ECLI:CZ:US:2012:3.US.3278.11.1
sp. zn. III. ÚS 3278/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. února 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. M., podnikajícího na základě živnostenského oprávnění pod obchodním jménem J. M. International Consulting (M.I.C), právně zastoupeného JUDr. Zdeňkem Čechurou, advokátem AK se sídlem Vinohradská 6, 120 00 Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2011 č. j. 19 Co 344/2011-139 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. dubna 2011 č. j. 64 C 28/2010-80, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 1. listopadu 2011, a byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 12. prosince 2011, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2011 č. j. 19 Co 344/2011-139, jakož i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. dubna 2011 č. j. 64 C 28/2010-80, a to pro porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") se žalobou, včetně jejích doplnění a změn, domáhal po žalované České republice - Ministerstvu financí náhrady materiální a nemateriální újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Obvodní soud pro Prahu 1 žalovanou vyzval usnesením ze dne 24. března 2011 č. j. 64 C 28/2010-75, aby se ve lhůtě 30 dnů od doručení usnesení ve věci písemně vyjádřila, pokud žalobou uplatněný nárok neuzná, aby vylíčila rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, aby označila důkazy k prokázání svých tvrzení, žalovaná byla poučena o následcích nevyhovění této výzvě. Usnesení bylo žalované doručeno do datové schránky dne 24. března 2011. Dne 11. dubna 2011 došlo soudu vyjádření žalované ze dne 8. dubna 2011.
Žalobce navrhl, aby byl vydán rozsudek pro uznání, tvrdil, že vyjádření ze dne 8. dubna 2011 nelze mít za úkon žalované, neboť je v něm žalovaná nesprávně označena, není učiněn jménem státu, ale jménem organizační složky. Soud prvního stupně námitky žalobce proti vyjádření k žalobě ze dne 8. dubna 2011 neuznal, dospěl k závěru, že fikce uznání nároku dle ust. §114b odst. 5 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") nenastala, neboť vyjádření ve věci bylo za žalovanou podáno včas, pověřeným zaměstnancem dle ust. §21a odst. 3 o. s. ř. Usnesením ze dne 17. června 2011 č. j. 64 C 28/2010-116 Obvodní soud pro Prahu 1 návrh žalobce na vydání rozsudku pro uznání zamítl. Uvedené usnesení napadl žalobce včasným odvoláním.
Ústavní stížností napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2011 č. j. 19 Co 344/2011-139 bylo usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. června 2011 č. j. 64 C 28/2010-116 potvrzeno.
V ústavní stížnosti stěžovatel dále napadl usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. dubna 2011 č. j. 64 C 28/2010-80, kterým byl zamítnut návrh žalobce ze dne 28. března 2011 na nařízení předběžného opatření, aby soud uložil odpůrci povinnost uhradit částku 188.394.272,- Kč a částku 22.080.466,57 Kč k rukám žalobce ve lhůtě 3 dnů.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že byly dány předpoklady a byly splněny zákonné podmínky pro vydání rozsudku pro uznání. Stěžovatel je toho názoru, že Obvodní soud pro Prahu 1 své usnesení, ve kterém dospěl k závěru, že rozsudek pro uznání nevydá, neodůvodnil. Stěžovatel je toho názoru, že v předloženém stanovisku, které vydalo Finanční ředitelství v Ostravě dne 8. dubna 2011, je místo žalobcem označeného účastníka řízení, žalované České republiky, označen jako účastník řízení subjekt, který nemá způsobilost být účastníkem řízení, totiž organizační složka státu, která není způsobilá ve smyslu příslušných ustanovení právních předpisů být účastníkem řízení a nemůže zastupovat stát. Postup obecných soudů podle stěžovatele představuje zásah do jeho práva na spravedlivý proces, neboť soudy opřely své závěry o nesprávnou aplikaci prostého práva. Procesní postup obecných soudů se podle stěžovatele dostal do evidentního rozporu s prokazovaným procesním stavem a vedl k právnímu závěru, který je zcela neudržitelný. Skutečnost, že obecné soudy nejsou schopny zajistit rovné postavení účastníků řízení a rozhodovaly v rozporu s procesním předpisem, stěžovatel označuje jako důvod podání ústavní stížnosti.
III.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Proto se Ústavní soud zaměřil nejprve na posouzení splnění formálních náležitostí podané ústavní stížnosti ve vztahu k napadenému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. dubna 2011 č. j. 64 C 28/2010-80.
Dle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Zmeškání této lhůty nelze prominout.
Dotazem u Obvodního soudu pro Prahu 1 Ústavní soud zjistil, že usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. dubna 2011 č. j. 64 C 28/2010-80 bylo právnímu zástupci stěžovatele JUDr. Zdeňku Čechurovi doručeno dne 7. dubna 2011, stěžovatel uvedené rozhodnutí odvoláním nenapadl a dne 23. dubna 2011 nabylo toto usnesení právní moci.
Vzhledem k datu podání ústavní stížnosti je zřejmé, že ústavní stížnost ve vztahu k tomuto usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 byla podána opožděně.
Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. dubna 2011 č. j. 64 C 28/2010-80 obsahuje poučení, že proti němu je přípustné odvolání. Protože stěžovatel možnosti podat odvolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. dubna 2011 č. j. 64 C 28/2010-80 nevyužil, je podaná ústavní stížnost ve vztahu k tomuto usnesení rovněž nepřípustná.
IV.
Dále se Ústavní soud zaměřil na posouzení důvodnosti zbývající části ústavní stížnosti, ve které stěžovatel napadl usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2011 č. j. 19 Co 344/2011-139.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2011 č. j. 19 Co 344/2011-139, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Žádná pochybení ústavně právního charakteru ve vztahu k postupu Městského soudu v Praze v předmětné věci však Ústavní soud neshledal. Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. října 2011 č. j. 19 Co 344/2011-139 potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1, neboť dospěl k závěru, že vyjádření ve věci ze dne 8. dubna 2011 je vyjádřením žalované České republiky - Ministerstva financí, jímž bylo řádně a včas reagováno na usnesení ze dne 24. března 2011 č. j. 64 C 28/2010-75, tedy, že fikce uplatněného nároku dle ust. §114b odst. 5 o. s. ř. nenastala a že zákonné předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání nebyly splněny. Tento svůj závěr městský soud v napadeném rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnil.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost ve vztahu v napadenému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. dubna 2011 č. j. 64 C 28/2010-80 podle ust. §43 odst. 1 písm. b) a písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh, který byl podán po lhůtě a který dále není přípustný. Ve vztahu k napadenému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2011 č. j. 19 Co 344/2011-139 Ústavní soud ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu