ECLI:CZ:US:2012:3.US.336.12.1
sp. zn. III. ÚS 336/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele D. K., zastoupeného JUDr. Věrou Skurkovou, advokátkou v Mořkově, Dolní 221, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. října 2010 č. j. 4 To 186/2010-128, rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 27. dubna 2011 č. j. 21 T 242/2009-163 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. října 2011 č. j. 4 To 215/2011-195, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 27. 1. 2012 stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 26. října 2011 č. j. 4 To 215/2011-195, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud") ze dne 27. dubna 2011 č. j. 21 T 242/2009-163 a usnesení krajského soudu ze dne 14. října 2010 č. j. 4 To 186/2010-128 s tím, že těmito soudními rozhodnutími byla porušena jeho základní ústavně zaručená práva, a to právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na procesní rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a v konečném důsledku i právo na (osobní) svobodu podle čl. 8 odst. 2 Listiny. Z tohoto důvodu se domáhal jejich zrušení. Současně požádal Ústavní soud o projednání své věci mimo pořadí a bez zbytečného odkladu, neboť se od 13. 1. 2012 nalézá ve výkonu trestu odnětí svobody.
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným usnesením krajského soudu byl z podnětu státního zástupce zrušen "zprošťující" rozsudek okresního soudu ze dne 7. 4. 2010 č. j. 21 T 242/2009-108 a věc byla vrácena soudu prvního stupně s tím, že je třeba učinit nové rozhodnutí. Okresní soud následně napadeným rozsudkem uznal stěžovatele - pro skutek uvedený pod bodem 1 skutkové věty - vinným jednak zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, jednak - pro skutek pod bodem 2 - trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 trestního zákona a odsoudil jej jednak k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na dobu 4 let, a jednak k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Poté, na základě stěžovatelova odvolání, krajský soud shora označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně zrušil, a to (jen) ve výroku o souhrnném trestu a odsoudil stěžovatele k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na dobu 4 let, a také k trestu zákazu řízení motorových vozidel na dobu 2 let.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že porušení svých ústavních práv spatřuje v postupu krajského soudu, který zrušil zprošťující rozsudek soudu prvního stupně, ač pro to nebyly splněny podmínky ve smyslu §259 odst. 1 trestního řádu (dále jen "tr. ř."). Ve svém usnesení se krajský soud prý zaměřil na polemiku se soudem prvního stupně ohledně způsobu hodnocení důkazů a v tomto směru sám položil důraz na závěry znaleckého posudku z oboru psychologie, přičemž vytkl soudu prvního stupně, že nevyhodnotil svědeckou výpověď P. H. a že věrohodnost poškozené Evy P. (jedná se o pseudonym) opřel o svědecké výpovědi svědkyň L. K., R. T. a R. T. Jediný pokyn k doplnění dokazování se týkal odstranění rozporů stran toho, kde se stěžovatel v kritické době nacházel, resp. k doložení jeho obhajoby, tedy že byl na brigádě v Itálii. V této souvislosti stěžovatel namítá, že není možné opatřit pracovní povolení, neboť s ohledem na volný pohyb pracovních sil jeho krátkodobý pobyt v Itálii není nikde zanesen, a že není jeho povinností se - v rozporu se zásadou presumpce neviny - "vyviňovat". Dle stěžovatelova názoru okresní soud před vynesením zprošťujícího rozsudku provedl rozsáhlé a důkladné dokazování, což dokazuje i to, že po jeho zrušení vyslechl pouze svědka P. H. a posléze - když tento výslech nepřinesl nic nového - i poškozenou. Tímto postupem měla být porušena rovnost procesních stran, neboť si nelze představit, že by se na návrh obhajoby prováděl již jednou řádně provedený důkaz. Tendenčnosti rozhodnutí okresního soudu má svědčit i to, že poškozená až dne 23. 3. 2011 sdělila, že byla jako dítě zneužívána D. M. a že návrh obhajoby na výslech jmenovaného byl soudem nejprve zamítnut. Mimo pozornost soudu prvního stupně, jde-li o věrohodnost poškozené, prý zůstalo její obvinění dalšího muže (D. M.) ze sexuálního ataku a ve světle této nové skutečnosti i hodnocení závěrů znaleckého posudku, kdy znalec na otázku státní zástupkyně, "že když nám svědkyně dnes sdělila něco, o čem nehovořila ani v přípravném řízení ani u soudu, když nám toto spontánně řekla, zda je možné, že tuto zkušenost měla", znalec odpověděl, že je to skoro jisté. V souvislosti s tím stěžovatel tvrdí, že psychologickými metodami lze odhalit pouze, zda v psychice zkoumané osoby jsou patrny stropy prožitého traumatického zážitku, nelze ale odkrýt konkrétního původce a ani období, kdy k němu došlo, a že poškozená byla vystavena jednak sexuálnímu ataku, jednak měla problémy v rodině, a tudíž mohla být ovlivněna těmito skutečnostmi a znalecký posudek ztrácí charakter usvědčujícího důkazu, přičemž okresní soud se zhodnocením nové situace, resp. všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí nevypořádal. Konečně stěžovatel namítá vadný procesní postup, spočívající v tom, že ač nebyly zjištěny žádné nové okolnosti ohledně skutku pod bodem 1, ve zprošťujícím rozsudku se uvádí, že předmětného jednání se měl dopustit na podzim roku 2007, avšak v odsuzujícím rozsudku roku 2006.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Tvrdí-li stěžovatel, že krajský soud, pokud zrušil zprošťující rozsudek soudu prvního stupně, porušil ustanovení §259 odst. 1 tr. ř., tuto námitku stěžovatel uplatnil v odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, krajský soud se jí zabýval a řádným způsobem se s ní vypořádal. Jeho názoru, že není na volné úvaze soudu, aby si vybral, které z důkazů bude hodnotit, nýbrž je jeho povinností vyhodnotit všechny provedené důkazy, není možné nic vytknout, neboť uvedený soud konstatuje toliko pravidlo plynoucí ze zásady volného hodnocení důkazů. Za situace, kdy okresní soud vůbec nevyhodnotil konkrétní důkaz (svědeckou výpověď P. H.), který jistě nebylo možno označit za irelevantní, dopustil se porušení uvedené zásady. Ostatně vezme-li Ústavní soud v úvahu poměrně stručné hodnocení provedených důkazů ze strany soudu prvního stupně ve zprošťujícím rozsudku, při kterém byly vzaty v úvahu jen některé zjištěné skutečnosti, není ani možné vytknout krajskému soudu, jestliže "uvážení všech okolností případu" neshledal dostatečně "pečlivým", jak ukládá §2 odst. 6 tr. ř. Jinými slovy řečeno, Ústavní soud není nikterak přesvědčen o tom, že důvodem kasace zde byl (pouze) věcný nesouhlas s tím, jak soud prvního stupně vyhodnotil provedené důkazy, jak to stěžovatel prezentuje, a že by tudíž odvolací soud svévolně nerespektoval výše citované ustanovení.
Pokud jde o vyjádření odvolacího soudu obsažené v napadeném usnesení ze dne 14. 10. 2010 k důkazní situaci ohledně skutečnosti, kde se stěžovatel v kritické době (jde-li o skutek uvedený pod bodem 1 skutkové věty) nacházel, není Ústavnímu soudu sice zcela zřejmé, co je vlastně soudu prvního stupně vytýkáno, na straně druhé z ničeho neplyne, že by tento postup mohl mít pro stěžovatele následky v podobě porušení jeho procesních práv. Stěžovatel v přípravném řízení vypověděl, že v roce 2007 pobýval v Itálii (č. l. 41 trestního spisu), policie učinila dotaz na Úřad práce v Novém Jičíně, který odpověděl, že žádné doklady v tomto ohledu nemá, přičemž (patrně omylem) toto konstatování bylo vztaženo k SRN (viz č. l. 69). V prvé řadě z ničeho neplyne, že by krajský soud nutil stěžovatele se "vyviňovat" s tím, že pokud tak neučiní, budou z toho vyvozeny pro něho negativní následky. Pouze se tím otevřel prostor, aby se danou otázkou okresní soud znovu zabýval, resp. aby mohla jak obžaloba, tak obhajoba předložit v tomto ohledu další důkazy. To se nestalo, načež soud prvního stupně dospěl k závěru, že vyvrácení obhajoby prostřednictvím dokladů je prakticky vyloučeno. Navíc se okresní soud zabýval i tím, kdy se stěžovatel měl předmětného jednání dopustit, a dospěl k závěru, že tomu tak nebylo v roce 2007, ale již v roce 2006, přičemž zdůvodnil, jak k tomuto závěru dospěl. Současně odmítl, že by mohlo dojít k narušení tzv. totožnosti skutku, a ani v tomto postupu nelze dle názoru Ústavního soudu spatřovat nic závadného, neboť je plně v souladu se závěry právní teorie i praxe.
Taktéž další stěžovatelovy námitky Ústavní soud nepovažuje za jakkoliv důvodné. Své tvrzení, že byla porušena rovnost procesních stran, stěžovatel zakládá na pouhé spekulaci, jak by okresní soud reagoval na případný důkazní návrh obhajoby. Upozorňuje-li stěžovatel na to, že tento soud původně nevyhověl návrhu obhajoby na výslech svědka D. M., nutno předeslat, že obhajoba provedení tohoto důkazu soudu prvního stupně "dala na zvážení" a navíc tento důkaz (nakonec) proveden byl. Především pak samotná změna názoru soudu na tuto otázku spíše než o "tendenčnosti" svědčí o jeho pečlivém přístupu, neboť daný důkaz provedl i za situace, kdy sotva bylo možno očekávat, že přinese nějaké relevantní poznatky. Nesouhlasí-li stěžovatel s hodnocením znaleckého posudku PhDr. P. Š., jak bylo provedeno okresním soudem, Ústavní soud shledal, že dané hodnocení zpochybňuje způsobem, který nemůže nijak obstát. Důvodem toho je, že stěžovatel svou argumentaci staví na zjevném zkreslení výpovědi jmenovaného znalce, když otázce obžaloby přiřazuje jinou odpověď (viz č. l. 151), a dále na ničím nepodloženém tvrzení, že podstatou psychologického vyšetření bylo zjištění, zda poškozená prožila psychické trauma (srov. č. l. 53, 55 a násl.).
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu