ECLI:CZ:US:2012:3.US.3461.11.1
sp. zn. III. ÚS 3461/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. března 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti A. J., právně zastoupeného Mgr. Michalem Hanzlíkem, advokátem se sídlem Praha 4, Na Hřebenech II, 1718/8, 140 00 Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2011 sp. zn. 6 To 284/2011 v té části výroku, jíž se podle ustanovení §262 tr. řádu nařizuje, aby věc byla soudem prvního stupně projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení a za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil tu část výroku v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, jíž se podle ustanovení §262 tr. řádu nařizuje prvoinstančnímu soudu, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu.
Stěžovatel se domnívá, že tímto výrokem mělo dojít k porušení článku 2 odst. 1 Ústavy a článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čímž byla porušena jeho základní práva na soudní ochranu a na zákonného soudce, garantovaná článkem 36 odst. 1 a článkem 38 odst. 1 Listiny.
Stěžovatel namítá, že pro vydání příkazu odvolacího soudu, aby o věci rozhodoval jiný senát prvoinstančního soudu, nebyly splněny zákonné podmínky. V postupu odvolacího soudu je prý patrna snaha "donutit" prvoinstanční soud, aby vydal rozhodnutí v neprospěch obžalovaného; odvolací soud prý ukládá obvodnímu soudu takové povinnosti, které jsou v rozporu s právními předpisy.
V odůvodnění ústavní stížnosti se stěžovatel dovolává judikatury Ústavního soudu, zejména nálezů sp. zn. III. ÚS 232/95, III. ÚS 90/95 a I. ÚS 1922/09 a domnívá se, že jejich argumentace, založená na analogickém skutkovém základě, vyznívá v jeho prospěch.
II.
Z odůvodnění ústavní stížnosti, z napadeného rozhodnutí a z obsahu spisu se zjišťuje:
Stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. dubna 2011 č. j. 4 T 392/2007-1006 podle §226 písm. a) tr. řádu zproštěn obžaloby z trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. e) tehdy platného trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Žalovaného trestného činu se měl stěžovatel (stručně řečeno) dopustit tím, že dne 15. 6. 2007 v Prištině (Kosovo) vyhrožoval svědkovi B. B., že pokud nezmění svou usvědčující svědeckou výpověď, učiněnou v trestním řízení vedeném v České republice, proti jeho bratrovi K. J., zabije jeho i členy jeho rodiny; B. B. se těchto výhrůžek zaleknul a přislíbil, že svou výpověď změní. Na vydírání B. B. se měl podílet jako pomocník též spoluobžalovaný P. G., který byl shora označeným rozsudkem obvodního soudu rovněž zproštěn obžaloby.
Tento prvoinstanční rozsudek byl k odvolání obvodního státního zástupce zrušen v záhlaví označeným usnesením Městského soudu v Praze podle §258 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. řádu a věc byla vrácena soudu I. stupně k novému rozhodnutí s tím, aby podle ustanovení §262 tr. řádu byla věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu.
Odvolací soud svůj příkaz, jímž podle ustanovení §262 tr. řádu nařídil prvoinstančnímu soudu, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, zdůvodnil tím, že prvoinstanční Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodoval v této trestní věci již třikrát, a to poprvé zprošťujícím rozsudkem ze dne 4. 3. 2008 č. j. 4 T 392/2007-537, podruhé zprošťujícím rozsudkem ze dne 28. 4. 2009 č. j. 4 T 392/2007-739 a potřetí zprošťujícím rozsudkem ze dne 4. dubna 2011 č. j. 4 T 392/2007-1006. Všechny tyto zprošťující rozsudky byly napadeny odvoláními státního zástupce, kterým odvolací soud vždy vyhověl. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2008 sp. zn. 6 To 196/2008, dále usnesením ze dne 15. 9. 2009 sp. zn. 6 To 357/2009 a konečně usnesením ze dne 17. 8. 2011 sp. zn. 6 To 284/2011 byly všechny tři prvoinstanční rozsudky zrušeny a věc byla vždy vrácena soudu I. stupně k novému rozhodnutí. Všechna tato zrušovací usnesení odvolacího soudu obsahují konkrétní výčet vad předchozího řízení a vad prvoinstančních rozsudků, zejména je vytýkána nejasnost a neúplnost skutkových zjištění; odvolací soud vždy ve zrušovacích usneseních nařizoval prvoinstančnímu soudu, jaké úkony a doplnění je třeba provést.
Městský soud v Praze ve svém usnesení ze dne 17. 8. 2011 sp. zn. 6 To 284/2011, napadeném ústavní stížností, konstatuje, že prvoinstanční soud při svém opakovaném rozhodování nerespektuje závazné pokyny, obsažené ve zrušovacích druhoinstančních rozhodnutích a dopouští se procesních pochybení. Z konkrétních výtek vůči postupu soudu první instance uvádí odvolací soud zejména to, že prvoinstanční soud setrvává na svém (podle názoru odvolacího soudu chybném) stanovisku, že zaznamenané hovory B. B. jsou důkazně nepoužitelné, vadně posuzuje záznam jednání pořízený v advokátní kanceláři Mgr. N. z hlediska věrohodnosti výpovědí B. B. a obou obžalovaných, nezohledňuje tvrzení M. G. a B. B., že v inkriminovaném jednání nejde o jakési "usmiřování rodin", nýbrž jde o akci kosovské mafie, nepřihlédl k důkazní souvislosti dané věci s trestní kauzou, vedenou proti K. J. apod. Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení rovněž zmiňuje, že předseda prvoinstančního senátu JUDr. Jiří Horký nezvládnul průběh hlavních líčení konaných ve dnech 3. 12. 2007 a 14. 6. 2010, při nichž docházelo k verbálnímu napadání svědka M. G. a k incidentům ze strany přítomné veřejnosti, což mohlo ovlivnit průběh dokazování. Ze všech těchto důvodů je podle názoru odvolacího soudu potřebné, aby nové projednání věci proběhlo před jiným prvoinstančním senátem.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze ve světle námitek stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že je principiálně oprávněn rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím "konečným", tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí, a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 339/01, dostupné v databázi NALUS). Za taková "konečná" rozhodnutí je ovšem možno považovat i některá procesní rozhodnutí, jimiž se řízení nekončí, ale kterými se uzavírá jeho relativně samostatná část a jeho účastník již nemá možnost takové rozhodnutí napadnout. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu patří k tomuto typu rozhodnutí i pokyn odvolacího soudu dle §262 tr. řádu, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Ústavní soud přitom bere v úvahu i zásadu ekonomie řízení, neboť pokud by porušení ústavně zaručeného základního práva na zákonného soudce dle článku 38 odst. 1 Listiny bylo shledáno až na samém konci soudního řízení, toto řízení by probíhalo zcela zbytečně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 389/05, sp. zn. I. ÚS 116/08, III. ÚS 963/08, dostupná v databázi NALUS).
Zároveň však v těchto případech musí být kladen zvláštní důraz na zásadu sebeomezení a minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (srov. článek 83 Ústavy ČR) nepřísluší role arbitra ve sporech mezi jednotlivými instancemi všeobecného soudnictví. Kasační zásah Ústavního soudu tudíž v případech týkajících se odnětí věci ve smyslu §262 tr. řádu připadá v úvahu jen tehdy, shledá-li Ústavní soud, že postup odvolacího soudu byl projevem zjevné libovůle a došlo k němu bez náležitého odůvodnění. Ústavní soud se však nemůže v této fázi trestního řízení zabývat námitkami stěžovatelů, které jsou skutkového charakteru, neboť tím by mohl v podstatě prejudikovat rozhodnutí obecných soudů ve věci samé, což by bylo v rozporu s článkem 90 Ústavy i s uvedeným principem minimalizace zásahů (srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 207/09, dostupné v databázi NALUS).
V projednávané věci nelze z podrobného odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu dovodit, že by se tento soud prostřednictvím aplikace ust. §262 tr. řádu snažil za každou cenu prosadit jiné rozhodnutí soudu prvého stupně. Odvolací soud poukazuje na důkazy, které soud prvého stupně opakovaně do své argumentace opomněl zahrnout a s nimiž se nevypořádal, což způsobuje, že rozhodnutí o meritu nemusí být v souladu s principy uvedenými v ust. §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu (zásada materiální pravdy a volného hodnocení důkazů). Ze strany odvolacího soudu tak primárně jde o kritiku nedostatečného odůvodnění rozsudků soudu prvého stupně (§125 odst. 1 tr. řádu), nikoli o vnucování vlastní verze skutkových zjištění na základě odlišného hodnocení důkazů.
Jak vyplývá z výše uvedených zásad, Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší, aby v řízení, jež dosud nebylo pravomocně skončeno, podával výklad jednoduchého práva. Za situace, kdy Ústavní soud neshledal, že by napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze neslo známky flagrantní libovůle a účelovosti, a kdy stěžovatel ve stále probíhajícím řízení i nadále uplatňuje svá procesní práva podle trestního řádu, lze míru ústavněprávního přezkumu v daném stadiu trestního řízení považovat za vyčerpanou. Stěžovatel má nadále k dispozici všechny prostředky obhajoby a možnosti řádných i mimořádných opravných prostředků.
S ohledem na výše uvedené byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu