ECLI:CZ:US:2012:3.US.3417.11.1
sp. zn. III. ÚS 3417/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. P. L., zastoupeného JUDr. Bedri Tomáškem, advokátem v Kolíně IV, Politických vězňů 27, proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 1. září 2010 č. j. 4 T 124/2010-313, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2011 č. j. 12 To 490/2010-328 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2011 č. j. 4 Tdo 744/2011-30, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 14. 11. 2011 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že obecné soudy vybočily z ústavního rámce, čímž došlo k porušení ústavních práv a svobod zaručených čl. 8 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným rozsudkem Okresního soudu v Kolíně (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona (dále jen "tr. z.") a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let za současného vyslovení dohledu, dále byla stěžovateli podle §60a tr. z. uložena povinnost k náhradě škody, jakož i povinnost ve smyslu §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") zaplatit poškozené M. M., roz. T., škodu ve výši 987 152 Kč, se zbytkem svého nároku pak byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvedeného trestného činu se stěžovatel dopustil - stručně řečeno - tak, že po vzájemné dohodě s poškozenou na základě plné moci prodal za 6,5 mil. Kč nemovitý majetek, který s poškozenou nabyli v dědickém řízení každý ideální polovinou, načež převzal celou kupní cenu, poškozené však vyplatil postupně pouze částku 2 100 350 Kč, zbytek kupní ceny ve výši 987 152 Kč odmítl vyplatit a tyto prostředky použil pro vlastní potřebu, čímž způsobil poškozené škodu v uvedené výši.
Na základě stěžovatelova odvolání Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně zrušil a sám znovu uznal stěžovatele vinným stejným trestným činem a uložil mu trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 let, dále mu uložil ve smyslu §59 odst. 2 tr. z. i povinnost zaplatit poškozené na náhradě škody částku 887 500 Kč (§228 odst. 1 tr. ř.), se zbytkem nároku pak odkázal poškozenou na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvedeného trestného činu se dle krajského soudu stěžovatel dopustil tak, jak bylo uvedeno ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, ovšem s tím rozdílem, že stěžovatel vyplatil poškozené částku 2 100 000 Kč a že jí odmítl vyplatit částku 887 500 Kč, čímž jí způsobil škodu v této výši. Proti rozsudku odvolacího soudu brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to shora označeným usnesením.
V ústavní stížnosti se stěžovatel nejprve vyjádřil k průběhu řízení před obecnými soudy, resp. podrobně rozvedl, jaké námitky uplatnil v daném řízení, resp. ve svých opravných prostředcích a k jakým závěrům obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí, které jsou napadeny touto ústavní stížností, dospěly. Dále namítl, že tato rozhodnutí jsou postižena vadou spočívající v absenci aplikace "mimotrestních" právních předpisů, které dopadají na zjištěný skutkový stav. Tvrdí, že jeho jednání nenaplnilo všechny zákonné znaky trestného činu zpronevěry, přičemž vytýká obecným soudům, že "se drží" dědického rozhodnutí a plné moci, kterou mu poškozená udělila, a zcela pomíjejí jejich ústní dohodu, potvrzenou obsahem e-mailové korespondence, dle které byl poškozenou pověřen k vyřízení dědictví, prodeji zděděných nemovitostí, včetně použití prodejem získaných finančních prostředků k úhradě souvisejících nákladů. Z daného ujednání prý nevybočil, na čemž nic nemůže změnit, že se poškozená domáhala výplaty svého podílu na prodaných nemovitostech, neboť byla sporná jeho výše. Poškozená měla ze zákona povinnost podílet se na zmíněných nákladech, zvláště pokud se tak předem dohodli, a tudíž nelze jeho jednání považovat za protiprávní. V daném případě došlo k nepřípustné a nezákonné kriminalizaci jeho jednání, ač na to v trestním řízení marně poukazoval. Dle stěžovatelova názoru stíhané jednání nenaplňuje ani formální znaky daného trestného činu. V případě zděděných nemovitostí nejde o "cizí věc", neboť s nimi mohl volně disponovat a teprve po jejich prodeji mělo dojít k rozdělení čistého výnosu. Chybí znak "přisvojení si", neboť peníze uložil na zvláštní účet a pro svou potřebu je nepoužil a ani to neměl v úmyslu. Daný vztah bylo třeba posoudit jen podle občanského zákoníku, kdy mezi ním a poškozenou vznikl spor, na které náklady se vztahuje jejich dohoda o tom, že se poškozená bude podílet na nutných nákladech prodeje. Pokud by se touto otázkou soudy zabývaly, dospěly by k výše uvedenému závěru. S touto občanskoprávní stránkou věci se soudy vypořádaly okrajově a formálně, pakliže jen konstatovaly, že dědickou dohodu uzavřenou v dědickém řízení nebylo možno měnit jinak než písemnou smlouvou. Jeho námitky, že měl s prodejem další vydání, odvolací soud "odbyl" konstatováním, že z údržby nemovitosti měl i příjmy, protože obdržel přeplatky záloh na energie. Soudy se prý nedostatečně vypořádaly s naplněním materiálních podmínek trestnosti jeho jednání, neboť nebylo prokázáno, jakou skutečnou škodu měl způsobit, jejich závěr o výši škody je pochybný, a to právě z důvodu, že nepřihlédly k nákladům jím doloženým (znalecký posudek a další) a příjmům za přeplatky. Závěrem stěžovatel tvrdí, že poškozená účelově přenesla ochranu svých individuálních práv ze soukromoprávní sféry na orgány činné v trestním řízení, když se jej snažila trestním oznámením přimět k vyplacení podílu bez ohledu na vynaložené náklady. Znovu odmítá, že by jeho jednání mělo být předmětem trestního stíhání, když i orgány činné v trestním řízení věc původně odložily, a tvrdí, že v dané věci jde o použití občanského práva hmotného a jeho důsledků pro trestněprávní kvalifikaci skutku.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších), a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojícím mimo soustavu obecných soudů (čl. 90 věta druhá, čl. 91 Ústavy České republiky), a že mu (tudíž) nepřísluší hrát roli jakési "superrevizní" instance v systému obecné justice, přezkoumávající celkovou zákonnost (či věcnou správnost) soudních rozhodnutí. Z tohoto důvodu platí, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud do daného procesu může zasáhnout toliko v případě, že případné pochybení má za následek porušení ústavnosti.
V ústavní stížnosti stěžovatel vyjadřuje nesouhlas se skutkovými závěry obecných soudů, resp. jim vytýká neúplnost skutkových zjištění, namítá porušení zásady subsidiarity trestní represe s tím, že orgány činné v trestním řízení nevzaly v úvahu občanskoprávní stránku věci, a současně i to, že nebyly splněny formální podmínky trestnosti činu, pro který byl stíhán, neboť jeho jednání nenaplnilo skutkovou podstatu daného trestného činu, a to pokud se jedná o její objektivní a (zřejmě) i subjektivní stránku.
Jak lze zjistit z obsahu napadených soudních rozhodnutí, v podstatě tytéž námitky stěžovatel uplatnil v trestním řízení, obecné soudy se jimi zabývaly a také se s nimi plně vypořádaly. Jestliže stěžovatel konkrétně tvrdí, že obecné soudy pominuly ústní dohodu s poškozenou, potvrzenou obsahem e-mailové korespondence, která jej opravňovala použít prostředky k úhradě nákladů, a že se poškozená (přes tuto dohodu) domáhala doplatku, ač byla sporná jeho výše (vzhledem k údajně vzniklým nákladům), možno připomenout, že - jak uvedl soud prvního stupně - stěžovatel v přípravném řízení prezentoval dohodu s jiným obsahem, tedy že vyplatí poškozené polovinu vkladu na vkladních knížkách a z prodeje nemovitostí uhradí jí penzion a poskytne finanční zajištění na důchod ve výši asi 1 mil. Kč, tj. celkem asi 2 mil. Kč. S tím zřejmě souvisejí stěžovatelova další vzájemně rozporná tvrzení, že - na straně jedné - chtěl s poškozenou provést vyrovnání a že další platby zadržoval z obavy, že mu poškozená neuhradí vzniklé náklady (a proto získané finanční prostředky uložil na účet společnosti MSC-NET, s. r. o.), a - na straně druhé - že byl přesvědčen, že poškozené z titulu vypořádání jejího podílu na předmětných nemovitostech již nic nedluží, jak na to poukázal ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, když se zabýval otázkou naplnění subjektivní stránky daného trestného činu, resp. otázkou, zda stěžovatel měl v úmyslu připravit poškozenou o prostředky získané z prodeje zděděných nemovitostí.
Ústavnímu soudu není příliš zřejmé, jaká z výše uvedených verzí je tou "správnou". Usuzováno z ústavní stížnosti, stěžovatel se (na základě jím tvrzené dohody) cítil být oprávněn provést "vypořádání" s poškozenou, přičemž mezi nimi došlo ke sporu o to, jaké náklady musel nezbytně vynaložit [není však již zřejmé, zda finanční prostředky pouze (dočasně) zadržoval nebo zda poškozené již nic dlužit neměl]. Tuto argumentaci lze stěží hodnotit jinak než jako "účelovou". V prvé řadě nutno zmínit, že z ničeho neplyne, že obecné soudy a priori vyloučily, že by stěžovatel obecně nemohl stěžovatelčin podíl snížit o účelně vynaložené náklady, ať již to plyne z nějaké ústně uzavřené dohody, či nikoliv. Naopak, tyto soudy se údajnými náklady stěžovatele zabývaly, jeho nároky shledaly neprokázanými, resp. neopodstatněnými nebo zcela spornými. Ústavní soud přitom pokládá za zbytečné jejich závěry na tomto místě znovu opakovat, a proto na ně stěžovatele plně odkazuje.
Snaží-li se stěžovatel nastalou situaci prezentovat tak, že (mu) nebylo zcela zřejmé, zda ten který náklad byl skutečně nákladem nezbytným, a že předpokládal, že věc bude vyřešena v občanskoprávním řízení, této verzi odporují zejména zjištění obecných soudů, dle kterých stěžovatel uplatňoval náklady na zakoupení kamerového systému pro (nutno zdůraznit) prodávaný dům, ač tento systém nebyl vůbec instalován, přičemž doklady o jeho zakoupení byly vyhotoveny firmou, u níž si stěžovatel "uložil" získané finanční prostředky, nebo např. zjištění, že stěžovatel (jenž se důrazně zaštiťuje údajnou dohodou s poškozenou) přes ujednání, že dům bude nabízen a prodáván i se zařízením, měl si toto zařízení odvézt, přičemž navíc předložené doklady týkající se nákladů na vyklizení a stěhování byly (dle všeho) nepravdivé. Takové jednání naopak svědčí tomu, že si stěžovatel byl velmi dobře vědom oprávněných nároků stěžovatelky a aktivním jednáním - předstíráním nepravdivých skutečností nebo jejich zkreslováním se snažil vyhnout splnění svých povinností. S tím ostatně koresponduje jeho předchozí přístup, kdy poškozené částečně plnil až po četných urgencích a zčásti po podání trestního oznámení.
Jde-li o námitku, že nebyla naplněna skutková podstata daného trestného činu, neboť získané finanční prostředky nejsou "cizí věcí" a neměl ani v úmyslu si je "přisvojit", stěžovatel v tomto bodě pouze opakuje svou argumentaci předestřenou před obecnými soudy, která byla jako nedůvodná odmítnuta, a to s adekvátním zdůvodněním obsaženým v napadených rozhodnutích. Vzhledem k tomu, že jen obecné soudy rozhodují o vině a trestu (čl. 90 věta druhá Ústavy České republiky) a Ústavní soud takovým soudem není (viz výše), nepřísluší mu ani posuzovat, zda stíhané jednání naplňuje skutkovou podstatu toho kterého trestného činu, ale jen přezkoumávat ústavnost takového posouzení ze strany soudů obecných. V dané věci však stěžovatel žádné vady, zejména jedná-li se o interpretaci a aplikaci ustanovení §248 tr. z., jež by mohly mít za následek porušení ústavnosti (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 351/04 ze dne 24. 11. 2004; N 178/35 SbNU 375), neuvádí a ani Ústavní soud žádné takové nezjistil. To stejné v zásadě platí i pro námitku porušení zásady subsidiarity trestní represe. Uvedenou námitkou se rovněž zabývaly jak soudy nižších stupňů, tak i Nejvyšší soud. Posledně uvedený pak velmi podrobně pojednal o zmíněné zásadě v obecné rovině a posléze s poukazem na konkrétní skutečnosti vysvětlil, proč stěžovatelovo jednání dosahuje trestněprávní roviny (a proč tedy neobstojí tvrzení, že se pohybovalo toliko v rovině občanskoprávních vztahů). Ani v tomto postupu Ústavní soud žádné pochybení neshledal.
S ohledem na tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu