ECLI:CZ:US:2012:3.US.3334.12.1
sp. zn. III. ÚS 3334/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Michalem Vogelem, advokátem se sídlem v Liberci 2, Sokolovské nám. 312/1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012 č. j. 6 Tdo 447/2012-25, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 6. 2011 č. j. 11 To 26/2011-390 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 28. 2. 2011 č. j. 52 T 9/2010-338, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, čl. 8 odst. 2, čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Shora uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci byl stěžovatel uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a s poukazem na §283 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu rozsudek soudu prvního stupně zrušil a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, a za to jej s poukazem na §283 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, jelikož bylo podáno z jiných než zákonem vymezených důvodů (§265b tr. řádu). Posuzovány z materiálního hlediska nebyly námitky stěžovatele ohlášenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podřaditelné, jelikož spočívaly výlučně v kritice skutkových zjištění; ty však coby způsobilé dovolací důvody zákon nepřipouští.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že ačkoli povolení k odposlechu jeho telefonu se týkalo období ode dne 9. 3. 2010 do dne 8. 7. 2010, na CD pořízeném policejním orgánem je uloženo pouze 40 hovorů, což neodpovídá množství telefonátů uváděnému ve svědeckých výpovědích, z nichž soudy vycházely. Nahrávky zachycují jen telefonní hovory "o budoucích možných objednávkách, ale nikoli samotné telefonické objednávky". Provedené "odposlechy" stěžovatel označuje za důkazy procesně nepoužitelné, neboť v rozporu s §88 odst. 6 tr. řádu se v trestním spisu nenachází protokol splňující příslušné zákonné náležitosti, resp. další související písemnosti, a odpovídajícím procesním požadavkům nedostály ani "textové soubory založené na CD", což dále podporuje předpoklad, že předmětné údaje byly způsobilé vyvrátit svědecké výpovědi.
Dále stěžovatel zpochybňuje věrohodnost v řízení vypovídajících svědků; někteří (jmenovitě svědek V., nyní trestně stíhaný v souvislosti s výrobou psychotropních látek a na útěku, resp. svědek M.) sami dlouhodobě vyráběli pervitin a od něj si objednávali suroviny, a další se coby "uživatelé drog ... léčili v psychiatrické léčebně" a při svých zhoršených kognitivních schopnostech nemohli poskytnout přesné údaje ohledně obchodů, jež s ním měli uskutečnit tři roky zpět.
Obecné soudy, dovozuje posléze stěžovatel, nedovodily adekvátní důsledky ze skutečnosti, že prodávaná látka "byla řezána glukopurem", a tudíž její množství je jiné, než je mu přičítáno.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
Přes odkazovaná ustanovení Listiny a Úmluvy je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem dříve - procesně neregulérně - podaného dovolání.
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.
Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Obecné soudy předestřely detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založily na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů.
K námitce, že pořízené záznamy nedokumentují skutky, pro které byl odsouzen, se odvolací soud vyjádřil tak, že k předávání pervitinu docházelo např. při náhodných setkáních a osobních návštěvách, přičemž ani stěžovatel netvrdil, že předmětným transakcím vždy předcházela telefonická domluva.
V souvislosti s výhradami stran protokolů podle §88 odst. 6 tr. řádu se patří připomenout, že stěžovatel nezpochybnil konstatování obecných soudů, podle nichž "všechny telefonní hovory jsou obsahem nepřepisovaného nosiče DVD-R, jež je založen ve spise (č. 1. 240) a jenž byl rovněž předán obhájci obžalovaného v rámci seznámení s obsahem spisu (č. 1. 250)", příslušné hovory byly v přípravném řízení "přehrány" svědkům, jakož i stěžovateli za přítomnosti obhájce (procesní spis, č. l. 66-70), v hlavním líčení byl čten "záznam o průběhu telekomunikačního provozu", přičemž stěžovatel "přehrání" příslušného datového média nepožadoval (tamtéž, č. l. 308).
V komentářové literatuře (Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 6. vydání. Praha: 2008, s. 739) se uvádí, že nedostatek splnění podmínek stanovených v §88 odst. 6 a §55 odst. 1 tr. řádu, zejména jde-li o údaje o místě, času, způsobu provedení záznamu, jakož i orgánu, který záznam pořídil, lze odstranit, a to i v řízení před soudem stejným způsobem, tak jako v případě odstranění formálních nedostatků protokolu sepsaného o jakémkoliv jiném úkonu trestního řízení, např. výslechem osob, které se provedení úkonu zúčastnily, popř. jej provedly, a to v postavení svědka.
Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti ani netvrdí, že odpovídající doplnění dokazování (zejména ve vztahu k jím oponovaným "textovým souborům") navrhl.
Obecné soudy se jednotlivými svědeckými výpověďmi zabývaly též z hlediska jejich věrohodnosti (soud prvního stupně si kupř. opatřil opis rejstříku trestů svědka V. K. a učinil zjištění ohledně trestné činnosti dalších svědků) a pozornost věnovaly i složení stěžovatelem předávaných látek (uznaly, že "kvalita pervitinu" byla v některých případech "nižší", v dalších dokonce "nulová").
Přijatá skutková zjištění tedy mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení, a k závěru, že jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu kritických skutků (resp. jeho pachatelství) nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, které se s uplatněnými námitkami již adekvátně vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.
Ústavní stížnost zahrnuje (v tzv. petitu) též návrh, aby Ústavní soud zrušil také usnesení Nejvyššího soudu. V odůvodnění ústavní stížnosti však stěžovatel obsahově k němu žádné konkrétní námitky nevztáhl a jeho ústavněprávní konformitu relevantně nezpochybnil. Stěžovatel především neoponuje úsudku dovolacího soudu, že v dovolání vznesené námitky směřují výhradně proti skutkovým zjištěním, stejně jako správnost tomu korespondujícího závěru, že neodpovídají žádnému ze zákonem vymezených (přípustných) dovolacích důvodů.
Pro ústavněprávní přezkum je pak zde postačující, že závěry dovolacího soudu ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jsou odůvodněné, a to adekvátně (logicky, podrobně a přesvědčivě), čímž jsou možnosti Ústavního soudu vyčerpány. Z toho, že odlišnému - stěžovatelem předestřenému skutkovému závěru - odpovídá zpravidla i jiný závěr právní, nelze automaticky usuzovat, že skutkovou námitkou byl uplatněn i dovolací důvod "právní" podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak se stěžovatel zřejmě domníval. Lze jen doplnit, že pouze v případech zcela extrémních lze ze zásady vázanosti zákonem stanovenými dovolacími důvody vybočit; tím však posuzovaná věc očividně není.
Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu