ECLI:CZ:US:2012:3.US.3458.11.1
sp. zn. III. ÚS 3458/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ČIBE, a. s., se sídlem Slušovice, Motel GOLF START, zastoupené JUDr. Františkem Novosadem, advokátem se sídlem Vsetín, Smetanova 1101, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011 č. j. 22 Cdo 4127/2009-148 a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 30. 4. 2009 č. j. 60 Co 539/2008-122, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, vydaných v občanskoprávní věci, jíž byla účastníkem (žalovanou), a to pro porušení zásady rovnosti účastníků řízení zaručené článkem 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 28 C 258/2006 se podává, že v řízení zahájeném žalobcem Ing. J. Š. proti (též) stěžovatelce (tvrzené oprávněné z předmětného věcného břemene) Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 30. 4. 2009 č. j. 60 Co 539/2008-122 změnil výrok I. rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 15. 1. 2008 č. j. 28 C 258/2006-60, jímž bylo určeno, že věcné břemeno (podrobně konkretizované) neomezuje vlastníka budovy, tak, že právo odpovídající věcnému břemeni neexistuje. Změnu výroku odůvodnil tím, že z obsahu žaloby je patrné, že žalobce se domáhá určení neexistence práva odpovídajícího věcnému břemeni, přičemž není porušením ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř., pakliže je jen přesněji určeno právo, jehož se žalobce domáhal.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 9. 2011 č. j. 22 Cdo 4127/2009-148 stěžovatelčino dovolání odmítl pro nepřípustnost, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s hmotným právem i jeho rozhodovací praxí.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud nepřiměřeně zvýhodnil žalobce, jestliže mu přiznal více práv, případně i jiná práva, než v žalobě požadoval. Je přesvědčena, že "syntaktika slov", že právo "neomezuje vlastníka budovy" a že "neexistuje", jakož i jejich význam, jsou protichůdné a významově naprosto rozdílné. Rozsudek odvolacího soudu není vykonatelným rozhodnutím pro zápis do katastru nemovitostí a zakládá právní nejistotu, neboť podle stěžovatelky právo není jasně a řádně určeno. Billboardy, jimiž své věcné právo vykonávala, a jež byly v jejím vlastnictví, žalobce ze své budovy "strhl", aniž by jí je vydal.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
To platí i v projednávané věci.
Stěžovatelka nenamítá nic jiného, než že se odvolací soud dopustil porušení procesních pravidel tím, že - aniž zde byl odpovídající procesní návrh žalobce - jinak formuloval jí nepříznivý výrok, který vydal soud prvního stupně.
V intencích výše předznačených limitů ústavněprávního přezkumu to znamená, že k zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít jen v případě excesu odvolacího (a potažmo dovolacího) soudu v posouzení otázky, co je ve vztahu k žalobcem vyjádřenému žalobnímu petitu jen nevýznamná formulační změna na straně jedné, a co již nepřípustné vybočení z toho, co žalobce žádal (resp. přiznání něčeho více případně jiného).
O takovou situaci v dané věci nejde. Ústavní soud není povolán k tomu, aby korigoval - jako běžná opravná instance - jakékoli procesní vady, tj. vady, jež se jako takové jeví z pohledu podústavního (procesního) práva, ale až ty, jež mohou mít průmět do průběhu a výsledku procesu jako tzv. spravedlivého ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. I kdyby se tedy obecné soudy v procesním prostoru "mýlily", může být pro stěžovatelku významné jen to, zda se jí tím dostalo nějaké újmy na ústavně chráněných základních právech.
Nic z toho však stěžovatelka netvrdí. Obě obecnými soudy zvolené výrokové formulace jsou jí nepříznivé, a v konkrétních právních poměrech (z pohledu práv, o které jí šlo) není zásadního rozdílu; ať tak či onak jí právo z tvrzeného věcného břemene nesvědčí.
Ostatně žaloba byla podána s pochopitelným zájmem dosáhnout autoritativního soudního rozhodnutí, že zde právo odpovídající věcnému břemeni proti žalobci není, neboť v důsledku neplatnosti smlouvy o zřízení věcného břemene nevzniklo. Rozhodnutí odvolacího soudu tím nevykazuje znaky nepředvídatelnosti či nepřípustné svévole, a není ani projevem porušení zásady rovnosti účastníků řízení, jestliže ve výroku svého rozhodnutí pouze přesněji vyjádřil jinak zřetelně projevenou vůli žalobce.
Tento postup ostatně konvenuje i intencím Ústavního soudu překonat "přepjatý formalizmus", zejména co do akcentů procesních subtilit, pakliže se rozcházejí se směřováním ke spravedlivému výsledku sporu.
Je tudíž namístě závěr, že podmínky, za kterých soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, zde splněny nejsou, a stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu