ECLI:CZ:US:2012:3.US.3272.12.1
sp. zn. III. ÚS 3272/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky D. E., zastoupené JUDr. Tomášem Kaiserem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 15, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2012 sp. zn. 9 To 113/2012 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 11. 2011 č. j. 9 T 141/2010-1622, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků obecných soudů, neboť je názoru, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 7, čl. 12 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 shora uvedeným rozsudkem stěžovatelku uznal vinnou dvěma pokračujícími přečiny zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 2 alinea první tr. zákoníku spáchanými v jednočinném souběhu s přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 tr. zákoníku a odsoudil ji podle §348 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let, dále jí uložil podle §67 odst. 1 tr. zákoníku peněžitý trest v celkové výši 100 000 Kč, vyměřený podle §68 odst. 1 a 2 tr. zákoníku v počtu 100 denních sazeb ve výši 1 000 Kč, a podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by uložený peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, jí stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 50 dnů, a konečně jí uložil trest propadnutí specifikovaných věcí podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Městský soud v Praze ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem s poukazem na §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. řádu rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 zrušil ve výroku o vině ad II/l., 2., 3. výrokové části, jakož i ve výroku o trestu; podle §259 odst. 3 písm. b) tr. řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatelka je vinna přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 tr. zákoníku, a odsoudil ji za tento přečin a přečiny zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 2 alinea první tr. zákoníku a padělání a pozměňování veřejné listiny podle §348 odst. 1 tr. zákoníku (ad I/1-11. výrokové části napadeného rozsudku, ohledně nichž zůstal napadený rozsudek nedotčen) podle §348 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let, dále jí uložil podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1 a 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 100 celých denních sazeb, kdy denní sazba činí 1 000 Kč, podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by uložený peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 50 dnů, a konečně jí uložil trest propadnutí specifikovaných věci podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že odsuzující rozsudky vycházejí z důkazů, získaných prostřednictvím vyšetřovacího úkonu provedeného v rozporu se zákonem, v důsledku čehož k nim rozhodující soudy "neměly vůbec přihlížet".
V jednotlivostech k nezákonnosti prohlídky kancelářských prostor uskutečněné dne 2. 10. 2007 s poukazem na příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků vydaný policejním orgánem (Policie České republiky, Obvodní ředitelství Praha II, Služba kriminální policie a vyšetřování, Odbor hospodářské kriminality) ze dne 24. 9. 2007 č. j.: ORII-10239/TČ-91-2007, uvádí, že:
1. Příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků ze dne 24. 9. 2007 "trpí natolik podstatnými vadami", že "prohlídka na jeho základě neměla být vůbec provedena"; nebyla nadto uskutečněna až po zahájení trestního stíhání (k vydání příslušného usnesení došlo až dne 15. 12. 2009) ani jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon, v důsledku čehož koliduje s nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 298/05, IV. ÚS 1780/07 a IV. ÚS 3370/10.
2. Z předmětného příkazu není zřejmé, vůči komu směřuje, čímž odporuje nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 424/2000.
3. Příkaz nerespektuje ustanovení §83a odst. 1 tr. řádu tím, že byl vydán bez předchozího souhlasu státního zástupce; ten jej udělil až dne 27. 9. 2007.
4. Samotná prohlídka byla provedena nezákonným způsobem, a proto koliduje s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 464/2000; policejní orgán nedostál požadavkům §84 tr. řádu, jelikož ji před prohlídkou nevyslechl a v protokolu o prohlídce se omezil na blíže neodůvodněné konstatování, že tento výslech proveden být nemohl. Ve skutečnosti však pro jeho provedení dosažitelná byla, neboť se nacházela "u sestry na Praze 5", což policejnímu orgánu sdělil její manžel, a posléze se na místo prohlídky dostavila. Policejní orgán též porušil své povinnosti vyplývající z §85 odst. 1 tr. řádu, jelikož neumožnil účast při prohlídce přítomnému manželovi (který je nadto společníkem obchodní společnosti, k jejímž prostorám se prohlídka vztahovala) ani jejich dospělému synovi.
5. Mezi věcmi údajně zajištěnými při prohlídce a "doklady spojenými s úkony v obchodním rejstříku zmíněnými v rozsudcích" se neprokázala žádná věcná souvislost.
IV.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V.
Stran námitek ad 1., 2. a 3. shora je v prvé řadě nutno zdůraznit, že je stěžovatelka v odvolání ze dne 30. 1. 2012, které zařadila coby přílohu ústavní stížnosti, výslovně nevznesla (čímž efektivitu zjištění odpovídajících - případných - vad ztížila - srov. §254 odst. 1 tr. řádu), a ani v ústavní stížnosti netvrdí, že tyto námitky uplatnila v řízení jinak, a že obecné soudy opomenuly se jimi zabývat.
Tím stěžovatelka způsobila, že tyto námitky, nyní vtělené do ústavní stížnosti, neobstojí již se zřetelem k subsidiaritě ústavněprávního přezkumu; obecně totiž platí, že ústavní stížnost nastupuje coby přípustná teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány, neboť především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka uvedenou oponenturu dříve neuplatnila, ač jí v tom nic nebránilo, resp. nevytýká obecným soudům, že na ni nereagovaly, je nevyhnutelné tyto námitky podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu hodnotit (srov. §72 odst. 3 téhož předpisu) jako nepřípustné (viz. usnesení sp. zn. III. ÚS 484/07 ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. III. ÚS 1058/07 ze dne 5. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 697/06 ze dne 10. 4. 2008, popř. též nález sp. zn. III. ÚS 359/96 ze dne 10. 7. 1997, N 95/8 SbNU 367, usnesení sp. zn. I. ÚS 650/99 ze dne 14. 3. 2000 a usnesení sp. zn. IV. ÚS 92/04 ze dne 8. 6. 2004).
V této části je proto podaná ústavní stížnost ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
Proto již jen nad tento (rozhodný) rámec a na vysvětlenou stěžovatelce se zaznamenává následující:
Ad 1. V předmětném příkazu ani v procesně navazujícím protokolu není výslovně uvedeno, proč má být daná prohlídka provedena jako úkon neodkladný a neopakovatelný, a potud lze stěžovatelce přisvědčit; současně však platí, že ne každé pochybení orgánů činných v trestním řízení na úrovni podústavního práva je samo o sobě způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod, tedy představovat důvod pro intervenci Ústavního soudu.
Ústavní soud má za to, že nepřítomnost explicitního odůvodnění v tomto směru (v dané věci) pochybení ústavněprávní intenzity nepředstavuje. Ve věci sp. zn. III. ÚS 231/05 také konstatoval, že "absence podrobného zdůvodnění sama o sobě nezpůsobuje automaticky důkazní neúčinnost takového úkonu, jestliže při následné kontrole a po zvážení všech souvislostí lze konstatovat, že věcné důvody pro neodkladnost úkonu byly splněny" (obdobně lze odkázat na rozhodnutí další, jmenovitě ve věcech sp. zn. II. ÚS 577/04, III. ÚS 231/05, I. ÚS 1813/07 či I. ÚS 2816/10).
Ústavnímu soudu, který otázku neodkladnosti či neopakovatelnosti vyšetřovacích úkonů posuzuje ex post, nezřídka se značným časovým odstupem a zpravidla pouze ze spisového materiálu, sluší - v obecné rovině - již proto mimořádná zdrženlivost, nejde-li o extrémní případy zjevného zneužití tohoto institutu. K intervenci do působení orgánů činných v trestním řízení je přiléhavé přistoupit typicky tehdy, jestliže pro provedení neodkladného či neopakovatelného úkonu nebyly dány objektivně žádné věcné důvody; nikoliv jen pro jeho nedostatečné (explicitní) odůvodnění, zejména lze-li takové důvody dovodit z konkrétního procesního kontextu. Tím nemá být řečeno, že nedostatek odůvodnění úkonu jako neodkladného či neopakovatelného není vážnou procesní vadou; její existence však má být reflektována primárně v rámci podústavního (instančního) přezkumu.
Pakliže stěžovatelka poukazuje na předchozí judikaturu Ústavního soudu, je nutné dát najevo, že z odůvodnění jí uváděných nálezů je zřejmá odlišnost její věci od těch, jež byly posuzovány dříve; nyní jde pouze o nižší míru pečlivosti, s jakou byly příkaz a navazující protokol vypracovány, nicméně neodkladnost provedení inkriminované prohlídky je z okolností případu a z písemností, které stěžovatelka učinila přílohou ústavní stížnosti, dostatečně zřejmá, a to jmenovitě se zřetelem k možné ztrátě důkazního materiálu zásahem osob užívajících prostory, v nichž byla prohlídka prováděna, popř. ze strany osob dalších.
Ani časové rozpětí mezi vydáním předmětného příkazu a zahájením trestního stíhání stěžovatelky procesní postupy orgánů činných v trestním řízení v ústavněprávní rovině nediskvalifikuje.
Ad 2. Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 424/2000 ze dne 13. 3. 2002, N 29/25 SbNU 227, dovodil kasační důsledky ze zjištění, že "prohlídka jiných prostor, která měla být provedena v prostorách společnosti MIRONET, s. r. o., byla provedena v prostorách stěžovatele, tedy rozdílného subjektu". Stěžovatelkou oponovaným příkazem však byla nařízena prohlídka "kancelářských prostor kanceláře č. M14, která je označena nápisem KALMYK s.r.o. IČ 25686291 a která se nachází v prvním patře za recepcí v komplexu hotelu Olšanka na adrese Praha 3, Táboritská 23/1000", čímž byly dotčené prostory přiměřeně konkretizovány (ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 461/06 ze dne 23. 11. 2006 Ústavní soud hovoří o ,,záchytných bodech") a ani stěžovatelka netvrdí, že ve skutečnosti došlo k prohlídce kanceláří užívaných subjektem odlišným (resp. že hrozila záměna či překročení zamýšlených mezí prohlídky).
Ad 3. Jestliže byl příkaz policejního orgánu vydán dne 24. 9. 2007, zatímco státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 udělil souhlas dne 27. 9. 2007, pak se zřetelem k úpravě obsažené v §83a odst. 1 tr. řádu, v rozhodném znění (účinném do 8. 7. 2010), sice nešlo o souhlas "předchozí", nicméně byla-li prohlídka provedena až poté, 2. 10. 2007, ústavněprávní relevance dosaženo nebylo (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 502/2000 ze dne 22. 1. 2001, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 8. 2001 sp. zn. 7 To 87/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002 sp. zn. 4 Tz 36/2002 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012 sp. zn. 8 Tdo 645/2012).
VI.
Ve vztahu k námitkám, které stěžovatelka uplatnila v ústavní stížnosti procesně regulérním způsobem, se odkazuje na obecné vymezení hranic ústavněprávního přezkumu, jež bylo podáno v bodě IV. shora.
Je namístě doplnit, že ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky rekapitulované pod body 4. a 5., neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženy nejsou, v důsledku čehož je pak určující ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
Konkrétně je případné zaznamenat následující:
Ad. 4. V postupu policejního orgánu ohledně předchozího výslechu podle §84 tr. řádu a účasti osob podle §85 odst. 1 tr. řádu shledaly pochybení již obecné soudy, jeho význam však rovněž ústavněprávní roviny nedosahuje. Předně, z protokolu o provedení prohlídky jiných prostor a pozemků vyplývá, že stěžovatelčin manžel policejnímu orgánu sdělil, že se nachází "mimo Prahu", pročež obecným soudům nelze efektivně vytýkat, pakliže za podstatnou vadu nepovažovaly jeho neúčast v průběhu prohlídky. A dále, poté, co se dne 2. 10. 2007 v 11:15 stěžovatelka dostavila se svým zástupcem D. S. na místo prohlídky, vypověděla, že žádná z věcí specifikovaných v příkazu se v předmětných prostorách nenachází; není tudíž přesvědčivého argumentu ve prospěch úsudku, že účelu prohlídky by mohlo být dosaženo (dobrovolným vydáním hledaných věcí nebo odstraněním jiného důvodu, který vedl k tomuto úkonu) již předchozím výslechem. Není bez významu, že stěžovatelka byla - za přítomnosti svého právního zástupce - s obsahem protokolu o provedení prohlídky jiných prostor a pozemků již dne 2. 10. 2007 po 21:15 obeznámena.
Ad 5. K obsahové konzistenci skutkových zjištění učiněných z jednotlivých důkazních pramenů se patří konstatovat, že oba soudy předestřely detailní popis a interpretaci jednání stěžovatelky, jež založily na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatelky k posouzení průběhu kritických skutků (resp. jejího pachatelství) nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, které se s uplatněnými námitkami již adekvátně vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.
VII.
Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovatelce se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a je i tak odůvodněn výše předznačený úsudek, že její ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a v rozsahu námitek ad 1. až 3 (též) návrhem nepřípustným. Jako takovou ji Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu v senátě usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu