ECLI:CZ:US:2012:3.US.3107.11.1
sp. zn. III. ÚS 3107/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ Z. S., 2/ K. S., a 3/ Mgr. Z. S., zastoupených JUDr. Pavlem Rejmanem, advokátem se sídlem v Děčíně, Čsl. armády 1050/22, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, č. j. 28 Cdo 1355/2011-100, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 11. 2010, č. j. 36 Co 422/2010-77, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívají, že jimi bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (řízení před obecnými soudy "nebyla spravedlivá") a bylo též zasaženo i do jejich práva vlastnit majetek podle jejího čl. 11 (dále jen "Listiny")
Usnesením ze dne 17. 8. 2010, č. j. 21 C 151/2009-50, Okresní soud v Děčíně nepřipustil, aby do řízení o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitosti (vedeného dříve pod sp. zn. 16 C 541/92) přistoupila na straně žalovaných (vedle Z. S. a K. S.) Mgr. Z. S., na kterou dotčenou nemovitost žalovaní převedli darovací smlouvou. Soud měl za to, že je k dispozici jen ustanovení §107a o. s. ř., a to postup podle §92 odst. 1 o. s. ř. nepřipouští.
Krajský soud v Ústí nad Labem ústavní stížností napadeným usnesením toto rozhodnutí změnil, a přistoupení Mgr. Z. S. do řízení připustil. Podle jeho názoru nebylo možné aplikovat ustanovení §107a o. s. ř., neboť způsob procesního postupu (v otázce účastenství) je určován především hmotněprávní úpravou, konkrétně ustanovením §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o mimosoudních rehabilitacích"), a na jeho základě se povinnými osobami - vedle fyzických osob, jež nabyly věc od státu v rozporu správními předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění - stávají i osoby blízké těchto osob, pokud na ně byla věc těmito osobami převedena; po procesní stránce se přistoupení dalšího účastníka (hmotněprávně legitimovaného) realizuje postupem dle §92 o. s. ř.
Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud též ústavní stížností napadeným usnesením zamítl; poukazuje na rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37/2007 a č. 31/2004, vyslovil názor, že nelze uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají nesprávnost právního závěru odvolacího soudu o pasivní legitimaci třetí z nich, neboť podle jejich názoru v této věci aplikovat "blokační" ustanovení §9 zákona o mimosoudních rehabilitacích nelze, jestliže k převodu vlastnického práva na ni došlo až po té, co byla žaloba na vydání věci soudem pravomocně zamítnuta, pročež ustanovení §92 odst. 1 o. s. ř. nemohlo být aplikováno. Nejvyššímu soudu stěžovatelé vytýkají, že se nikterak "nevypořádal s otázkou zkoumání procesního nástupnictví", jestliže ulpěl na úsudku, že "otázkou, zda navrhující účastník řízení je skutečně nositelem v žalobě tvrzeného práva, se může zabývat soud až při posouzení věci samé", a tím "popřel úvahu o správnosti rozhodnutí Mgr. Z. S., kterou právě žalobce opírá o porušení ust. §4 odst. 2 a §9 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích". Podle stěžovatelů již nálezem sp. zn. I. ÚS 2214/08 bylo "zřejmě" porušeno jejich právo vlastnit majetek, neboť Ústavní soud v něm "vůbec nezkoumal", že v době jeho vydání nebyli první dva již "delší dobu" vlastníky předmětných nemovitostí, a tudíž "nebyli pasivně legitimováni ani pro předmětný nález"; proto směřují proti tomuto nálezu (resp. jeho důvodům) i další výhrady, a požadují, aby Ústavní soud (nyní) rozhodl i o "přípustnosti svého nálezu ... v dané věci".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatelé se v ústavní stížnosti dovolávají - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu, což zde činí tvrzením, že především odvolací soud zaujal nesprávný právní názor ohledně připuštění dalšího účastníka do řízení na straně žalované, když v jejich věci nesprávně aplikoval ustanovení §4 odst. 2 o mimosoudních rehabilitacích a zejména "blokační" ustanovení §9 tohoto zákona.
Toto právo jim však upřeno nebylo potud, že se jim dostalo náležitého postavení účastníků řízení, a nikterak se nenaznačuje, že byli omezeni v možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, resp. že by jejich procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.
Kolizi s principy "spravedlivého procesu" v rovině právního posouzení věci představují nikoli "běžné" nesprávnosti, nýbrž až situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžují vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní nepředvídatelností a interpretační libovůlí.
Nic takového však v dané věci dovodit nelze.
Rozhodnému právnímu názoru ohledně aplikovatelnosti ustanovení §107a či §92 odst. 1 o. s. ř., ukotvenému odvolacím soudem v hmotněprávním určení pasivní legitimace osoby blízké jakožto legitimace samostatné, a to i v případě, že na ni byla restituovaná věc převedena až po zahájení restitučního řízení, nelze zjevně ničeho vytknout (srov. kupříkladu rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 540/2001, včetně jeho teleologického odůvodnění, jež koresponduje i tradičnímu přístupu Ústavního soudu k výkladovým otázkám při posuzování právních vztahů, založených restitučními předpisy). Tomu však již mimo jakoukoli pochybnost odpovídá, že v poměrech dané věci o instrumentáriu dle §107a o. s. ř. být uvažováno nemohlo, a naopak k dispozici byl jen postup podle §92 odst. 1 o. s. ř., k němuž se také odvolací soud (správně) uchýlil.
Stěžovatelé očividně pomíjejí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je rozhodnutím toliko (a "ryze") procesním, a nikterak jím není předjímán výsledek řízení; také proto jejich mnohé námitky jsou předčasné, resp. mají místo - případně - až v oponentuře proti rozhodnutí ve věci samé, bude-li jim nepříznivé.
Nejsilnějším argumentem proti ústavní stížnosti stěžovatelů je tedy úsudek, že napadené rozhodnutí obecného (odvolacího, resp. dovolacího) soudu není vůbec nadáno způsobilostí zasáhnout sféru základních práv a svobod, jež jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Oproti situaci podle §107a o. s. ř. je totiž přistoupení dalšího účastníka do řízení na straně žalované podle ve věci aplikovaného ustanovení §92 odst. 1 o. s. ř. v rozhodných souvislostech identické s postupem v podobě podání nové žaloby proti tomuto účastníku (zde třetí stěžovatelce) a následného spojení obou věcí ke společnému projednání.
Je namístě shrnout, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, pročež Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelů jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Ke kritice stěžovatelů směřující proti nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2214/08, se již jen připomíná, že podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány a osoby, a jinak tomu není ani v případě vázanosti Ústavním soudem samotným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. února 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu