ECLI:CZ:US:2012:3.US.3434.12.2
sp. zn. III. ÚS 3434/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. K., zastoupené JUDr. Ottou Žižkou, advokátem se sídlem v Sokolově, Jiráskova 977, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 6. 2012 č. j. 11 Co 402/2012-115, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí, vydané v její občanskoprávní věci.
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 12. 3. 2012, č. j. 16 C 158/2011-95, uložil žalovanému P. K. zaplatit stěžovatelce 800 000 Kč s příslušenstvím a na náhradě nákladů řízení 98 264 Kč.
Ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 6. 2012, č. j. 11 Co 402/2012-115, byl k odvolání žalovaného změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu; dále bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení 960 Kč. Měnící výrok odůvodnil odvolací soud tím, že ve věci jsou dány okolnosti hodné zvláštního zřetele pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., a na základě obšírného popisu událostí, jež vedly ke sporu, dospěl k závěru, že přiznání práva na náhradu nákladů stěžovatelce není namístě.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že k užití ustanovení §150 o. s. ř. odvolacím soudem nebyly dány zákonné předpoklady a s podrobnou argumentací oponuje důvodům, o něž své rozhodnutí opřel; má též za to, že si soud řádným způsobem neprověřil ani majetkové možnosti a poměry žalovaného, a "v podstatě rozhodoval na základě jeho tvrzení". Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za nespravedlivé též proto, že se s podáním žaloby, resp. zaplacením soudního poplatku sama zatížila půjčkou.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti - jakožto jediného ústavněprávního argumentu - dovolává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Principy odtud dovozovaného tzv. spravedlivého procesu - se zřetelem k tomu, co je těžištěm posuzované ústavní stížnosti - mohou být dotčeny jen v případě, kdy interpretace (a aplikace) právní normy (zde ustanovení §150 o. s. ř.) je výrazem zjevného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, postrádá potřebné odůvodnění, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Vzhledem k povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí tyto "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému; silněji než jinde se zde uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Výše předznačené zúžení prostoru ústavněprávního přezkumu nákladových výroků vydaných v občanskoprávním řízení je z povahy věci zdůrazněno právě v případech, kdy mu má být podrobena otázka užití moderačního ustanovení §150 o. s. ř. Výklad rozhodných "důvodů hodných zvláštního zřetele" totiž spočívá v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu, kdy o protiústavní interpretaci jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že podaný právní výklad představuje vskutku extrémní rozpor s principy spravedlnosti nebo je zatížen zjevným logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria; podstatné pak je, že nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně.
Takové podmínky pro kasační zásah v dané věci dány očividně zjevně nejsou. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu za "svévolné" v uvedeném smyslu mít nelze, nelze dovodit ani výkladový exces, nepředvídatelnost vydaného rozhodnutí, případně absenci logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné by zde mohlo hrát roli.
Není-li Ústavní soud povolán hodnotit nákladové závěry obecného soudu v rovině podústavního práva, nezbývá, než se omezit na sdělení, v napadeném rozhodnutí obecného soudu zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky - ve výše vymezené rovině spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny - nespatřuje, čímž své možnosti pokládá za vyčerpané.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu