ECLI:CZ:US:2012:3.US.363.12.1
sp. zn. III. ÚS 363/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. února 2012 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. M. H. a 2. V. H., obou zastoupených Mgr. Pavlem Střelečkem, advokátem v Hradci Králové, Pouchovská 1255/109B, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 10. 2011 č. j. 21 Co 296/2010-190, ve znění usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 11. 2011 č. j. 21 Co 296/2010-199, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatelé navrhli zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku ve výrocích o nákladech řízení. Výrokem II. Krajský soud v Hradci Králové změnil rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 23. 3. 2010 č. j. 17 C 57/2008-132, ve výroku o nákladech řízení tak, že se stěžovatelům nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem. Ve výroku III. krajský soud rozhodl, že se stěžovatelům nepřiznává právo na náhradu odvolacího řízení. Napadený rozsudek byl vydán v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, v němž stěžovatelé vystupovali na straně žalobců.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti nesouhlasí s tím, že krajský soud při rozhodování o nákladech řízení aplikoval ustanovení §150 OSŘ. Tvrdí, že krajský soud rozhodl bez patřičného skutkového podkladu a důkazu, kterým by svůj závěr o nákladech řízení podpořil. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že rozhodnutím krajského soudu o nákladech řízení bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo podle čl. 2 odst. 3, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z obsahu předložených listin Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým tento soud zrušil a vypořádal podílové spoluvlastnictví stěžovatelů k nemovitostem specifikovaným v rozsudku (výrok I.). Rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení krajský soud změnil tak, že se stěžovatelům právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (výrok II.). O nákladech odvolacího řízení krajský soud rozhodl tak, že se stěžovatelům nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Rozhodnutí o nákladech řízení krajský soud odůvodnil tím, že ačkoli měli stěžovatelé ve věci plný úspěch, soud shledal důvody zvláštního zřetele hodné, pro které stěžovatelům právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. Tyto důvody spočívaly v účelovém postupu stěžovatelů před zahájením řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Jejich účelovým postupem byla zcela vyloučena možnost reálného dělení pozemku.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti polemizují s právním názorem odvolacího soudu, protože se domnívají, že jim mělo být přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před obecnými soudy obou stupňů.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvedl, že při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a ke zrušení výroku o náhradě nákladů řízení přistupuje pouze výjimečně. Je totiž výlučně v pravomoci obecných soudů posoudit úspěch stran v řízení a na základě toho rozhodnout o přiznání náhrady nákladů řízení a jejich výši. Ústavní soud může zasáhnout do rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení pouze v případech, kdy by došlo k procesnímu excesu, majícímu charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.
I když se může rozhodnutí o náhradě nákladů řízení citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity porušení základních práv a svobod. Procesní povaha rozhodnutí o nákladech řízení způsobuje, že zde není přímý vztah k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny ústavním pořádkem ČR (viz např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 10/98, III. ÚS 255/05). Protože se jedná o zpochybnění výkladu a aplikace práva, je třeba respektovat zásadu, že o protiústavnost rozhodnutí jde teprve v případě zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardního výkladu procesně právních ustanovení, což znamená nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vady musí tedy dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Ve zvýšené míře se zde tedy uplatní zásada, že pouhá eventuální nesprávnost není hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Vzhledem k výše uvedenému je rozhodování o nákladech řízení převážně doménou obecných soudů. Ústavní soud by zde mohl zasáhnout pouze tehdy, pokud by rozhodnutí obecného soudu mělo charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. To se však v dané věci nestalo. Po přezkoumání věci, z hlediska shora vyznačených zásad, dospěl Ústavní soud k závěru, že odvolací soud postupoval, při rozhodování o náhradě nákladů řízení v této věci, v souladu s ustanovením §150 OSŘ. Nevybočil ze standardního výkladu tohoto ustanovení, svůj výrok o náhradě nákladů řízení dostatečně a přesvědčivě odůvodnil s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem posuzovaného případu. Ústavní soud tak neshledal nic, co by věc stěžovatelů posouvalo do ústavněprávní roviny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu