ECLI:CZ:US:2012:3.US.2995.11.1
sp. zn. III. ÚS 2995/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. Vladimírem Hamplem, advokátem se sídlem v Novém Jičíně, Havlíčkova 4, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 6. 2011, č. j. 51 Co 147/2011-74, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") - zrušil v záhlaví označené usnesení odvolacího soudu, vydané v jeho občanskoprávní věci.
K porušení těchto práv mělo podle stěžovatele dojít rozhodnutím (procesně navazujícím na usnesení Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 7. 7. 2010, č. j. 15 C 242/2009-24) vydaným v řízení podle ustanovení §200y a násl. o. s. ř., pakliže jeho výsledkem bylo nařízení soudního prodeje zástav - nemovitostí, jejichž je vlastníkem (a tvrzeným zástavním dlužníkem), a to ve prospěch žalující společnosti NEWCOLLECTORS, a.s., se sídlem v Praze 5, Holečkova 31, zástavního věřitele. Stěžovatel především oponuje výkladové koncepci realizace zástavního práva, již obecné soudy na základě zmíněných procesních ustanovení (a korespondujících norem hmotněprávních) v dané věci uplatnily na základě ustálené judikatury, vycházející z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, resp. nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. II. ÚS 114/06, a poté - v jednotlivostech - napadené rozhodnutí kritizuje pro opomenutí věc hodnotit z hledisek, jež podle jeho názoru přesto měla být relevantní. Tuto kritiku v jednotlivých argumentačních partiích ústavní stížnosti odvíjí z úvahy, že jelikož obligační dlužníci R. a M. S. byli za jednání související se sjednáním smlouvy o úvěru pravomocně odsouzeni pro trestný čin poškozování cizích práv podle ustanovení §209 odst. 1 písm. a) tr. zákona, je absolutní neplatností podle §39 obč. zák. postižena též smlouva zástavní, která měla předmětnou pohledávku zajišťovat; dovozovanou absolutní neplatnost zástavní smlouvy přitom považuje za relevantní okolnost již v řízení o soudním prodeji zástavy.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v občanském soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Není-li však, jak bylo řečeno, kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, pak se jeho kontext - jde-li o namítaný nedostatek spravedlivého procesu - nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných hmotněprávních ustanovení je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní. To je v dané věci rozhodující, neboť i argument dotčením ústavně zaručeného práva vlastnit majetek a pokojně jej užívat je zde prosaditelný až teprve jakožto důsledek - případných - ústavněprávně kvalifikovaných vad občanskoprávního řízení, z nějž vzešla rozhodnutí, napadená ústavní stížností.
Oproti očekáváním stěžovatele však právní názory, jež byly v dané věci obecnými soudy uplatněny, za protiústavní - v uvedeném smyslu - mít nelze.
Nelze dovodit ani výkladový exces či nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné by zde mohlo být významné při ústavněprávním přezkumu v řízení podané interpretace rozhodného podústavního práva. Obecné soudy své právní názory náležitě odůvodnily a jimi přijaté závěry jsou zcela konzistentní s dlouhodobě ustálenou soudní praxí (srov. zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, uveřejněné pod č. 37/2005 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), jež adekvátně reflektuje hmotněprávně zakotvený účel zástavního práva, pakliže jím je "zajištění pohledávky pro případ, že dluh který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy" (§152 obč. zák.; viz též §165a odst. 1 obč. zák.).
Stěžovatelova kritika napadeného usnesení odvolacího soudu neobstojí ani z pohledu existující judikatury Ústavního soudu, jestliže nález ze dne 19. 4. 2007 sp. zn. II. ÚS 114/06 (shodně usnesení ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 86/10) výslovně konstatuje, že "judikaturu Nejvyššího soudu ... považuje Ústavní soud za ústavně souladnou", a má zde na mysli, jak se v odůvodnění uvádí, právě usnesení ze dne 2. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1467/2004. Od tohoto hodnocení není důvod (a ani podmínky) se zde odchýlit, jelikož zásadně platí, že i Ústavní soud je vázán nálezy, jež vydal.
Řečené je pro posouzení ústavní stížnosti stěžovatele rozhodující, neboť i v dané věci se tím uplatní názor, který Ústavní soud traktuje opakovaně, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadená rozhodnutí obecných soudů jsou konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k nim již dříve vyslovil, ať již k tomu došlo předtím nebo poté.
Postačí tedy na odůvodnění uvedeného nálezu Ústavního soudu odkázat.
To lze dostatečně vztáhnout i k té části argumentace stěžovatele, která směřuje k obecnými soudy (odvolacím soudem) údajně pominutým (skutkovým či právním) jednotlivostem rozhodného vztahu účastníků řízení, neboť i ty jsou zmíněným nálezem "zaštítěny", a odkázány - ve shodě s odůvodněním odvolacího soudu - na následující procesní stadium, totiž řízení o výkon rozhodnutí prodejem zástavy, v němž jsou povinnému k dispozici všechny námitky (jmenovitě pro zastavení výkonu), jichž se (předčasně) stěžovatel, ačkoli znalost relevantní judikatury dává najevo, dovolává již nyní. To platí i o stěžovatelem tvrzené absolutní neplatnosti zástavní smlouvy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2829/2005).
Je tradiční zásadou, že v řízení o soudním prodeji zástavy soud posuzuje toliko, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem; jiné okolnosti zde významné nejsou. Ony okolnosti rozhodné nemusí být v tomto řízení prokázány (postaveny najisto); postačí, budou-li listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy jeví-li se z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné.
Jen pro úplnost a k doplnění lze poznamenat (k přiznaným nákladům řízení o soudním prodeji zástavy), že vedle názoru, Ústavním soudem již vyjádřeného (na nějž poukazuje stěžovatel), lze téhož dosíci na základě úsudku, že tyto náklady nelze vykonat jinak než v navazujícím řízení o výkon rozhodnutí prodejem zástavy, a to s těmi (příznivými) důsledky pro obranu stěžovatele, jež byly v předchozím již zaznamenány, a jejichž uplatnění se stěžovatel dovolává.
Je tedy namístě závěr, že se stěžovateli existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, čímž je znovu odůvodněn výše předznačený úsudek, že jeho ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jako takovou ji Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu