ECLI:CZ:US:2012:3.US.3550.12.1
sp. zn. III. ÚS 3550/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. října 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti R. H., zastoupeného JUDr. Annou Haisovou, advokátkou se sídlem Úvoz 507/4, 602 00 Brno, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2012 č. j. 25 Co 147/2012-83 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. prosince 2011 č. j. 15 C 51/2011-64, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, a tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 36, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 90 Ústavy ČR.
Podle názoru stěžovatele v řízení vedeném Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 22 Sm 190/2005 došlo ze strany jednajícího soudu k nesprávnému úřednímu postupu, v jehož důsledku byl na majetek dlužníka prohlášen konkurs a stěžovateli tak údajně vznikla škoda, spočívající v nedobytnosti jeho pohledávky ve výši 1 950 000,- Kč. Za nesprávný úřední postup stěžovatel označuje nečinnost krajského soudu ve věci jeho návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu. Oba obecné soudy sice podle tvrzení stěžovatele dospěly ke správnému závěru ohledně nesprávného úředního postupu Krajského soudu v Brně, avšak jejich právní závěr o neexistenci škody je prý nesprávný.
V této souvislosti stěžovatel oběma soudům vytýká neprovedení jím navrhovaných důkazů, které označil ve svém doplnění žaloby ze dne 7. 11. 2011.
II.
Po výzvě Ústavního soudu stěžovatel doplnil svůj návrh o napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2012 č. j. 25 Co 147/2012-83 z něhož se zjišťuje, že se stěžovatel (v dřívějším řízení v procesním postavení žalobce) proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal zaplacení 1 950 000,- Kč s příslušenstvím z titulu nesprávného úředního postupu soudce Krajského soudu v Brně v rozkazním řízení. Nesprávný postup měl spočívat v nečinnosti soudu ve věci návrhu stěžovatele na vydání směnečného platebního rozkazu proti dlužníku pro nesplnění závazku podle jeho vlastní směnky, takže v mezidobí byl na majetek dlužníka prohlášen konkurs. Poté se již stěžovatel nemohl domoci uspokojení své pohledávky, neboť v konkursní podstatě se nenachází majetek, který by umožnil uspokojit pohledávku stěžovatele.
Obvodní soud pro Prahu 2 sice ve svém rozsudku konstatoval průtahy v řízení vedeném Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 22 Sm 190/2005, ty však byly zjištěny i na straně stěžovatele. Závěrem soud prvního stupně poukázal na neprokázání příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody, přičemž důvodem nevyhovění žalobě byla i její předčasnost pro neukončení rozkazního a konkursního řízení.
Městský soud v Praze se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a k otázce existence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou zdůraznil, že jen "okolnost, že účastník řízení pro nečinnost soudu nedosáhl včasného vydání rozhodnutí, sama o sobě škodu nezpůsobuje". Městský soud dovodil, že stěžovateli se v řízení nepodařilo prokázat, že nebýt nesprávného úředního postupu krajského soudu, byla by jeho tvrzená pohledávka za dlužníkem uspokojena.
III.
Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatele dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Především je třeba říci, že koncepce ústavního soudnictví je v ústavním systému České republiky založena na tom, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy ČR). Jeho úkolem ve vztahu k obecným soudům (i jiným orgánům veřejné moci) je přezkoumávat jejich rozhodnutí výhradně z hlediska kategorie ústavnosti, nikoli z hlediska zákonnosti.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním posouzením projednávané věci tak, jak je uvedeno v odůvodnění napadených rozhodnutí. Stěžovatel se zjevně domnívá, že již samotné konstatování existence nesprávného úředního postupu orgánu veřejné moci příslušným soudem je důvodem pro vyhovění žalobě, kterou se účastník řízení domáhá náhrady škody podle §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.").
Stěžovatel ve vztahu k napadeným rozhodnutím zejména argumentuje porušením svého práva na spravedlivý proces. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutích označuje za deficit spravedlivého procesu v rovině namítaného nesprávného právního posouzení věci poměření, zda soudem podaný výklad rozhodné právní normy je předvídatelný a rozumný, jestli koresponduje s ustálenými závěry soudní praxe a není naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně jestli nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.
Žádné skutečnosti zmiňované výše však v projednávané věci nenastaly. Jen pouhá polemika se správností závěrů obou obecných soudů nezakládá důvodnost meritorního přezkumu jak napadeného rozsudku odvolacího soudu, tak i soudu prvního stupně. Jestliže obecné soudy interpretovaly příslušné právní předpisy (v projednávané věci ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb.) ústavně konformním způsobem a svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž, jak zdůraznil odvolací soud, "v rovině skutkové nebylo mezi účastníky řízení sporu", nelze dovodit porušení práva na spravedlivý proces.
V souvislosti s konstantní judikaturou Ústavního soudu (viz usnesení ze dne 1. 3. 2006 sp. zn. I. ÚS 65/05, ze dne 2. 3. 2010 sp. zn. IV. ÚS 3187/08, dostupná na http://nalus.usoud.cz) lze konstatovat, že obecné soudy při svém posouzení vycházely z ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb., podle něhož stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem za současného splnění tří předpokladů: nesprávný úřední postup, vznik škody a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Všechny tyto předpoklady musí být splněny současně.
V posuzované věci obecné soudy své povinnosti řádně zjistit skutkový stav projednávané věci a vyvodit z nich odpovídající právní závěr dostály. V průběhu řízení bylo provedeno odpovídající dokazování. Prokázat existenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem krajského soudu ve věci sp. zn. 22 Sm 190/2005 a tvrzenou škodou se však stěžovateli nepodařilo. Jestliže tedy oba obecné soudy v projednávané věci nezjistily naplnění byť i jen jednoho z předpokladů odpovědnosti státu, nebylo možné žalobě stěžovatele vyhovět.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu