ECLI:CZ:US:2012:3.US.364.12.1
sp. zn. III. ÚS 364/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. listopadu 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. H., zastoupené JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem, AK se sídlem Poštovská 8c, 601 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. prosince 2010 č. j. 18 Co 291/2007 - 325 a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. listopadu 2011 č. j. 28 Cdo 3287/2011-385, za účasti 1) Krajského soudu v Brně a 2) Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. února 2012, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. prosince 2010 č. j. 18 Co 291/2007 -325, jakož i rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. listopadu 2011 č. j. 28 Cdo 3287/2011-385, a to pro porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Pro posouzení podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 39 C 186/2006.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. ledna 2007 č. j. 39 C 186/2006 -104 byla zamítnuta žaloba žalobců, aby rozhodnutím soudu bylo nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR - Pozemkového úřadu Brno ze dne 10. července 2006 č. j. 3239/92/47 - RNP, RN, a to tak, že by bylo rozhodnuto, že B. S., F. K., B. S. a T. K. nejsou vlastníky částí zemědělských pozemků (PK) parc. č. X1, X2, X3, X4, X5 a X6 v katastrálním území Bystrc (dříve Bohunice) o celkové výměře 1549 m2, částí pozemků (PK) parc. č. Y1 v katastrálním území Černá Pole (dříve Lískovec) o výměře 189 m2, pozemku (PK) parc. č. Y2 v katastrálním území Černá Pole (dříve Královo Pole) o výměře 153 m2, neboť jejich vydání brání překážka ve smyslu ust. §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., a že B. S., F. K., B. S. a T. K. mají nárok na náhradní pozemky každý jednu čtvrtinu (výrok pod bodem I). Žalobcům B. S., T. K. a F. K. byla uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně účastnici řízení B. S. na náhradu nákladů řízení 7.021,- Kč (výrok pod bodem II). Dále bylo rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobci a dalšími účastníky řízení nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem III).
Rozsudek soudu prvního stupně napadli žalobci odvoláním. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. prosince 2010 č. j. 18 Co 291/2007 - 325 byl rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 26. ledna 2007 č. j. 39 C 186/2006 - 104 změněn tak, že oprávněné osoby J. H. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka"), B. S., T. K., M. A. E. K. a M. P. K. nejsou vlastníky pozemků původního vlastníka P. K., uvedených ve výroku pod bodem I rozsudku soudu prvního stupně, mají však právo na náhradu za nevydané pozemky, a to J. H., B. S. a T. K., každý z nich v rozsahu jedné čtvrtiny a M. A. E. K. a M. P. K., každý v rozsahu jedné osminy. Ve výrocích rozsudku soudu prvního stupně pod body II a III o nákladech řízení došlo výrokem rozsudku odvolacího soudu ke změně tak, že bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem I rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud rovněž vyslovil, že tímto rozsudkem se nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR - Pozemkového úřadu Brno ze dne 10. července 2006 č. j. 3239/92/47 - RNP, RN (výrok pod bodem II rozsudku odvolacího soudu). Dále bylo uvedeným rozsudkem rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III rozsudku odvolacího soudu). Uvedený rozsudek odvolacího soudu napadla J. H. dovoláním.
Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 2. listopadu 2011 č. j. 28 Cdo 3287/2011-385 bylo dovolání J. H. zamítnuto.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že je právní nástupkyní paní B. S., která jako oprávněná osoba ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., vznesla nárok na vydání pozemků v k. ú. Bystrc a Černá Pole. Stěžovatelka trvá na tom, že v tomto případě zákon o půdě přesně stanoví, jakým způsobem se vypořádají restituční nároky oprávněných osob. S ohledem na to, a rovněž na povinnost rozhodujících orgánů hodnověrně posoudit existenci překážky vydání předmětných nemovitostí, je hypotéza tohoto zákonného ustanovení splněna a soud prvního stupně i soud odvolací mohly a měly přihlédnout ex lege k neexistenci překážky pro vydání původních pozemků, resp. mohly ve věci samy aktivně přistoupit k ověření existence překážky vydání pozemků. Dle názoru stěžovatelky zde tedy byl dán prostor pro přezkum rozsudku soudu prvního stupně nad rámec podané žaloby ve smyslu podání, jímž stěžovatelka navrhovala změnu podaného odvolání.
Stěžovatelka dodává, že otázka, zda jí bude přiznán nárok na vydání ideální 1/4 předmětných pozemků, nebo nárok na náhradu za ně, je otázkou podstatnou, neboť hodnota samotných pozemků je značná a nelze očekávat, že by se eventuální náhrada svou reálnou výší rovnala více než zlomku tržní ceny předmětných nemovitostí. Stěžovatelka poukazuje na to, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 1737/08 uvedl, že pojem majetek obsažený v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod má autonomní rozsah, který není omezen na vlastnictví hmotného jmění, a nezávisí na formální kvalifikaci vnitrostátního práva. Může zahrnovat jak existující majetek, tak majetkové hodnoty, včetně pohledávek, na jejichž základě stěžovatel může tvrdit, že má přinejmenším legitimní očekávání dosáhnout účinného užívání vlastnického práva. Předmětem ochrany podle zmíněného článku je tedy nejen nabytý, tj. existující majetek, ale také legitimní očekávání nabytí takového majetku. Ochrana legitimního očekávání jakožto integrální součásti základního práva podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě musí nalézt reflexi v jednotlivých normách jednoduchého práva. Legitimní očekávání ovšem nepůsobí bezprostředně mezi subjekty občanskoprávních vztahů, nýbrž jde o ústavním pořádkem jednotlivcům garantované základní právo, které v daném případě působí ve vztahu stěžovatele vůči obecným soudům, tj. státní moci.
Stěžovatelka dále namítá, že žaloba v označené věci byla podána a řízení zahájeno až poté, co byla B. S. zbavena způsobilosti k právním úkonům. Současně však je nesporné, že udělení plné moci procesnímu zástupci nebylo schváleno opatrovnickým soudem. Rovněž je nesporné, že soud ve výše označeném řízení neustanovil B. S. opatrovníka podle ust. §29 odst. 1 o. s. ř. Opatrovník R. U. tedy nebyl oprávněn udělit procesní plnou moc k vedení řízení jménem B. S. v nadepsané věci, tím spíše nebyl oprávněn zmocnit k procesnímu zastoupení jinou osobu, byť by touto osobou byl advokát. Současně B. S. nebyla pro nezpůsobilost k právním úkonům schopna před soudem jako účastník samostatně jednat a nebyl jí soudem pro toto řízení ustanoven opatrovník. S ohledem na to se lze domnívat, že soud po celou dobu řízení až do úmrtí B. S. v roce 2008 jednal jako s účastníkem s osobou, která neměla procesní způsobilost, resp. s jejím zástupcem, který k jejímu zastupování nebyl oprávněn. Nebyly tedy splněny podmínky, za nichž může soud rozhodnout ve věci samé (a i kdyby hypoteticky bylo možno ve věci meritorně rozhodnout, nebyla zde osoba, jíž by meritorní rozhodnutí mohlo být doručeno).
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že nebyly dány podmínky občanského soudního řízení, soud po celou dobu řízení až do úmrtí B. S. v roce 2008 jednal jako s účastníkem s osobou, která neměla procesní způsobilost, resp. s jejím zástupcem, který k jejímu zastupování nebyl oprávněn.
Podle ust. §103 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") kdykoli za řízení přihlíží soud, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). K podmínkám řízení patří zejména, aby účastníci řízení měli způsobilost být účastníky řízení, procesní způsobilost a způsobilost být zástupcem a oprávnění k zastupování.
V souzené věci se podanou žalobou žalobci domáhali toho, aby rozhodnutím soudu bylo nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR - Pozemkového úřadu Brno tak, že žalobci nejsou vlastníky předmětných zemědělských pozemků, neboť jejich vydání brání překážka ve smyslu ust. §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., a že žalobci mají nárok na náhradní pozemky. Stěžovatelka se stala v řízení o znovuprojednání restituční věci soudem procesní nástupkyní B. S., zemřelé dne x. y. 2008 (usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. července 2010 č. j. 18 Co 291/2007-234).
K námitkám stěžovatelky Ústavní soud připomíná, že podle ust. §107 odst. 4 o. s. ř. musí ten, kdo podle pravomocného usnesení nastoupil do řízení na místo účastníka, který ztratil způsobilost být účastníkem řízení, přijmout stav řízení, který tu je v době jeho nástupu do řízení. Znamená to mimo jiné, že všechny účinky (hmotněprávní a procesní), spojené se zahájením řízení mezi původními účastníky řízení, zůstávají i po jeho nástupu do řízení zachovány, že procesní nástupce je vázán všemi procesními a hmotněprávními úkony, které v řízení učinil jako procesní předchůdce.
K námitce stěžovatelky, že soudy měly přihlédnout ex lege k neexistenci překážky pro vydání původních pozemků, resp. měly samy aktivně přistoupit k ověření existence překážky vydání pozemků, Ústavní soud odkazuje na vyčerpávající a přesvědčivé odůvodnění rozsudku krajského soudu, ve kterém se tento soud podrobně zabýval otázkou rozsahu žalobou uplatněného nároku a přezkumné činnosti odvolacího soudu.
Ústavní soud uzavírá, že postup obecných soudů v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
Ústavní soud ověřil, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu