ECLI:CZ:US:2012:3.US.3459.12.1
sp. zn. III. ÚS 3459/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného Mgr. Josefem Bartuskem, advokátem se sídlem v Ostravě, tř. 28. října 108, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 8. 2012 č. j. 4 Ads 56/2012-23, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 2. 2012 č. j. 19 Ad 61/2011-219, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud pro porušení čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí soudů vydaná v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě (poté co jeho předchozí rozhodnutí ze dne 4. 11. 2008, č. j. 19 Cad 163/2007-50, a ze dne 4. 1. 2011, č. j. 19 Cad 163/2007-156, byla rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2009, č. j. 4 Ads 132/2009-96, a ze dne 26. 5. 2011, č. j. 4 Ads 39/2011-189, zrušena) rozhodl o žalobě stěžovatele proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení v Praze (dále jen "žalované") ze dne 24. 7. 2007, č. 690 108 5246 (jímž jeho žádost o částečný invalidní důchod zamítl), tak, že ji zamítl. V odůvodnění uvedl, že v řízení se staly stěžejním důkazem posudky posudkových komisí (posudky a doplňující posudky posudkových komisí v Ostravě a v Hradci Králové z 6. 5. 2008, 20. 8. 2008, 15. 7. 2010, 19. 11. 2010 a 5. 1. 2012), které měly k dispozici úplnou zdravotní dokumentaci, a z nichž pro řízení vyplynul nesporný závěr, že stěžovatel nesplňoval ke dni 24. 7. 2007 podmínky plné ani částečné invalidity, jestliže míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti nečinila k tomuto dni více než 33%.
Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud též ústavní stížností napadeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl. Zdůraznil, že "posouzení zdravotního stavu a souvisejícího zbytkového pracovního potenciálu je věcí odborně medicínskou, k níž soudy nemají potřebné odborné znalosti", a proto musí vycházet z posudků posudkových komisí Ministerstva práce a sociálních věcí, jež jsou "oprávněny nejen k celkovému přezkoumání zdravotního stavu a dochované pracovní schopnosti občanů, ale též k posouzení poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti a k zaujetí posudkových závěrů o plné či částečné invaliditě, jejím vzniku, trvání či zániku". Ve shodě s krajským soudem se přiklonil k závěrům posudkové komise v Hradci Králové (jež podle soudu měla k dispozici kompletní posudkovou dokumentaci stěžovatele a hodnotila i posudek M. K., na který se stěžovatel odvolával), neboť její závěry ve srovnání s argumenty posudkové komise v Ostravě považoval za přesvědčivější a lépe logicky zdůvodněné. Proto Nejvyšší správní soud neměl pochybnost o správnosti určené rozhodující příčiny dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu stěžovatele, jejím zařazení podle přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb., ani o stanovené míře poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti, a stěžovateli též vysvětlil, proč nebylo možné přihlédnout k jeho tvrzení, že u něj bylo zjištěno zdravotní postižení značně ztěžující jeho obecné životní podmínky, jakož i proč nepřisvědčil námitce, že dokazování v jeho věci trpí neúplností.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že jeho zdravotní stav nebyl objektivně zjištěn, neboť žalovaný a soudy nevzaly při svém rozhodování v úvahu všechna jeho onemocnění podložená předloženými lékařskými potvrzeními, z nichž naopak vyplývá, že před vydáním napadeného správního rozhodnutí u něj docházelo k poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti "nejméně v míře 33%". Nesouhlasí s tím, že soudy při svém rozhodování vycházely ze znaleckých posudků orgánů sociálního zabezpečení, z nichž "ani jeden není úplný, ani nebere v úvahu všechna ... onemocnění a choroby", a které neposuzují jeho zdravotní stav komplexně; v soudním řízení též "nedošlo k odstranění rozporu mezi posudkovými komisemi" v otázce rozhodujícího zdravotního postižení a míry poklesu soustavné výdělečné činnosti. Podle stěžovatele všechny vypracované posudky a zdravotní dokumentace prokazují, že podmínky částečné invalidity splňuje.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
To je relevantní i v dané věci, v níž stěžovatel, dovolávaje se ochrany se zřetelem k čl. 30 Listiny, směřuje svoji kritiku proti postupu žalované a zejména soudů v soudním řízení správním na základě námitky, že se mu nedostalo spravedlivého procesu dle čl. 36 Listiny. Činí tak zejména tvrzením, že zejména soudy porušily zákonem stanovená procesní pravidla dokazování tím, že dostatečně nezjistily skutkový stav, jestliže vycházely toliko ze závěrů posudkových komisí, které považuje - co do zjištění jeho celkového zdravotního stavu - za neúplné.
Co do stížností otevřené skutkové roviny řízení platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba.
Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), a tím vybočily ze zásad spravedlivého procesu (v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod, viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
Není důvod pochybovat o tom, že soudy opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, jež byly v řízení předloženy, resp. dle požadavků Nejvyššího správního soudu dodatečně opatřeny (viz posudky a doplňující posudky posudkových komisí v Ostravě a v Hradci Králové), a které umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, jenž byl pro rozhodnutí nezbytný. Úvahy, jimiž se soudy při jejich hodnocení řídily, přitom vyložily dostatečně zevrubně, pročež i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Nejvyšší správní soud pak stěžovateli podrobně objasnil, proč nyní již považuje - s ohledem na specifičnost posuzování zdravotního stavu a hodnocení důkazů pro účely důchodového zabezpečení - postup krajského soudu ohledně rozsahu dokazování a zjišťování skutkového stavu za dostatečný, a proč soudu nepřísluší posuzovat věcnou správnost odborného lékařského posouzení, a zejména - což bylo pro věc rozhodné - z jakých důvodů nevzbuzuje posudek posudkové komise v Hradci Králové (o něž soudy svá rozhodnutí opřely zejména) žádných pochyb co do jeho "úplnosti a přesvědčivosti".
Zjevné vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, jež jako jediné by mohlo mít ústavněprávní reflex (jak bylo výše vyloženo), tudíž v dané zjištěno nebylo. Oběma soudy přijaté skutkové závěry mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení, a není ani důvod nesdílet úsudek, že tyto důkazy tvořily dostatečný základ pro rozhodnutí ve věci.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji Ústavní soud usnesením mimo ústní jednání odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu