ECLI:CZ:US:2012:3.US.36.12.1
sp. zn. III. ÚS 36/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. K., zastoupené JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 57, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011 č. j. 33 Cdo 943/2010-230 a rozsudkům Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě ze dne 30. 6. 2009 č. j. 54 Co 147/2009-164 a Okresního soudu v Třebíči ze dne 19. 2. 2008 č. j. 12 C 26/2007-73, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů v její občanskoprávní věci, a to pro porušení práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny) a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného procesního spisu se podává, že Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 19. 2. 2008 č. j. 12 C 26/2007-73 zavázal stěžovatelku (žalovanou) zaplatit advokátu JUDr. Ing. T. B. částku 953 583,90 Kč s příslušenstvím jakožto smluvní odměnu žalobce za zastupování stěžovatelky ve věci vypořádání společného jmění, sjednané ve výši 15 % z poloviny hodnoty vypořádaného majetku.
Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě rozsudkem ze dne 30. 6. 2009 č. j. 54 Co 147/2009-164 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 10. 2011 č. j. 33 Cdo 943/2011-230 odmítl stěžovatelčino dovolání jako nepřípustné pro absenci zásadního právního významu rozsudku odvolacího soudu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti považuje ujednání o smluvní odměně za poskytnutí právní pomoci za neplatné s ohledem na ustanovení §39 občanského zákoníku, neboť procentní výše odměny a okamžik jejího vzniku nejsou "vyvážené". Nepokládá za přípustné, aby i samotná nečinnost advokáta vedoucí k vypořádání společného jmění manželů uplynutím zákonné tříleté lhůty založila advokátovi nárok na odměnu. Ve vztahu k přiměřenosti podílové odměny poukazuje na článek 10 odst. 2, 3, 5 a 6 "novely advokátního tarifu" a "kárnou judikaturu" České advokátní komory, jakož i na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 506/2001 (co do neplatnosti úkonu odporujícího dobrým mravům) a rozsudek sp. zn. 33 Odo 936/2004 (ve vztahu k důsledkům předčasného právního zastoupení). Stěžovatelka též uvádí, že měla za to, že na základě sjednané smlouvy bude právní pomoc poskytnuta "k celému okruhu problémů" a odměna bude splatná po jejich úplném vyřešení, a proto se podle jejího názoru "nabízela i otázka posouzení omylu v jednání žalované ve smyslu ustanovení §49a občanského zákoníku".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto jediného ústavněprávního argumentu - porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Toto právo stěžovatelce však upřeno nebylo potud, že se jí dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně jí byl k dispozici opravný prostředek, který využila, a využila i toho opravného prostředku, jímž je dovolání. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se jí nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.
To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné pokládá.
Výjimkou - co do právního posouzení věci, o něž v dané věci jde - jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.
Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Obecné soudy se v napadených rozhodnutích s námitkami, jež stěžovatelka předestřela v ústavní stížnosti podrobně vypořádaly, a adekvátně dovodily, proč způsob a výše smluvené odměny za poskytnutou právní pomoc nelze mít za kolidující s požadavky přiměřenosti, měřenými jak principy vyhlášky č. 177/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak s přihlédnutím k pravidlům stanoveným v článku 10 etického kodexu (usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997 Věstníku), a z jakých důvodů neobstojí ani stěžovatelčin argument rozporu s dobrými mravy dle §3 občanského zákoníku. Stěžovatelce též vysvětlily (jmenovitě soud odvolací), že snížení odměny žalobce nebylo namístě, jestliže ji jednak sám "ponížil" o 20% (vzhledem k tomu, že jeho zastoupení stěžovatelka předčasně ukončila) jednak vypočítal jen z části vypořádávaného majetku (nemovitého). Není rovněž důvod nesdílet úsudek obecných soudů, že účastníky uzavřená smlouva o právní pomoci je určitá a srozumitelná, a předcházela jí taková jednání stěžovatelky, že o relevantním omylu uvažovat nelze. Obdobné platí o námitce stěžovatelky, že by žalobci vznikl nárok na odměnu i v případě jeho "nečinnosti", neboť výkladem smlouvy tomu tak být nemělo, nehledě na to, že k takové situaci v daném případě evidentně nedošlo (obecné soudy podrobně popsaly, jaké úkony právní služby a v jakém rozsahu žalobce pro stěžovatelku vykonal). Spolehlivé opory není ani pro úvahu stěžovatelky, že odměna za zastupování ve věci vypořádání společného jmění manželů byla závislá na stupni pokročilosti řešení ostatních stěžovatelčiných právních záležitostí. Konečně odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2006 sp. zn. 33 Odo 936/2004 není případný proto, že smluvní odměna byla v daném případě sjednána nikoli jako odměna stanovená podílem na výsledku, ale na hodnotě vypořádávaných věcí.
Je tedy namístě shrnout, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje výše vymezené hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu