ECLI:CZ:US:2012:3.US.3501.11.1
sp. zn. III. ÚS 3501/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. března 2012 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. R., zastoupeného Mgr. JUDr. Jaroslavem Grincem, Ph.D., advokátem v Praze 2, Mikovcova 10/476, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011 č. j. 6 Tdo 712/2011-16, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 1. 2011 č. j. 6 To 756/2010-123 a rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 6. 10. 2010 č. j. 3 T 32/2010-108, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 12. 11. 2011 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že v jeho trestní věci došlo k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), porušeno mělo být také jednak ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny, jednak ustanovení čl. 8 odst. 1 a odst. 2 věty první Listiny, a to z důvodu nepřípustného nakládání s důkazy a jejich nepřiměřeného hodnocení a z důvodu libovůle moci soudní.
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným rozsudkem Okresního soudu v Lounech (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců, dále pak byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti - řízení motorových vozidel na dobu 18 měsíců, kromě toho mu byla uložena povinnost ve smyslu §59 odst. 2 trestního zákona a povinnost k náhradě škody podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen "tr. ř."). Uvedeného trestného činu se stěžovatel dopustil (stručně řečeno) tak, že jako řidič motorového vozidla, v důsledku požití alkoholu před jízdou a zřejmě i nepřiměřeně vysoké rychlosti, sjel v Žatci s vozidlem mimo komunikaci a přední částí narazil do lampy veřejného osvětlení, načež z místa nehody utekl. Stěžovatel uvedený rozsudek napadl odvoláním, to však Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") shora označeným usnesením podle §256 tr. ř. zamítl. Proti tomu stěžovatel brojil dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to rovněž shora označeným usnesením.
V ústavní stížnosti stěžovatel popřel, že by se daného trestného činu dopustil. Odmítl hodnocení provedených důkazů ze strany okresního soudu, konkrétně svědeckých výpovědí dvou osob - jeho kamarádky M. P., která ho vezla do Žatce a která bez zdůvodnění nebyla shledána důvěryhodnou svědkyní, a svědka D. Š., který ho měl vidět utíkat z havarovaného vozidla, který naopak byl považován za důvěryhodného, ačkoliv - jak sám vypověděl - ihned po nárazu zhasla všechna světla a přestože (v podstatě) měnil svou výpověď, a také přes jeho mentální stav (byl poživatel alkoholu a drog, navštěvoval zvláštní školu) i minulost (měl být dříve trestně stíhán). Dále namítl, že v přípravném řízení došlo k vadám, konkrétně nebyl zajištěn záznam z kamerového systému městské policie, a to účelově, s cílem poškození jeho osoby. Následně stěžovatel předestírá svou vlastní verzi skutkového děje. Uvádí, kde a jak si způsobil bodnořeznou ránu a okolnosti svého převozu M. P. do Žatce, přičemž poukazuje na to, že tato rána masivně krvácela a že pokud by skutečně havarované vozidlo řídil, musel by být jeho interiér celý od krve. Uvedenou skutečnost, resp. to, že měl kalhoty od krve, má potvrzovat vedle M. P. i zmíněný svědek, ovšem obecné soudy této části jeho výpovědi nevěnovaly pozornost. Stěžovatel vyjadřuje nesouhlas s tím, jak okresní soud zdůvodnil, proč k výpovědi uvedené svědkyně nepřihlížel, a namítá, že v hlavním líčení jí bylo připomínáno poučení svědka soudem i státním zástupcem, čímž na ni byl vyvíjen určitý nátlak. Má za to, že pokud obecné soudy za daných okolností preferovaly svědeckou výpověď D. Š., aniž by odstranily rozpory mezi zmíněnými svědeckými výpověďmi, jde o projev libovůle. Stěžovatel následně vysvětlil, jak (a v jakém stavu) se dostal na místo nehody, jakož i existenci stop krve ve vozidle, přičemž opakuje, co již bylo uvedeno výše, a tvrdí, že jeho obhajoba byla potlačena. Citoval rovněž z výpovědi D. Š., přičemž vyvodil, že jmenovaný nebyl schopen identifikovat řidiče havarovaného auta, namítl, že byly vůči němu použity kapciózní otázky a že v jeho výpovědi jsou logické rozpory, a upozornil na povinnost soudu v případě svědka, který nevypovídal vždy stejně, probrat všechny jeho výpovědi a zdůvodnit, proč své rozhodnutí opírá o některou z nich, jakož i na povinnost, v případě rozporů mezi jednotlivými důkazy zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě a v souhrnu s ostatními důkazy. Dle stěžovatele nelze použít pouze obecné formulace, že určité důkazy prokazují vinu obžalovaného, a v případě, kdy není možné určit, která z variant skutkového stavu odpovídá skutečnosti, nutno zvolit pro obžalovaného tu nejpříznivější. Dle stěžovatele je hodnocení důkazů, zejména pak výpovědí obou svědků, nesprávné a nepřezkoumatelné, a nese známky libovůle.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojícím mimo soustavu obecných soudů (čl. 90 věta druhá, čl. 91 Ústavy České republiky), a že mu (tudíž) nepřísluší hrát roli jakési "superrevizní" instance v systému obecné justice, přezkoumávající celkovou zákonnost (či věcnou správnost) soudních rozhodnutí. Z tohoto důvodu platí, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud do daného procesu může zasáhnout toliko v případě, že případné pochybení má za následek porušení ústavnosti.
Jde-li konkrétně o oblast důkazního řízení, které se nyní souzená ústavní stížnost dotýká, Ústavní soud připomíná, že v rámci své rozhodovací činnosti vymezil vady, které jsou z hlediska ústavnosti relevantní [srov. např. "shrnující" usnesení ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. Vzhledem k tomu, že mezi takovéto vady nepatří nesprávné hodnocení důkazů, nemůže ani námitka v tomto ohledu vznesená založit opodstatněnost ústavní stížnosti; Ústavní soud ostatně opakovaně konstatuje, že není oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s tímto hodnocením sám neztotožňoval. Výjimkou z tohoto pravidla pak jsou případy, kdy mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry panuje tzv. extrémní nesoulad, zpravidla vyvolaný zjevným věcným omylem nebo evidentní logickou chybou.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s tím, jak obecné soudy provedené důkazy hodnotily, a předestírá svou vlastní skutkovou verzi (že mu vozidlo bylo odcizeno a že se na místo, kde došlo k havárii, dostal až později, a to v podstatě náhodou), kterou má potvrzovat svědkyně M. P. Z rozhodnutí okresního soudu je patrno, že tento soud shledal uvedenou svědkyni nevěrohodnou a tento svůj závěr zdůvodnil jednak jejím blízkým vztahem ke stěžovateli, jednak vlastním obsahem její výpovědi, která měla být, a to přes značný časový odstup, velmi detailní. Jestliže stěžovatel s tímto posouzením nesouhlasí, je tato námitka bezpředmětná. Danou otázkou se totiž posléze zabýval ještě krajský soud, který předmětnou výpověď (navíc) zhodnotil jako v zásadě neodporující dalším usvědčujícím důkazům a tento svůj závěr řádně zdůvodnil. Jinými slovy řečeno, obecné soudy vzaly v úvahu i situaci, že daná výpověď je pravdivá, a dospěly k závěru, že by (stejně) tento důkaz stěžovatelovu nevinu nebyl s to potvrdit. Vzhledem k tomu se jako lichá jeví námitka údajných rozporů mezi výše zmíněnými svědeckými výpověďmi, resp. námitka, že se těmito rozpory soudy nezabývaly. Stěžovatel také namítá, že orgány činnými v trestním řízení byl na tuto svědkyni vyvíjen určitý nátlak. Na straně druhé však stěžovatel nejenže netvrdí, že by její odpověď byla tímto způsobem nějak ovlivněna, ale dokonce se jí v ústavní stížnosti dovolává, a tudíž Ústavnímu soudu není zřejmé, jak měl stěžovatel být v konečném důsledku poškozen. Jde-li o samotnou svědeckou výpověď D. Š., resp. důvěryhodnost této osoby, v tomto ohledu vznesl stěžovatel námitku v odvolacím řízení, krajský soud se jí zabýval a vypořádal se s ní, přičemž příslušným závěrům Ústavní soud nemá, co by z hlediska ústavnosti (ale ani jinak) vytknul. Stěžovatel v ústavní stížnosti nevysvětluje, proč by uvedený svědek měl nějaký důvod zkreslovat skutečnost, ani jakými konkrétními podstatnými rozpory jeho výpověď trpí, a rovněž nijak nevyvrací argumentaci krajského soudu, že daná výpověď nestojí osamocena, ale je podporována (a stěžovatel je usvědčován) dalšími konkrétními důkazy; jejich vyhodnocení je pak provedeno v odůvodnění napadených rozhodnutí, a to v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, přičemž tvrzení v ústavní stížnosti obsažená představují "běžnou" polemiku s tímto hodnocením a nic nesvědčí tomu, že by obecné soudy uvedený proces zatížily prvky libovůle, jak se v ústavní stížnosti mimo jiné tvrdí.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu