ECLI:CZ:US:2012:3.US.325.12.1
sp. zn. III. ÚS 325/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. října 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. Ř., zastoupeného JUDr. Vladimírem Fialou, advokátem AK se sídlem Na Stráni 26, 400 01 Ústí nad Labem, proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. dubna 2010 č. j. 9 C 2/2010-16 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. listopadu 2011 č. j. 10 Co 595/2010-43, za účasti 1) Okresního soudu v Ústí nad Labem a 2) Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 30. ledna 2012, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. dubna 2010 č. j. 9 C 2/2010-16, jakož i rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. listopadu 2011 č. j. 10 Co 595/2010-43, a to pro porušení článku 90 Ústavy České republiky a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. dubna 2010 č. j. 9 C 2/2010-16 soud prvního stupně uložil žalovanému (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") povinnost zaplatit žalobci Zemědělskému družstvu vlastníků Malšovice částku 600.000,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení ve výši 74.900,- Kč. Okresní soud rozhodl rozsudkem pro uznání podle §153a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), a to za situace, kdy došlo k fikci uznání nároku žalobce ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. Na výzvu soudu prvního stupně podle §114b odst. 1 o. s. ř., doručené žalovanému dne 26. února 2010, se žalovaný ve věci písemně nevyjádřil a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělil, jaký vážný důvod mu v tom brání; v takovém případě, uzavřel okresní soud, se má za to, že žalovaný uplatňovaný nárok uznával.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. listopadu 2011 č. j. 10 Co 595/2010-43 byl rozsudek okresního soudu změněn potud, že náklady řízení činí toliko 73.900,- Kč, jinak odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení 59.160,- Kč.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že žalobce nerespektoval ustanovení §79 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), neboť své vlastnictví nemovitosti, za jejíž údajné zhodnocení uplatnil nárok na zaplacení 600 000,- Kč, žádným důkazem osvědčujícím tuto skutečnost nedoložil, stejně jako neosvědčil rozsah zhodnocení, neboť neprokázal hodnotu nemovitosti v okamžiku jejího údajného nabytí na straně jedné a na straně druhé hodnotu nemovitostí v okamžiku, kdy tuto nemovitost pozbyl. Listiny k žalobě připojené podle názoru stěžovatele ani jednu z významných skutečností pro daný spor neosvědčovaly. Přesto žalobce nebyl vyzván k odstranění vad žaloby a žaloba nebyla odmítnuta, ačkoliv žalobce neprokázal ani svou aktivní legitimaci k vedení sporu. Žalobce neprokázal, proč požaduje úrok z prodlení od 1. března 2009. Za tohoto stavu stěžovatel nesouhlasí se závěrem soudu o tom, že povaha věci umožňovala postup dle §114b o. s. ř., neboť tomu brání vytýkané vady žaloby.
Stěžovatel uvádí, že v řízení k žádnému ústnímu jednání, ačkoliv to se konalo dne 31. srpna 2009 před Okresním soudem v Děčíně a dne 13. dubna 2010 u Okresního soudu v Ústí nad Labem, při kterém došlo k vyhlášení rozsudku pro uznání, nebyl předvolán, ačkoliv bylo nařízeno a pak dle názoru stěžovatele muselo být respektováno ustanovení §115 odst. 1, odst. 2 o. s. ř.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ze spisového materiálu vyplývá, že námitky, které stěžovatel nyní uplatňuje v ústavní stížnosti, uplatnil již ve svém odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí. S těmito námitkami se odvolací soud dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal.
Odvolací soud konstatoval, že ze spisu soudu prvního stupně vyplynulo, že žaloba byla dne 4. května 2009 podána u Okresního soudu v Děčíně. Tento soud usnesením ze dne 31. srpna 2009 č. j. 21 C 88/2009-7 vyslovil svou místní nepříslušnost a rozhodl o postoupení věci místně příslušnému Okresnímu soudu v Ústí nad Labem. Vyhlášení usnesení je zachyceno na formuláři protokolu o jednání, účastníci nebyli k vyhlášení usnesení předvoláváni. Usnesení nabylo právní moci dne 29. prosince 2009, poté byla věc postoupena Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, kde byla vedena pod sp. zn. 9 C 2/2010. Usnesení ze dne 19. února 2010 č. j. 9 C 2/2010-13, obsahující výzvu k vyjádření se ve věci podle §114b odst. 1 o. s. ř. spolu s určením lhůty 30 dnů k vyjádření počítané od doručení usnesení a s poučením podle §114b odst. 5 o. s. ř., bylo spolu se žalobou doručeno žalovanému do vlastních rukou dne 26. února 2010. Vyhlášení rozsudku pro uznání dne 13. dubna 2010 je zachyceno v protokolu o jednání před soudem prvního stupně, k němuž účastníci nebyli předvoláváni.
Námitkám stěžovatele odvolací soud nepřisvědčil a poukázal na to, že z žaloby v její narační části a z připojených listin, na něž žaloba odkazuje, je seznatelné, co je žalobou uplatňováno, čeho a na základě jakých skutečností se žalobce domáhá. Výše náhrady za zhodnocení nemovitosti žalovaného je v žalobě odhadována (s návrhem na výslech znalce), neboť za dané situace nebylo zřejmě možné jí stanovit přesně jiným způsobem. Povaha věci umožňovala postup podle §114b o. s. ř., výzva k vyjádření byla obsahově i formálně vydána plně v souladu s tímto ustanovením, přičemž skutečnost, že v textu výzvy není výslovně uvedeno označení příslušného paragrafu zákona, nemá na správnost výzvy a její zákonem předpokládané účinky žádný vliv. Rozhodnutí Okresního soudu v Děčíně o místní nepříslušnosti a postoupení věci místně příslušnému soudu, byt' bylo jeho vyhlášení zachyceno na formuláři protokolu o jednání, nebylo učiněno při jednání ve věci, které by pozdějšímu vydání kvalifikované výzvy podle §114b o. s. ř. bránilo.
Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně v daném případě správně aplikoval ustanovení §114b o. s. ř. a poté, co se žalovaný k žalobě nevyjádřil, postupoval podle odst. 5 tohoto ustanovení a §153a odst. 3 o. s. ř. Nastane-li fikce uznání ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř., je soud povinen podle tohoto ustanovení vydat rozsudek pro uznání. Podmínky stanovené občanským soudním řádem pro vydání rozsudku pro uznání byly splněny. Postup soudu prvního stupně, uvedl odvolací soud, byl v daném případě tedy správný a jeho rozhodnutí je odpovídajícím způsobem odůvodněno. Krajský soud proto uzavřel, že v daném případě zákonné podmínky pro vydání rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř. splněny byly a soud prvního stupně nepochybil, jestliže rozsudkem pro uznání ve věci rozhodl.
Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
Ústavní soud ověřil, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu