ECLI:CZ:US:2012:3.US.3096.11.1
sp. zn. III. ÚS 3096/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. března 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ČSPL, a. s., se sídlem Karla Čapka 211/1, 405 91 Děčín, IČ: 263 01 504, právně zastoupené Mgr. Martinem Hrdlíkem, advokátem AK se sídlem Pobřežní la, 186 00 Praha 8, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. března 2010 č. j. 22 Co 36/2010-374 a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. července 2011 č. j. 28 Cdo 4463/2010-422, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 17. října 2011, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. března 2010 č. j. 22 Co 36/2010-374 a dále usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") ze dne 20. července 2011 č. j. 28 Cdo 4463/2010-422, a to pro porušení článku 1, článku 3 odst. 1, článku 11 odst. 1 a článku 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že žalobkyně (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 1. srpna 2008 domáhala po žalované České republice - Ministerstvu dopravy náhrady škody ve výši 1.793.393.146,- Kč s příslušenstvím, způsobené jí nesprávným úředním postupem při výkonu veřejné moci. Nesprávný úřední postup spatřovala žalobkyně v tom, že žalovaná v přiměřené lhůtě neučinila úkony a nevydala rozhodnutí nezbytná k zajištění splavnosti vodního toku Labe v úseku od říčního km 102,2 (Chvaletice) na státní hranici se Spolkovou republikou Německo (dále jen "předmětný úsek řeky Labe") a to minimálně na úrovni stanovené platnými právními předpisy. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 17. září 2009 č. j. 60 C 21/2008-188 žalobu zamítl s tím, že žádný vnitrostátní právní předpis ani Evropská dohoda o hlavních vnitrozemských vodních cestách mezinárodního významu (dále jen "dohoda AGN") nezakotvuje povinnost žalované zajistit splavnost předmětného úseku řeky Labe s ponorem 2,5 m, v jejímž porušení žalovaná spatřovala nesprávný úřední postup.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. března 2010 č. j. 22 Co 36/2010-374 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. července 2011 č. j. 28 Cdo 4463/2010-422 jako nepřípustné odmítl.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že rozhodnutími obecných soudů jí byl upřen nárok na náhradu škody, která jí byla způsobena nesprávným úředním postupem žalované. Tato rozhodnutí jsou podle stěžovatelky v rozporu s platnou právní úpravou i s judikaturou.
Stěžovatelka namítá, že žalovaná nezajistila splavnost předmětného toku české části Labe a omezila tak možnost stěžovatelky provozovat nákladní vodní dopravu na trase Děčín - Hamburk a zpět. V důsledku tohoto protiprávního jednání žalované došlo nejen k zásahu do stěžovatelčiny majetkové sféry, ale žalovaná ji svým jednáním připravila o část příjmů, kterých by za normálního chodu věcí stěžovatelka dosáhla. Stěžovatelka tedy uplatňuje jak skutečnou škodu, tak i to, co jí v důsledku uvedeného jednání ušlo - ušlý zisk.
Stěžovatelka dále namítá, že rozsudek Městského soudu v Praze se sice formálně deklaruje jako rozhodnutí potvrzující, ve skutečnosti je však rozhodnutím "překvapivým", kterým byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 změněn, neboť Obvodní soud pro Prahu 1 stěžovatelce deklaruje, že její právo na náhradu škody neexistuje s odůvodněním, že z žádného právního předpisu ani dohody AGN neplyne pro žalovanou povinnost zajistit splavnost předmětného úseku řeky Labe pro lodě s ponorem do 2,5 m. Městský soud v Praze však prý nevyloučil, že povinnost žalované zajistit splavnost a korespondující právo stěžovatelky na náhradu škody za porušení této povinnosti existuje, pouze konstatoval, že pro úspěšné uplatnění takového práva by stěžovatelka musela specifikovat, jaký úřední postup určitý orgán žalované prováděl nebo měl provádět a jakých pochybení se při výkonu své pravomoci dopustil.
V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle níž zásadní změna právního náhledu, jež neodůvodňuje změnu rozhodnutí soudu prvního stupně, musí obvykle vést ke kasačnímu rozhodnutí odvolacího soudu, což se nestalo.
Stěžovatelka dále namítá, že rozsudek Městského soudu v Praze má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a dovolání proti němu je tedy ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Dle stěžovatelky je zásadního právního významu otázka, zda stát odpovídá podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, za škodu vzniklou opomenutím zajistit v přiměřené lhůtě splavnost vodní cesty v rozsahu stanoveném zákonem č. 114/1995 Sb., o vnitrozemské plavbě, vyhláškou Ministerstva dopravy č. 22/1995 Sb., o vodních cestách a dohodou AGN. Stěžovatelka se domnívá, že výše uvedený závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání je nesprávný. Rozsudek Městského soudu v Praze je totiž po právní stránce zásadního významu nejen z hlediska svého obecného dopadu do poměrů sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že se projevuje v poměrech odvolatele (stěžovatelky) a mění její postavení vůči druhé straně sporu.
Stěžovatelka je dále toho názoru, že nemusela zpochybňovat závěr o neexistenci příčinné souvislosti. Městský soud v Praze v případě závěru o neexistenci příčinné souvislosti totiž vychází z otázky týkající se nesprávnosti úředního postupu žalované. Pokud by Nejvyšší soud dal stěžovatelce za pravdu v tom, že ze strany žalované došlo k nesprávnému úřednímu postupu a že žalovaná má povinnost zajistit splavnost předmětného úseku řeky Labe, neobstál by závěr Městského soudu v Praze ohledně neexistence příčinné souvislosti, tak jak byl uveden v rozsudku Městského soudu v Praze. Jinými slovy, řešení předmětné právní otázky by se mohlo projevit na obsahu práv a povinností účastníků předmětného řízení. Z výše uvedeného prý vyplývá, že závěr Nejvyššího soudu o tom, že rozsudek Městského soudu v Praze nemá zásadní právní význam, je odůvodněn nelogicky a libovolně.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí dospěl k závěru, že nepostačuje, aby žalobkyně odůvodňující vzniklou škodu nesprávným úředním postupem orgánů žalované pouze obecně tvrdila, že žalovaná neučinila v přiměřené lhůtě úkony a nevydala rozhodnutí nezbytná k zajištění splavnosti předmětného úseku řeky Labe, ale naopak dovodil, že žalobkyně by musela specifikovat, jaký úřední postup určitý orgán žalovaného státu prováděl nebo v přiměřené lhůtě měl provádět a jakých pochybení se při výkonu své pravomoci v tomto případě dopustil. Odvolací soud dále dovodil, že v posuzovaném případě lze stěží dovodit i příčinnou souvislost mezi tím, jak žalobkyně formulovala nesprávný úřední postup žalované, a tvrzenou škodou, neboť žalobkyně začala podnikat za stávajícího stavu splavnosti předmětného úseku řeky Labe, a tzv. ušlý zisk představuje částku, jakou by dosáhla, kdyby v mezidobí došlo k zajištění splavnosti předmětného úseku řeky Labe. Majetková újma spočívající v ušlém zisku se však odškodňuje jen za předpokladu, že k ní došlo v příčinné souvislosti se škodnou událostí, přičemž pouhé tvrzené zmaření zamýšleného podnikatelského záměru poškozeného k odškodnění nestačí. Aby byla splněna podmínka příčinné souvislosti, musí poškozený prokázat, že měl zajištěny předpoklady pro tzv. pravidelný běh věcí, tedy že tam, kde je k provozování výdělečné činnosti zapotřebí splnění určitých podmínek, byl reálný předpoklad jejich dosažení, pokud by nenastala škodná událost. V daném případě, uvedl městský soud, nelze dovodit, že by nesprávný úřední postup tak, jak byl formulován žalobkyní, zasáhl do pravidelného běhu věcí směřujícího za obvyklých okolností k dosažení předpokládaného zisku. Odvolací soud uzavřel, že dohoda AGN neukládá signatářům žádnou konkrétní povinnost a není ani přímo aplikovatelná. Uvedeným závěrům Městského soudu v Praze nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud nesprávně posoudil, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
V souzené věci přicházela úvahu přípustnost dovolání pouze na základě ust. §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ust. §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že dovolání stěžovatelky není přípustné ani podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť dovolatelkou vznesené námitky nemohou založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, a proto dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné.
Ve vztahu k napadenému usnesení, jímž dovolací soud odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné, Ústavní soud posuzoval ústavní stížnost z hlediska porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny i čl. 6 odst. 1 Úmluvy), a to nikoli z pohledu porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegatio iustitiae (odmítnutí spravedlnosti).
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč přípustnost dovolání v předmětné věci neshledal.
Pro úplnost Ústavní soud dále připomíná, že Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 181/95 konstatoval, že za rozhodnutí "po právní stránce zásadního významu" nutno považovat zejména ta, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu. Úvahu dovolacího soudu, zda jde o otázku zásadního právního významu (ust. §237 odst. 3 o. s. ř.), tedy není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat, jestliže - se zřetelem k jeho logickým a odůvodněným myšlenkovým konstrukcím - nejde o projev svévole.
Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti (např. pro jeho svévolnost, pro nedostatek jeho odůvodnění či z jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytýčených konsolidovanou a všeobecně dostupnou judikaturou Ústavního soudu; srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 116/94, sp. zn. IV. ÚS 573/01, sp. zn. III. ÚS 280/03, sp. zn. I. ÚS 319/03, sp. zn. II. ÚS 644/04, sp. zn. III. ÚS 86/06, sp. zn. III. ÚS 466/06).
Ústavní soud uzavírá, že postup obecných soudů v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
Ústavní soud ověřil, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu