ECLI:CZ:US:2012:3.US.3559.12.2
sp. zn. III. ÚS 3559/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. S., zastoupeného Mgr. Davidem Hejzlarem, advokátem se sídlem v Liberci, 1. máje 97, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 7. 2012 č. j. 1 Afs 43/2012-42, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2012 č. j. 30 Af 93/2010-37, a ze dne 29. 2. 2012 č. j. 30 Af 92/2010-34, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 11 odst. 5 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí správních soudů, vydaná v jeho věci.
Rozhodnutími Finančního ředitelství v Brně ze dne 21. 7. 2010, č. j. 10723/10-1300-701922, a č. j. 10724/10-1300-701922, byla zamítnuta odvolání stěžovatele proti rozhodnutím, jimiž Finanční úřad ve Valašském Meziříčí nepovolil obnovu řízení ve věci dodatečného vyměření daně z přidané hodnoty za zdaňovací období listopadu a prosince 2003, neboť neshledal pro navržený procesní postup zákonné důvody.
O žalobách proti rozhodnutím žalovaného rozhodl Krajský soud v Brně ústavní stížností napadenými rozsudky tak, že je jako nedůvodné zamítl. Podle soudu nelze okolnost, že stěžovatel předložil správci daně účetní doklady, které do své dispozice získal až po ukončení daňové kontroly (a vydání dodatečných platebních výměrů), neboť "byly nedopatřením u jiného daňového subjektu", považovat za důvod pro povolení obnovy řízení dle §54 odst. 1 písm. a) zákona o správě daní a poplatků, jestliže stěžovateli byly tyto doklady již dříve známy (použil je při zpracování daňových přiznání za rozhodná zdaňovací období), v průběhu daňové kontroly jejich absenci netvrdil, a ani později neobjasnil důvody, pro které tyto listiny neměl dříve k dispozici; stejně tak neprokázal, že doklady nebyly v jeho dispozici v důsledku cizího zavinění či působením vyšší moci. Pokud stěžovatel nevěděl, kde se jeho účetnictví nachází, stalo se tak jeho zaviněním spočívajícím v porušení ustanovení zákona o účetnictví a zákona o dani z přidané hodnoty.
Ze stejných důvodů byly jako zjevně nedůvodné posouzeny i kasační stížnosti, které proti rozsudkům krajského soudu stěžovatel podal, a Nejvyšší správní soud je (poté co byly spojeny ke společnému projednání) ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl. S podrobným zdůvodněním dospěl k závěru, že krajský soud (jakož i žalovaný) nepochybil, jestliže stěžovatelův návrh posoudil tak, že důvody obnovy dány nejsou. Jako neopodstatněnou posoudil rovněž námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu.
V ústavní stížnosti stěžovatel (obdobně jako předtím v žalobě a kasační stížnosti) setrvává v názoru, že interpretace podmínek obnovy řízení dle §54 odst. 1 písm. a) zákona o správě daní a poplatků, kterou v jeho věci soudy (stejně jako dříve žalovaný) zvolily, je nepřípustně restriktivní a výrazně poškozuje procesní práva daňového subjektu. Proto předkládá jiný výklad zákonných podmínek pro povolení obnovy, a má za to, že na jeho základě byly podmínky obnovy řízení naplněny.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].
Ústavní soud též pravidelně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející ústavní stížnost, respektive námitky tam vznesené, byly shledány v ústavněprávní rovině neopodstatněnými.
V této souvislosti je pak určující, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, a především vymezením stížnostních námitek v rozhodném smyslu zcela identifikuje s námitkami, obsaženými v jiné ústavní stížnosti téhož stěžovatele v obdobné právní věci (interpretace shodné zákonné podmínky pro obnovu řízení ve věci vyměření daně z příjmu fyzických osob), kterou Ústavní soud již dříve usnesením ze dne 11. 10. 2012, sp. zn. I. ÚS 3470/12, jako zjevně neopodstatněnou odmítl, a to s úsudkem, že "zásah do práva, kterého se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl".
Podstatné přitom je, že závěr tohoto rozhodnutí se uplatní i v dané věci; není totiž důvodu se od něj ani zde jakkoliv odchýlit.
Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů žalovaného i správních soudů ohledně zákonné podmínky pro obnovu řízení dle §54 odst. 1 písm. a) zákona o správě daní a poplatků, pokládá Ústavní soud za adekvátní (nad rámec řečeného) omezit se již jen na sdělení, že - oproti názoru stěžovatele - i v nyní napadených rozhodnutích kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje, čímž své možnosti má za vyčerpané. Ústavní stížností napadená rozhodnutí soudy srozumitelně (ve skutkové i právní rovině), jakož i logicky odůvodnily, a to je pro shora vymezený ústavněprávní přezkum rozhodné.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu