovatelé se ze strany Ústavního soudu domáhají přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejich právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádějí v podstatě shodné argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou primárně v pravomoci obecných soudů.
9. Z obsahu spisu vyplynulo, že Obvodní soud pro Prahu 1 ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelů zamítl. Platebními výměry Finančního úřadu v Turnově, vydanými na základě daňové kontroly ze dne 1. 8. 1995, a na ně navazujícími rozhodnutími Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 6. 8. 1996 byla stěžovateli 1) doměřena daň ve výši 1 205 398 Kč a stěžovatelce 2) ve výši 820 591 Kč. Tato rozhodnutí byla zrušena rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 2003. Rozhodnutí o nově stanovené dodatečné dani byla opět Krajským soudem v Hradci Králové zrušena rozsudky ze dne 17. 12. 2004. Doměření daně se týkalo daně z příjmů obyvatelstva za rok 1992 a daně z příjmů fyzických osob za rok 1993. Za rok 1993 pak v důsledku uvedených rozsudků Krajského soudu v Hradci Králové stěžovatelům daň vyměřena nebyla a přeplatky na dani, včetně úroků z přeplatku byly žalobcům následně vráceny. Řízení bylo ukončeno úředním záznamem ze dne 13. 2. 2006. Soud prvního stupně žalobu zamítl s argumentací, že nebyla splněna podmínka existence příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou újmou v majetkové sféře stěžovatelů, neboť daňové řízení věcně ani procesně nesouvisí s řízením stavebním. Ohledně nemajetkové újmy soud zamítl žalobu s odůvodněním, že nárok stěžovatelů nemá oporu v zákoně č. 58/1969 Sb., neboť nezakotvuje právo na náhradu nemateriální újmy za nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup. Nároku stěžovatelů nebylo možné vyhovět ani dle §13 obč. zák., neboť neunesli břemeno tvrzení a tudíž ani neprokázali, které jejich osobnostní právo bylo ohroženo či porušeno v daném daňovém řízení a jaká konkrétní újma na jejich osobnosti vznikla.
10. Odvolací soud z podnětu odvolání stěžovatelů rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplynulo, že stěžovatelé existenci nároku na náhradu škody ve formě ušlého zisku a nemateriální újmy jako kauzální důsledek nezákonného rozhodnutí neprokázali. Odvolací soud shodně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že skutečnost, že stěžovatelům byla doměřena daň za rok 1993, neměla za následek změnu stavby a snížení podnikatelského zisku stěžovatelů. Nárok stěžovatelů na nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem nebyl stěžovatelům přiznán, protože jej uplatnili až po uplynutí šestiměsíční lhůty od skončení řízení, ve kterém k nesprávnému úřednímu postupu došlo. Stěžovatelé svůj nárok uplatnili u soudu po uplynutí promlčecí doby (6. 11. 2007) a žalovaná vznesla námitku promlčení, ke které soud byl povinen přihlédnout.
11. Lze přisvědčit závěru obecných soudů, že neexistuje příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem - nezákonným rozhodnutím - a tvrzenou újmou v majetkové sféře stěžovatelů. Daňové řízení nemá nic společného s řízením stavebním. Stavba měla být dokončena k 31. 12. 1994, přičemž daňová kontrola byla zahájena dne 13. 12. 1994 a daň vyměřena v srpnu 1995; závěru obecných soudů tudíž nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
12. Stěžovatelé zpochybňují závěry obecných soudů ohledně promlčení nároků na náhradu škody vůči státu podle zákona č. 58/1969 Sb., podle něhož, s ohledem na přechodná ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., bylo třeba oprávněnost nároku stěžovatelů posoudit. I zde musí Ústavní soud konstatovat, že postup obecných soudů nepřekročil meze ústavnosti. Obecné soudy se všemi tvrzeními stěžovatelů podrobně zabývaly, a podrobně a srozumitelně vyložily, proč jim nemohou dát za pravdu.
13. Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. dubna 2012 (30 Cdo 2576/2011-193) odmítl dovolání stěžovatelů, neboť neshledal, že by byly naplněny podmínky přípustnosti dovolání. Dovolání odmítl dle ustanovení §243b, odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. Opravným usnesením ze dne 31. května 2012 (30 Cdo 2576/2011-197) bylo dle §243c odst. 1 a §164 o. s. ř. opraveno jméno předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka uvedené po údaji o dnu a místě vyhlášení usnesení Nejvyššího soudu, kde nesprávně bylo uvedeno jméno JUDr. Pavla Pavlíka. Ve věci stěžovatelů jako předseda senátu v souladu s rozvrhem práce Nejvyššího soudu (č. l. 12 - 13) vystupoval JUDr. František Ištvánek, jenž byl uveden jako předseda senátu též v záhlaví usnesení a jehož vlastnoruční podpis je i na originále usnesení. Ústavní soud nepřisvědčil tvrzením stěžovatelů, že v řízení před Nejvyšším soudem bylo porušeno jejich právo na zákonného soudce dle čl. 38 Listiny, a pochybení Nejvyššího soudu je toliko písařskou chybou, tedy nesprávností administrativního charakteru.
14. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno zákonu odpovídající dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. K zásahu do základního práva stěžovatelů by došlo za předpokladu, že by výklad obecných soudů byl v rozporu s kogentním ustanovením zákona, nebo by byl extrémně formalistický, v důsledku čehož by výsledné rozhodnutí bylo celospolečensky vnímáno jako nespravedlivé.
15. Ústavní soud uzavírá, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Námitkami stěžovatelů se náležitě v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu zabývaly a svůj postup řádně odůvodnily (§157, §169 o. s. ř.). Právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, jehož porušení se stěžovatelé dovolávají, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na přiznání této náhrady. Toto právo souvisí s právem na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces přitom nikomu nezaručuje rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelé měli a nepochybně využili možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
16. Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2012
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu