ECLI:CZ:US:2012:3.US.3397.12.1
sp. zn. III. ÚS 3397/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. Rostislavem Netrvalem Ph.D., advokátem se sídlem v Klatovech, Zlatnická 78/1, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 5. 2012 č. j. 13 Co 197/2012-159, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu vydané v řízení o výživném pro jeho nezletilé dítě.
Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 13. 12. 2011 č. j. 11 P 169/2003-108, rozhodl o návrhu matky na zvýšení výživného pro nezletilého T. B. tak, že výživné v částce 1 500 Kč stanovené otci nezletilého rozsudkem tohoto soudu ze dne 2. 7. 2003 č. j. 11 Nc 213/2003, se počínaje 2. 9. 2008 zvyšuje na 4 000,- Kč a od 1. 9. 2010 na částku 6 000,- Kč; též rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit na dlužném výživném 68 833 Kč a o způsobu jeho úhrady (v měsíčních splátkách).
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Plzni toto rozhodnutí změnil tak, že výživné zvýšil od 2. 9. 2008 na 8 000 Kč, a tím vzniklý dluh uložil stěžovateli zaplatit ve dvou splátkách ve výši jedné poloviny do 31. 12. 2012 a do 30. 6. 2013. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že na straně nezletilého, jeho matky i otce nastala taková změna poměrů, jež odůvodňuje novou úpravu výživného, a to zpětně tři roky od podání návrhu. U nezletilého dítěte oproti roku 2003 došlo již s ohledem k věku k "výraznému nárůstu nákladů", jmenovitě pak i v souvislosti mimoškolními nákladnými aktivitami a jeho zdravotním stavem, a u stěžovatele za rozhodnou okolnost soud označil několikanásobné zvýšení příjmu (oproti předchozí úpravě). Ačkoli stěžovateli přibyly vyživovací povinnosti k manželce a dalším dvěma nezletilým dětem, bylo a je v jeho tehdejších i nynějších možnostech platit vyšší výživné než uvažované soudem prvního stupně. Při rozhodování o dlužném výživném pak soud zohlednil, že stěžovatel na výživu nezletilého přispíval v rozhodném období částkou vyšší (3 000 Kč).
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že krajský soud porušil jeho právo na spravedlivý proces zejména tím, že nerozhodoval podle zásady nezávislosti a nestrannosti, neboť provedené důkazy hodnotil neobjektivně a jednostranně, k odůvodnění toho, aby výživné bylo zvýšeno. Při rozhodování nevzal v úvahu jeho náklady a podrobně nezkoumal "změnu poměrů na jeho straně" (změnu počtu vyživovaných osob, náklady na zajištění bydlení), a naopak "naprosto neomylně" konstatoval "nikterak důkazně nepodložený" nárůst potřeb na straně nezletilého dítěte; nevzal v úvahu ani to, že se s nezletilým pravidelně stýká a "i dalšími způsoby" mu poskytuje "plnění nad rámec běžného výživného". Za nesprávnou považuje stěžovatel rovněž aplikaci hmotného práva, jmenovitě práva dítěte na stejnou životní úroveň jakou má rodič, neboť soud nikterak nereflektoval jeho budoucí pokles životní úrovně právě s ohledem na "skokové" zvýšení výživného i povinnost úhrady tomu odpovídajícího dluhu.
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a neposuzuje proto rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5).
Deficit spravedlivého procesu, jehož se stěžovatel dovolává, se v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda obecnými soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (§157 odst. 2 o. s. ř.).
Nic z toho obecným soudům vytýkat nelze. Odvolací soud očividně aplikoval "správné" hmotné právo (včetně podmínky "změny poměrů"), a libovůli ani jiný exces mu vytýkat relevantně nelze. Průmět právního posouzení do výsledku (zvýšení, resp. nové stanovení) výživného je nadto výrazem relativně široké diskrece, jež se odbývá v nutně nikoli abstraktně přesně stanovitelných mezích, což vyložené podmínky zásahu Ústavního soudu dále - logicky - omezuje.
Co do námitek proti postupu odvolacího soudu při provádění dokazování a hodnocení provedených důkazů, je potřebné připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Ani zde důvod k relevantní výtce obecným soudů není; rozhodné skutkové závěry o stávajících majetkových poměrech stěžovatele i matky nezletilého T., jakož i schopnosti stěžovatele platit výživné v určené výši, jsou podloženy odpovídajícími dílčími zjištěními, jimž stěžovatel toliko (na úrovni práva podústavního) oponuje, respektive kritizuje váhu, kterou jim odvolací soud - zvláště k jeho majetkovým poměrům - přičítal.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.
Právě řečené je významné potud, že - jak se podává z předchozího - tak je tomu i v nyní posuzované věci.
Je zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost představuje pouze pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě budou napadená rozhodnutí podrobena běžnému instančnímu přezkumu. Ústavní soud však není "superrervizní" instancí ve vztahu k obecným soudům, zejména ne instancí skutkovou; právě k tomu jej však stěžovatel v ústavní stížnosti uplatněnou argumentací vyzývá.
Podmínky, za kterých soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, tedy splněny nejsou; stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnosti - ve smyslu objasněném výše - jako zjevně neopodstatněnou, a podle vyloženého ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu