ECLI:CZ:US:2012:3.US.3446.11.1
sp. zn. III. ÚS 3446/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. března 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Město Štramberk, se sídlem Náměstí 310, 742 66 Štramberk, IČ: 298 468, právně zastoupeného JUDr. Taťánou Přibilovou, advokátkou AK se sídlem Kadláčkova 894, 742 21 Kopřivnice, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. srpna 2011 č. j. Ncp 976/2011-22, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. listopadu 2011, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. srpna 2011 č. j. Ncp 976/2011-22, a to pro porušení článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením ze dne 30. srpna 2011 č. j. Ncp 976/2011-22 Vrchní soud v Olomouci rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 4 ECm 20/2011 je příslušný okresní soud dle ust. §9 odst. 1 občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř." (výrok pod bodem I); ve výroku pod bodem II vrchní soud rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Novém Jičíně.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že v předmětném řízení se žalobce, tj. obchodní společnost PISCIA, s. r. o., IČ 60779730, vůči žalovanému (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") domáhá zaplacení smluvní pokuty ve výši 999.915,- Kč za včasné nezaplacení díla ze smlouvy o dílo č. 96/ZA/41, která byla mezi účastníky sporu uzavřena dne 20. srpna 1996. Žalobce podal ke Krajskému soudu v Ostravě žalobu o zaplacení smluvní pokuty za období od 18. prosince 2007 do 17. května 2011, řízení bylo vedeno pod sp. zn. 4 ECm 20/2011. S ohledem na skutečnost, že Krajský soud v Ostravě měl za to, že není soudem věcně příslušným k projednání a rozhodnutí v této věci, postoupil věc k posouzení Vrchnímu soudu v Olomouci, který výše uvedeným usnesením rozhodl tak, že k projednání a rozhodnutí věci je příslušný Okresní soud v Novém Jičíně.
Stěžovatel uvádí, že žalobce se již dříve, žalobou doručenou Okresnímu soudu v Novém Jičíně dne 18. října 2002, domáhal (a stále domáhá) po žalovaném zaplacení dlužné jistiny, úroků z prodlení a smluvní pokuty za prodlení s úhradou faktury č. 1990016 ze dne 25. března 1999. Tento nárok žalobce uplatňuje s odvoláním na smlouvu o dílo č. 96/ZA/41, která byla mezi účastníky sporu uzavřena dne 20. srpna 1996. Vzhledem k tomu, že Okresní soud v Novém Jičíně shledal, že není věcně příslušný k projednání a rozhodnutí ve věci, předložil věc nadřízenému Vrchnímu soudu v Olomouci, který rozhodl dne 30. června 2003 pod č. j. Ncp 548/2003 - 26 tak, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni příslušné krajské soudy. O věci proto rozhoduje nyní Krajský soud v Ostravě pod sp. zn. 11 Cm 350/2003.
Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že obě věci, tj. řízení vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 11 Cm 350/2003 a řízení dříve vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 4 ECm 20/2011, spolu skutkově a právně souvisejí, proto by bylo namístě spojit je ke společnému řízení, na což stěžovatel poukazoval ve svém vyjádření ze dne 18. července 2011. Oba nároky vyplývají ze stejné smlouvy o dílo č. 96/ZA/41, která byla mezi účastníky sporu uzavřena dne 20. srpna 1996. Smluvní pokuta, kterou žalobce uplatňuje v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 4 ECm 20/2011, je "pokračující" smluvní pokutou, kterou žalobce již uplatnil v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 11 Cm 350/2003. Pokud by stěžovatelem napadené rozhodnutí zrušeno nebylo, došlo by k zcela nežádoucí situaci, kdy by o části smluvní pokuty rozhodoval v prvním stupni krajský soud a o jiné části smluvní pokuty by rozhodoval okresní soud. Oba nároky se liší pouze tím, že smluvní pokuta je účtována za jiné časové období. Stěžovatel má za to, že pokud již jednou Vrchní soud v Olomouci rozhodl ve věci o stejném skutkovém a právním základu, že k projednání a rozhodnutí věci je příslušný krajský soud, je svým rozhodnutím vázán. Vydal-li proto další rozhodnutí ohledně věcné příslušnosti projednání věci, a to rozhodnutí jiné než učinil dříve, jde o rozhodnutí vadné.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatel spatřuje porušení svého ústavně zaručeného práva na zákonného soudce ve smyslu článku 38 odst. 1 Listiny v tom, že Vrchní soud v Olomouci rozhodl podle ust. §104a odst. 2 o. s. ř. tak, že v předmětné věci je k projednání a rozhodnutí věci příslušný okresní soud, konkrétně Okresní soud v Novém Jičíně, ačkoliv v jiné právní věci stěžovatele, ve které je rozhodováno o stejném nároku téhož žalobce vůči stěžovateli - o zaplacení smluvní pokuty z téže smlouvy o dílo, pouze s tím rozdílem, že smluvní pokuta je účtována za jiné časové období, Vrchní soud v Olomouci již dříve usnesením ze dne 30. června 2003 č. j. Ncp 548/2003-26 rozhodl, že k projednání této věci je v prvním stupni příslušný krajský soud, konkrétně Krajský soud v Ostravě. Stěžovatel poukazuje na nejednotnost soudního rozhodování a je toho názoru, že i v nyní souzené věci je - s ohledem na předchozí rozhodnutí Vrchního soudu o věcné příslušnosti - věcně příslušným soudem Krajský soud v Ostravě. Žádné konkrétní důvody a skutečnosti, ze kterých dovozuje věcnou příslušnost krajského soudu v předmětné věci, však stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí. Ústavní stížnost také neobsahuje žádnou ústavněprávní argumentaci.
Článek 38 odst. 1 Listiny stanoví, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.
Princip zákonného soudce představuje v právním státě jednu z garancí nezávislého a nestranného soudního rozhodování. Při interpretaci práva na zákonného soudce, jak je zakotveno v článku 38 odst. 1 Listiny, je nezbytné do jeho rámce zahrnout i dodržení zákonných podmínek určení příslušnosti soudu, které brání eventuálnímu určování příslušnosti soudu s cílem ovlivnění výsledku rozhodování.
Z pohledu doktríny i praxe není pochyb, že za zákonného soudce (spolu s uplatněním dalších kritérií, zejména viz ust. §41 a §42 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů) je pokládán soudce toho soudu, který zákon identifikuje jakožto soud k projednání a rozhodnutí dané věci věcně a místně příslušný.
Výklad smyslu práva na zákonného soudce je tradičně pojímán tak, že jde o ochranu účastníka řízení před účelovou manipulací s určením konkrétního soudu pro řízení a rozhodování v konkrétní právní věci, která by mohla ohrozit regulérnost a objektivnost jak samotného soudního procesu, tak i jeho výsledku. Mimo již zmiňovaný obecně pojímaný význam je však třeba soustavu pravidel určujících místní i věcnou příslušnost soudu v konkrétní věci považovat za soubor pravidel organizační povahy systémového původu, jež vazbu na individuální spor (resp. jejich účastníky) mají jen zprostředkovaně (obdobně viz usnesení Ústavního soudu ze dne 16. listopadu 2006 sp. zn. III. ÚS 29/06, dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).
Zákonem, který ve smyslu citovaného článku 38 odst. 1 Listiny stanoví věcnou příslušnost soudu, je zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, konkrétně jeho ustanovení §9. Pro posouzení věci je však relevantní i jeho ust. §104a, podle něhož věcnou příslušnost zkoumá soud kdykoli za řízení (odst. 1). Má-li okresní nebo krajský soud za to, že není věcně příslušný, předloží věc se zprávou o tom svému nadřízenému vrchnímu soudu (jestliže věc podle jeho názoru náleží do věcné příslušnosti okresních, krajských nebo vrchních soudů, popřípadě soudů zřízených k projednávání a rozhodování věcí určitého druhu) nebo Nejvyššímu soudu (jestliže věc podle jeho názoru náleží do věcné příslušnosti Nejvyššího soudu). Vrchní soud (Nejvyšší soud) pak rozhodne, které soudy jsou k projednání a rozhodnutí věci příslušné v prvním stupni, není-li sám věcně příslušný (odst. 2). Obdobně se dle odst. 5 uvedeného ustanovení postupuje, navrhne-li nedostatek věcné příslušnosti soudu účastník řízení. Usnesením vrchního nebo Nejvyššího soudu o věcné příslušnosti jsou účastníci řízení a soudy vázáni (odst. 7).
V rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 29/06, řešícím obdobnou problematiku, Ústavní soud uvedl, že občanský soudní řád, který předjímá článek 38 odst. 1 Listiny, v citovaném ust. §104a odst. 7 o. s. ř. fixuje určení věcně příslušného soudu rozhodnutím vrchního soudu nebo Nejvyššího soudu a zakládá stav, kdy je určení věcné příslušnosti napříště v řízení již nezpochybnitelné; nelze je napadat ani v režimu řádných ani mimořádných opravných prostředků. Ustanovení §104a odst. 7 o. s. ř. dává zjevně najevo přednost právní jistotě v organizaci konkrétního řízení před dalším prověřením hledisek, uplatněných pro určení věcné příslušnosti soudu. Nejen hlediska určení věcné příslušnosti (§9 o. s. ř.), nýbrž i rozhodnutí příslušného soudu podle §104a o. s. ř., jsou tedy pro příslušnost soudu stanovenou zákonem ve smyslu věty druhé článku 38 odst. 1 Listiny významné; není-li zde takové rozhodnutí, je naopak vadné založení věcné příslušnosti odvolacím i dovolacím důvodem.
Vázanost soudů i účastníků řízení rozhodnutím příslušného vrchního soudu (Nejvyššího soudu) o věcné příslušnosti představuje standardní projev právní jistoty v organizaci konkrétního řízení a má přednost před zkoumáním dalších hledisek. Nikoli v poslední řadě představuje již pro další řízení nezpochybnitelná věcná příslušnost soudu i jeden z podstatných procesních nástrojů, jak zabránit již od počátku vzniku průtahů v řízení.
Ústavní soud se k možnosti ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů o věcné příslušnosti v dosud neskončeném soudním řízení ve své judikatuře vyjadřuje opakovaně značně zdrženlivě, především s poukazem na hlediska ústavně zakotvené dělby moci, podle kterých přísluší především obecným soudům zabývat se aplikací a výkladem pojmů podústavního práva se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem projednávané věci, a proto k věcnému přezkumu napadeného procesního rozhodnutí, které zásadně není způsobilé samo o osobě porušit základní práva stěžovatele, přikročil jen ve zcela výjimečných případech, zejména za situace, byl-li soudy provedený výklad zákonných ustanovení natolik extrémní, že by z hlediska ochrany základních práv nebyl udržitelný (srovnej nálezy ve věcech sp. zn. I. ÚS 904/08 a sp. zn. II. ÚS 954/09).
Ústavní soud není oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů tím, že je instruuje, jakým způsobem je třeba na řešení dané právní otázky nahlížet. Z hlediska zmíněné pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad jednoduchého práva, neboť ve smyslu ust. §14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je především v pravomoci Nejvyššího soudu, jako vrcholného soudního orgánu, sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva. Ústavnímu soudu je vyhrazeno zasáhnout pouze v případě, kdy obecné soudy poruší ústavně zaručená práva stěžovatele například tím, že se při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustí svévole, své rozhodnutí neodůvodní, odůvodnění nepůsobí přesvědčivě a příčí se pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. Pochybení podobného charakteru však Ústavní soud v tomto případě neshledal.
Jakkoli nejednotnost soudního rozhodování - jestliže k ní došlo - je věcí nežádoucí, není ani v pravomoci Ústavního soudu ani jeho úkolem, aby zrušením jednoho rozhodnutí, jehož výklad v úvahu přicházejících ustanovení běžného zákona sám o sobě nenese znaky protiústavnosti, vnucoval obecným soudům jiný výklad obecného práva, podávající se případně z rozhodnutí jiného, které by přirozeně zůstalo zrušovacím rozhodnutím nedotčeno, a aby si tak nad rámec své pravomoci přisuzoval postavení arbitra uvnitř obecného soudnictví, zejména, jestliže sjednocování judikatury obecného soudnictví je věcí Nejvyššího soudu.
Ústavní soud ověřil, že v projednávané věci byly dodrženy požadavky vyplývající z výše vymezeného rámce ústavního přezkumu případů věcně obdobných projednávané věci.
Vrchní soud v Olomouci rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu