ECLI:CZ:US:2012:3.US.3527.11.1
sp. zn. III. ÚS 3527/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Bc. J. N., zastoupeného Mgr. Filipem Smějou, advokátem v Praze 2, Helénská 1799/4, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2011 č. j. 11 Tdo 358/2011-30, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. června 2010 č. j. 7 To 120/2010-316 a rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 3. prosince 2009 č. j. 6 T 90/2007-230, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 24. 11. 2011 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces [čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")] a tato že ve svém důsledku představují zásah do práv zakotvených v čl. 8, čl. 10, čl. 11 odst. 1 a čl. 26 odst. 3 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, porušen měl být rovněž čl. 1 a čl. 2 odst. 2 Listiny.
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným rozsudkem Okresního soudu v Mostě (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným trestným činem útoku na státní orgán podle §154 odst. 1 písm. b) trestního zákona a odsouzen k peněžitému trestu ve výši 40 000 Kč, uložen mu byl i trest zákazu činnosti - výkonu služby u ozbrojených složek Policie České republiky a Armády České republiky na dva roky. Uvedeného trestného činu se dopustil stručně řečeno tím, že přinesl do budovy Okresního státního zastupitelství v Mostě dopis adresovaný státní zástupkyni Mgr. L. F., ve kterém ji vulgárně urážel a vyhrožoval jí požárem domu a smrtí, budícím zdání, že pisatelem je pravicový extremista, ač jím byl stěžovatel, který jako policista odhalující extremistickou trestnou činnost tímto způsobem vyjádřil nespokojenost s rozhodovací činností této státní zástupkyně. K odvolání státního zástupce i stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem zrušil rozsudek soudu prvního stupně (jen) ve výrocích o trestech a znovu stěžovatele odsoudil k peněžitému trestu ve výměře 40 000 Kč za současného stanovení náhradního trestu odnětí svobody v trvání 2 měsíců. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu (dále jen "tr. ř.") odmítl, a to shora označeným usnesením.
V ústavní stížnosti stěžovatel - s námitkou extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a skutkovým zjištěním soudu - velmi podrobně analyzuje důkazní situaci, přičemž se vyjadřuje k jednotlivým zjištěním obsaženým v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. V tomto rámci tvrdí, že není autorem předmětného dopisu a že jej do budovy státního zastupitelství nepřinesl, a namítá, že orgány činné v trestním řízení nevzaly v potaz, že dopis mohl pod dveře umístit někdo zevnitř budovy, přičemž upozorňuje, že záznamy z kamer umístěných uvnitř budovy nebyly zkoumány. Dále tvrdí, že v trestním řízení bylo prokázáno, že konzultace se státními zástupci probíhaly i bez předchozího ohlášení, takže úvahy soudů stran skutečného důvodu návštěvy nemohou obstát, na čemž nemůže nic změnit ani to, že se ke konzultaci dostavil v 11:33 hod. Stěžovatel považuje za nepřijatelné, resp. v rozporu se zásadou in dubio pro reo, aby soudy v jeho neprospěch hodnotily skutečnost, že na základě odborných vyjádření nebylo zjištěno žádné spojení mezi jeho osobou a předmětným dopisem. V návaznosti na to klade otázku, proč na obálce nebyly nalezeny žádné stopy, ačkoliv jej zvedl ze země, a zda (tedy) se vůbec jedná o stejný dopis a komu patří daktyloskopické stopy, které byly na dopisu i jeho obálce nalezeny. Stěžovatel nesouhlasí také s konstatováním obecných soudů, že je horlivým a agilním policistou, resp. ambiciózním člověkem, neboť to není podloženo, a upozorňuje, že skutečnost, že nadprůměrně dobře vykonává své povolání, nemůže být nepřímým důkazem svědčícím o jeho vině. Přitom s poukazem na provedené důkazy tvrdí, že nebyla zjištěna žádná antipatie mezi ním a Mgr. L. F. a že ta ani nezrušila žádné usnesení jím vydané a ani nevydala usnesení či opatření, která by měla směřovat proti jeho názorům. Výpověď jmenované coby svědkyně označuje za nevěrohodnou, neboť ji v průběhu výslechu měnila, jde-li o usnesení, která byla stěžovateli zrušena, oporu v provedeném dokazování nemá ani to, že by s ní stěžovatel neměl souhlasit v nějakém dalším případě, jak lze vyvodit ze skutkové věty vzhledem k použití pojmu "např.".
Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel (s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005 sp. zn. IV. ÚS 216/04) vyslovuje názor, že uvedený soud není oprávněn dopředu stanovit, že bude poskytovat ochranu neprávem odsouzeným v některých, zcela výjimečných případech, a pokud jsou rozhodnutí soudů nižších stupňů stiženy právní vadou, která je důsledkem nesprávného skutkového zjištění, měl by Nejvyšší soud vždy poskytnout odsouzenému ochranu. Nejvyšší soud dle stěžovatelova názoru přistupuje k formulaci předpokladů tzv. extrémního rozporu nepřípustně restriktivně, navíc se v daném případě i o takto formulovaný rozpor jedná. Stěžovatel má dále za to, že došlo k flagrantnímu porušení zásady in dubio pro reo, neboť z provedeného dokazování maximálně plyne, že daný skutek mohl spáchat, z odůvodnění však není vůbec patrno, v čem spočívá "nejvyšší stupeň jistoty", jak se v tomto ohledu vyjádřil Ústavní soud v nálezu ze dne 11. 3. 2010 sp. zn. II. ÚS 226/06, a obecné soudy se ani nesnaží zakrýt vlastní pochybnosti, což dokládá konkrétními formulacemi použitými v napadených rozhodnutích. V této souvislosti stěžovatel opakuje některé své předchozí námitky (navíc zmiňuje, že dopis mohla podstrčit justiční stráž) a tvrdí, že soudy všechny důkazy bez bližšího vysvětlení vykládají v jeho neprospěch. Konečně stěžovatel namítá, že odvolací ani dovolací soud se nevypořádaly se všemi jeho námitkami, konkrétně že je nedůvěryhodná výpověď JUDr. M. K., že policisté chodili ke státním zástupcům na konzultace i bez předchozí domluvy, a proč byl hodnocen jako aktivní a horlivý, a proč je mu to přičítáno k tíži. Takový postup stěžovatel považuje za libovůli. K tomu dodal, že nemělo být opomenuto, že v prvním stupni rozhodoval vyloučený soud. Poškozenou a svědky totiž byli státní zástupci Okresního státního zastupitelství v Mostě a je obecně známo, že se státní zástupci se soudci vždy osobně znají.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a dospěl k závěru, že tomu tak není. Vzal přitom v úvahu, že sice může být sporné, zda v dané věci dovolání představovalo poslední procesní prostředek ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu (stěžovatel v něm neuplatnil způsobilý dovolací důvod, přičemž se zjevně ani nejednalo o mimořádný opravný prostředek podle odstavce 4), resp. zda tímto procesním prostředkem nebylo již odvolání, od jehož doručení se odvíjí lhůta pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutím okresního i krajského soudu, ovšem vzhledem k tomu, že Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti zmíněným rozhodnutím usnesením ze dne 6. 12. 2010 sp. zn. I. ÚS 3306/10 pro "předčasnost", bylo by zbytečné se danou otázkou zabývat, neboť i kdyby nyní souzenou ústavní stížnost shledal pozdě podanou, dopustil by se tím "odmítnutí spravedlnosti". Z tohoto důvodu přistoupil k posouzení, zda se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojícím mimo soustavu obecných soudů (čl. 90 věta druhá, čl. 91 Ústavy České republiky), a že mu (tudíž) nepřísluší hrát roli jakési "superrevizní" instance v systému obecné justice, přezkoumávající celkovou zákonnost (či věcnou správnost) soudních rozhodnutí. Z tohoto důvodu platí, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud do daného procesu může zasáhnout toliko tehdy, jestliže případné pochybení má za následek porušení ústavnosti.
Jde-li konkrétně o oblast důkazního řízení, které se nyní souzená ústavní stížnost z velké části dotýká, Ústavní soud připomíná, že v rámci své rozhodovací činnosti vymezil vady, které jsou z hlediska ústavnosti relevantní [srov. např. "shrnující" usnesení ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451]. Vzhledem k tomu, že mezi takovéto vady nepatří nesprávné hodnocení důkazů, nemůže ani námitka v tomto ohledu vznesená založit opodstatněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud ostatně opakovaně konstatuje, že není oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s tímto hodnocením sám neztotožňoval; výjimkou z tohoto pravidla pak jsou případy, kdy mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry panuje tzv. extrémní nesoulad, zpravidla vyvolaný zjevným věcným omylem nebo evidentní logickou chybou.
Podstatou nyní souzené ústavní stížnosti je přitom právě polemika s tím, jak obecné soudy hodnotily provedené důkazy, v jejímž rámci stěžovatel poukazuje na určité skutečnosti, jež plynou z provedených důkazů, a tyto následně hodnotí pro sebe příznivým způsobem. V prvé řadě možno zmínit stěžovatelovo tvrzení stran toho, za jakým účelem se dostavil na státní zastupitelství, tedy kvůli konzultaci. Jak plyne z rozsudku okresního soudu, vyslechnutí svědci z řad státních zástupců sice zcela nevyloučili konzultace bez předchozí domluvy, nicméně tyto v žádném případě nebyly běžné, podle svědka JUDr. J. K. nebyly ani běžné konzultace před zahájením trestního stíhání, což spolu se skutečností, že se stěžovatel na státní zastupitelství dostavil v čase oběda, závěr obecných soudů o nevěrohodnosti stěžovatelova tvrzení nečiní v žádném případě "extrémním" (tedy stojícím bez opory v provedených důkazech). Obdobně nutno reagovat na námitku směřující proti závěru obecných soudů, co bylo motivem předmětného jednání. Tento závěr byl opřen o dvě související skutečnosti, jednak že stěžovatel byl aktivním či ambiciózním policistou, což soudy vyvodily z konkrétních listinných důkazů (služební hodnocení, apod.), jednak z (negativního) vztahu stěžovatele ke státní zástupkyni Mgr. L. F., pramenícího z nesouhlasu stěžovatele s postupem jmenované v trestních věcech, na nichž byl pracovně "zainteresován"; v této souvislosti lze doplnit, že oporu pro tento závěr skýtá skutečnost, že stěžovatel vystupoval jako poškozený v trestním řízení vedeném proti 11 extrémistům, nešlo však jen o tento případ, jak plyne nejen z výpovědi poškozené, ale také samotného stěžovatele. To, že poškozená nezrušila stěžovateli žádné usnesení či opatření, a ani tak učinit nemohla, přitom není způsobilé daný závěr zpochybnit.
Pokud stěžovatel tvrdí, že obecné soudy hodnotily provedené důkazy, které svědčí v jeho prospěch, naopak k jeho tíži, pak musí Ústavní soud tuto námitku odmítnout jako neopodstatněnou. Obecné soudy nemají žádnou povinnost hodnotit určitou prokázanou skutečnost (zde řádné plnění služebních povinností stěžovatelem) ve prospěch obviněného, ale činí tak vždy v souvislosti s dalšími provedenými důkazy, jak plyne ze zásady volného hodnocení důkazů. Zmiňuje-li stěžovatel, že v případě samotného dopisu nebyly zjištěny žádné stopy, které by ukazovaly na spojení s jeho osobou, a že je mu tato skutečnost přičítána k tíži, nic takového z napadených rozhodnutí neplyne. Obecné soudy v zásadě konstatovaly jen to, že tato skutečnost ještě není důkazem stěžovatelovy neviny, zvláště vezme-li se v úvahu, že je jako kriminalista osobou, která je schopna si počínat tak, aby po sobě nezanechala žádné stopy. Stěžovatel má v ústavní stížnosti rovněž za to, že obecné soudy porušily zásadu in dubio pro reo, což vyvozuje z některých formulací, které byly použity v odůvodnění napadených rozhodnutích. Ústavní soud tento názor nesdílí, neboť z nich - posuzováno z obsahového hlediska, a nikoliv z hlediska gramatické podoby několika vybraných vět, které se týkají některých dílčích skutkových okolností - neplyne, že by obecné soudy měly pochybnost stran toho, zda se stěžovatel příslušného jednání dopustil. Stěžovatel také v ústavní stížnosti tvrdí, že se soudy vyšších stupňů nevypořádaly s jeho námitkami. Ani v tomto ohledu se Ústavní soud nemůže se stěžovatelem ztotožnit, neboť otázkami, které z uvedených námitek plynou a které se opět týkají hodnocení provedených důkazů, se zabýval již okresní soud, přičemž odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a v podrobnostech na ně odkázal. Jde-li o nevěrohodnost svědecké výpovědi JUDr. M. K., ani z ústavní stížnosti není zcela zřejmé, z čeho má být vlastně vyvozována. Stojí-li tato námitka na argumentu, že si takové podrobnosti nemohla po více jak roce pamatovat, jde o pouhou spekulaci, zvláště vezme-li se v úvahu, že předmětná událost vyvolala na státním zastupitelství ještě ten samý den rozruch (jak jmenovaná vypověděla).
Napadá-li stěžovatel ústavní stížností taktéž usnesení o odmítnutí dovolání, přičemž vyslovuje nesouhlas s tím, v jakém rozsahu Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů přezkoumal, ani v tomto ohledu se nelze s předestřenými výhradami ztotožnit. Ústavní soud v nálezu, na který stěžovatel upozorňuje, dospěl v podstatě k závěru, že interpretace ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu (tedy že mu náleží toliko posouzení, zda ve výroku o vině skutková věta představuje slovní vyjádření posuzovaného skutku tak, aby obsahovala všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace, bez ohledu na jakékoliv námitky týkající se právních vad řízení před soudy obou stupňů uplatněné v dovolání a bez přihlédnutí k tomu, zda skutek tak, jak je popsán v odsuzujícím rozsudku, byl skutečně prokázán) je příliš restriktivní. I v případě, že by III. senát Ústavního soudu zastával totožný názor na tuto otázku, musel by konstatovat, že Nejvyšší soud uvedené ustanovení interpretoval "extenzivně", když na základě dovolání přezkoumal, zda proces hodnocení důkazů není zatížen podstatnými vadami, jež by mohly mít za následek porušení principů spravedlivého procesu, přičemž žádné takové nezjistil. Vzhledem k tomu, že tyto nezjistil ani Ústavní soud, není zde nic, co by bylo možné Nejvyššímu soudu vytknout. Námitku podjatosti pak Ústavní soud shledal nepřípustnou, neboť ji stěžovatel mohl a měl uplatnit v rámci soudního řízení.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu