ECLI:CZ:US:2012:3.US.324.12.1
sp. zn. III. ÚS 324/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. února 2012 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. J. R., 2. P. R. a 3. J. D., všech zastoupených Mgr. Jarmilou Grumlovou, advokátkou v Kolíně 3, Politických vězňů 98, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2011 č. j. 32 Co 144/2011-93 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 22. 11. 2010 č. j. 5 C 109/2010-45, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelé navrhli zrušení shora označených rozsudků vydaných v řízení o zaplacení 255.000,- Kč s příslušenstvím. Podle stěžovatelů obecné soudy jejich věc nesprávně posoudily, na základě zjištěného skutkového stavu dospěly k nesprávnému právnímu názoru, v řízení neprovedly řádné dokazování a napadená rozhodnutí nejsou odůvodněna v souladu se zákonem. Svou polemiku s rozhodnutími uzavřeli tvrzením, že postupem obecných soudů došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Napadená rozhodnutí jsou dle stěžovatelů také v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Po přezkoumání napadených rozsudků dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatou je opětovná polemika stěžovatelů se skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů.
Tvrzení stěžovatelů o rozporu uvedených rozsudků se zákonem a judikaturou a o jejich protiústavnosti neodpovídá skutečnosti, což vyplývá z jejich obsahu. Napadeným rozsudkem Okresní soud v Mělníku zamítl žalobu stěžovatelů, kterou se domáhali proti žalované zaplacení 255.000,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Potvrdil přitom právní závěr soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor uzavřené mezi účastníky řízení před obecnými soudy. Okresní i krajský soud řádně a srozumitelně objasnily i své další právní závěry ohledně posouzení otázky bezdůvodného obohacení a nedostatku aktivní věcně legitimace stěžovatele 2. a 3. Obecné soudy obou stupňů vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu a vyvodily právní závěry, které náležitě a pečlivě odůvodnily. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatelů, není v jeho kompetenci, aby přehodnocoval závěry okresního a krajského soudu v konkrétních detailech sporu. V jednotlivostech lze odkázat na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí a není třeba z nich zde cokoli opakovat či zdůrazňovat. Pokud stěžovatelé nesouhlasí se závěry obecných soudů, nezakládá to automaticky odůvodněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu