ECLI:CZ:US:2012:3.US.3099.12.1
sp. zn. III. ÚS 3099/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatelky GRATO spol. s r. o., IČ 41033281, se sídlem Mariánské Lázně, Palackého 796/57a, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 51/39, proti výroku II rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. června 2012 č. j. 184 EC 238/2010-36, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod zrušil v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu, vydané v její občanskoprávní věci, a to ve výroku (II), jímž bylo rozhodnuto o nákladech tohoto řízení.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresní soud v Ostravě zavázal žalovanou S. P. zaplatit stěžovatelce 1 008 Kč s příslušenstvím z titulu pohledávky Dopravního podniku Ostrava a. s. na zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému, již stěžovatelka nabyla postoupením, a o nákladech tohoto řízení rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovatelce 2 230 Kč.
K nákladovému výroku soud uvedl, že nad uvedenou částku náhradu nákladů nepřiznal na základě §150 občanského soudního řádu s tím, že v daném ohledu se opírá o závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11, přičemž vycházel ze zjištění, že se jedná o bagatelní věc, žaloba je tzv. formulářovou žalobou, ve které se mění pouze údaje o osobách žalovaných a žalované částce a kde je základ právní argumentace totožný, přičemž podání takové žaloby je spíše administrativní než právní úkon. Požadovaná odměna je proto nepřiměřená.
V ústavní stížnosti stěžovatelka obsáhle oponuje závěrům soudu, který jí jako procesně úspěšnému účastníkovi řízení nepřiznal náhradu jejích nákladů "v plném rozsahu". Namítá, že aplikace §150 občanského soudního řádu "překročila v rozporu s principem právní jistoty meze předvídatelného rozhodování obecných soudů", přičemž odmítá jako z hlediska citovaného ustanovení irelevantní skutečnosti, o které soud dané rozhodnutí opřel. Namítá rovněž, že ji předem na aplikaci tohoto ustanovení neupozornil.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený jiný zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.
V této souvislosti je pak rozhodné, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu, vymezení rozhodné materie, tak i kritiky postupu v řízení v rozhodném smyslu zcela identifikuje s jinými ústavními stížnostmi téže stěžovatelky, o kterých Ústavní soud již rozhodl, a to tak, že je jako zjevně neopodstatněné odmítl, konkrétně pak např. usnesením sp. zn. I. ÚS 2432/11 ze dne 6. 3. 2012.
To je významné potud, že v uvedeném usnesení vyslovené závěry se uplatní i v dané věci, neboť není zde důvodu se od nich jakkoliv odchýlit. Nosné důvody tohoto rozhodnutí jsou stěžovatelce známy, a proto postačí na ně jen odkázat.
Lze je shrnout tak, že napadené rozhodnutí nelze kvalifikovat jako "svévolné" či excesivní, jestliže obecný soud své rozhodnutí určitým způsobem odůvodnil a uplatněné názory jsou logické, mají racionální základnu a v rovině práva ústavního jsou akceptovatelné.
Je přiléhavé též připomenout, že v připodobitelných věcech ústavních stížností stěžovatelky Bazcom, a. s., vycházejících z řízení, ve kterých obecný soud náklady advokátního zastoupení nepřiznal (jako nikoli účelně vynaložené), Ústavní soud konstatoval, že "... pokud občanský soudní řád ponechává otázky nákladů řízení, včetně posouzení jejich účelnosti, úvaze obecných soudů, a ty v jednotlivých případech přihlíží ke konkrétním okolnostem případu a své úvahy dostatečně odůvodní, nelze jejich postup z hlediska základních práv a svobod považovat za svévolný ani nepřiměřený" (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2777/11 ze dne 27. 12. 2011, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Okresní soud v Ostravě v daném případě navíc postupoval v intencích nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012, jehož se stěžovatelka dovolává v jiných věcech a kde Ústavní soud nabídl obecným soudům jedno z možných řešení nákladových výroků ve věcech tzv. "formulářových žalob", jež bude pokládat (též) za ústavně konformní.
Ke stěžovatelčině námitce, že soud svým rozhodnutím porušil její ústavně zaručené právo na právní pomoc před soudem, postačí poznamenat, že hodnocení účelnosti vynaložených nákladů k naplnění podmínky podle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu (příp. podmínky ve smyslu §150 občanského soudního řádu), o což v dané věci jde, je věcí jinou. Namítá-li stěžovatelka, že ji soud na úmysl aplikovat citované ustanovení neupozornil, tato eventualita musela být stěžovatelce z mnoha předchozích řízení známa, stejně tak byla soudu nepochybně známa příslušná stěžovatelčina argumentace, i to, že není ze strany Ústavního soudu shledávána jakkoliv opodstatněnou.
Lze proto uzavřít, že se stěžovatelce porušení základních práv a svobod doložit nezdařilo a že její ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná. Jako takovou ji Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu