ECLI:CZ:US:2012:3.US.3647.12.1
sp. zn. III. ÚS 3647/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Ž., zastoupeného Mgr. Michalem Trkalem, advokátem se sídlem v Praze, Matoušova 515/12, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 7. 2012 č. j. 11 To 286/2012-29 a usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 28. 6. 2012 č. j. 0 Nt 13/2012-11, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená usnesení obecných soudů, neboť je toho názoru, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že policejní orgán usnesením doručeným stěžovateli dne 26. 6. 2012 zahájil jeho trestní stíhání pro tři zločiny podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, dva přečiny zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 2 tr. zákoníku a trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona.
Shora uvedeným usnesením Okresního soudu v Trutnově byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 odst. a) a c) tr. řádu se započtením vazební lhůty ode dne 26. 6. 2012 od 06:30 h. Dále rozhodl, že podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu slib obviněného (stěžovatele) nabízený jako náhrada za vazbu nepřijímá.
Stěžovatelova stížnost proti tomuto rozhodnutí byla rovněž napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako nedůvodná) zamítnuta.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že:
1. Obvinění jsou nedůvodná, neboť "údajná zpronevěra" je popírána "údajným poškozeným" a o provedené transakci bylo řádně účtováno, "údajný dvojí prodej týchž strojů" ve skutečnosti zahrnoval prodeje "jednotlivých částí strojů" a dvou strojů s navzájem zaměnitelnými částmi, "údajné navýšení základního kapitálu o fiktivní pohledávky" ověřil auditor a existenci zboží, které "údajně nebylo vyrobeno", dokládají jeho následné reklamace.
2. K jeho zadržení došlo "nezákonně", jelikož v rozporu s ustanovením §76 odst. 1 tr. řádu nebyl dán důvod vazby (srov. níže) a v situaci, kdy od "údajné trestné činnosti" uplynuly 3 roky, se nemohlo jednat o naléhavý případ.
3. Důvody "útěkové" vazby rozhodující soudy vymezily skutečnostmi hypotetickými (majetkové poměry stěžovatele, jeho ekonomické zajištění, osobní kontakty v cizině) či irelevantními (jazyková vybavenost a práce v cizině). Osobní vazby generálního ředitele "automobilky Tatra" R. A. k zahraničí jsou intenzivnější než v případě jeho, přesto není stíhán vazebně, což vyvolává pochybnosti z hlediska zásady rovnosti před zákonem. Peněžní prostředky umožňující útěk, jejichž existenci soudy předpokládají, neexistují, čemuž odpovídá i jeho předlužení a odtud se odvíjející další trestní stíhání. Hrozbu "vysokého trestu" soudy konkretizovaly jen zcela nedostatečně; i v době svého předchozího stíhání se "ke všem úkonům trestního řízení dostavoval a poskytoval veškerou požadovanou součinnost".
4. Oproti závěrům obecných soudů stran důvodů vazby "předstižné" ze všech "zjištěných skutečností" vyplývá, že šlo nanejvýše o "jednání ojedinělé a impulsivní" neprokazující "dlouhodobou tendenci" k páchání trestné činnosti.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Tomu koresponduje ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelovy svobody vazbou, jmenovitě rozhodování podle §67 a §68 tr. řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným ve stěžovatelem namítaném čl. 8 odst. 5 Listiny, je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v citovaných ustanoveních trestního řádu.
Ustanovení §67 písm. a) a c) tr. řádu poskytují soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojem "důvodné obavy") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu konkrétních znaků, nebo i znaků obecných, leč v neuzavřeném výčtu, apod. (jak ostatně dokládají stěžovatelem předestřené judikatorní interpretace). Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu stanovení, zda se obviněný ve vazbě ponechává či nikoli) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen.
Z obsahu odůvodnění obou napadených rozhodnutí se podává, že rozhodující orgány právní názory, vyslovené v pramenech, jichž se stěžovatel dovolával, znaly a nepominuly; spor proto může být veden toliko o to, zda je uplatnily přiléhavě. Stěžovatel tvrdí, že některé okolnosti jež v kontextu jednotlivých ustanovení §67 tr. řádu pokládaly za relevantní, jsou ve skutečnosti nevýznamné (znalost cizích jazyků a praxe v zahraničí), další by měly být prověřeny z hlediska jejich existence (vlastnictví majetku v zahraničí, inklinace k páchání trestné činnosti), uvažovaného obsahu (odhad výše hrozícího trestu) nebo významu, jenž k nim byl dosud připínán (důsledky skutečnosti, že ve své předchozí věci "poskytoval součinnost" orgánům činným v trestním řízení).
Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení §67 písm. a) a c) tr. řádu. Naopak, jak bylo výše předznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
Takový výsledek rozhodujícím orgánům vytýkat nelze. I kdyby soudy zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry o důvodnosti "útěkové" a "předstižné" vazby byly hodnotitelné i jinak, o zjevné (excesivní) vybočení z limitů stanovených trestním řádem zde zjevně nejde. Nelze dospět k závěru, že ústavněprávně přípustné meze dovozeného uvážení [inherentní podmínce "důvodné obavy" ve smyslu §67 písm. a) a c) tr. řádu] zde byly překročeny.
Svévolný výklad (a aplikace) právní normy zakládá též rozhodnutí, kterému schází smysluplné odůvodnění. V projednávané věci však rozhodující orgány přijaté závěry srozumitelně odůvodnily, a zakotvily v dostupných zjištěních, proti nimž stěžovatel jinak námitky nevznesl.
Dostatečně zřejmý závěr, že v rozhodných souvislostech použily toliko všeobecných argumentů, aniž měly oporu v existenci okolností konkrétních [způsobilých odůvodnit obavu předvídanou §67 písm. a) a c) tr. řádu], k dispozici není.
Ve vztahu k vazebnímu důvodu podle §67 písm. a) tr. řádu rozhodující orgány pouze - oproti stěžovateli jinak - odhadly výši hrozícího trestu a míru jeho ekonomické ukotvenosti v prostředí České republiky, v obou případech však nikoli neúnosně.
Orgány činné v trestním řízení koncipovaly své úvahy ve věcné souvislosti s trestnými činy, z jejichž spáchání je stěžovatel obviněn. Pojem "vysokého trestu" z pohledu smyslu a účelu trestněprávní sankce Ústavní soud (srov. kupř. nález sp. zn. III. ÚS 566/03 ze dne 1. 4. 2004, N 48/33 SbNU 3) identifikoval s nejzávažnějšími trestnými činy, které zákonodárce řadí do kategorie "zvlášť závažných zločinů" podle §14 odst. 3 tr. zákoníku (resp. dříve "zvlášť závažných trestných činů" podle §41 odst. 2 tr. zákona). Uvedené zákonné ustanovení přitom zvlášť závažné zločiny definuje coby úmyslné trestné činy, na něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let. Podle Ústavního soudu lze pak "hrozbou vysokým trestem" odůvodnit uložení tzv. útěkové vazby toliko v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let.
Přitom právě ze shora uvedeného vymezení trestných činů, z jejichž spáchání je stěžovatel obviněn a ke kterým trestní zákoník přiřazuje trest odnětí svobody s horní hranicí deset let [a které tak spadají do kategorie zvlášť závažných trestných činů podle §14 odst. 3 tr. zákoníku, viz stíhání stěžovatele pro tři zločiny podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku], a to ve spojení s konkrétními okolnostmi v napadených usneseních uvedenými [tj. s faktem, že stěžovatel je obviněn z velmi závažné trestné činnosti, v níž pokračoval po delší dobu a způsobil jí rozsáhlou škodu na cizím majetku, jakož i skutečností, že byl již za další trestnou činnost odsouzen], rozhodující orgány (uvažující o hrozbě trestu v polovině zákonné trestní sazby ve výši 7,5 roku) vyvodily i ústavně udržitelný závěr, že podmínky dle §67 písm. a) tr. řádu byly naplněny.
Obviněný může oproti tomu namítat a prokazovat existenci skutečností, jež důvodnou obavu z následků uvedených v §67 písm. a) tr. řádu eliminují a aplikaci odpovídajícího vazebního důvodu vylučují; obecným soudům však nelze vytýkat, že usoudily, že takové významné skutečnosti ("silné důvody") stěžovatel nedoložil, a ve prospěch udržitelnosti protichůdného úsudku nevede efektivní polemiku ani v ústavní stížnosti. Není důvod k vážné výhradě (natožpak v rovině ústavněprávní), pakliže obecné soudy jeho související argumentaci (odvíjející se zejména z připomenutí předchozí "součinnosti" s orgány činnými v trestním řízení) za dostatečně relevantní nepovažují.
Pokud tedy Ústavní soud ve své judikatuře výklad zákonné podmínky "hrozby" vysokým trestem interpretuje ve smyslu individualizace trestněprávní kvalifikace skutku ve vztahu k osobě stěžovatele, pak usuzuje, že tomuto požadavku v souzené věci orgány činné v trestním řízení přiměřeně dostály. Jejich argumentací - ve spojení s vymezením skutkové podstaty trestných činů, jichž se měl stěžovatel dopustit - je tak možné považovat za odůvodněné naplnění podmínky "hrozby vysokého trestu", aniž by šlo jen o takovou hrozbu "typovou", která sama o sobě (bez dalšího) pro naplnění citovaného vazebního důvodu naopak postačující není.
Stěžovateli není namístě přisvědčit ani ohledně námitky týkající se majetkových poměrů, které soudy odůvodnily - nikoli neakceptovatelně - jeho obchodními aktivitami v "zahraničních společnostech, např. Calypso a Pomacanthus".
Oproti tomu nelze upřít jistou míru opodstatněnosti stěžovatelově výtce adresované zejména soudu prvního stupně, poukázal-li na "práci v cizině" a "jazykové vybavení". Tento nedostatek však není v ústavněprávní rovině významný již proto, že odpovídající úvahy byly uvedeny v širším kontextu podmínek zvyšujících reálnost předpokladu, že stěžovatel uprchne do zahraničí, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul. Relevance stěžovatelova srovnání s výše konkretizovanou trestní věcí - soustředící se izolovaně jen k intenzitě vztahů k zahraničnímu prostředí obou obviněných - je očividně nulová (k výkladu čl. 4 odst. 2 a 3 Listiny srov. např. sp. zn. III. ÚS 1075/09 ze dne 16. 7. 2009).
Námitka (výše rekapitulovaná pod bodem 4.), že vazební důvod podle §67 písm. c) tr. řádu není naplněn se zřetelem k okolnosti, že stěžovatel je trestně stíhán pro "jednání ojedinělé a impulsivní", neobstojí vzhledem k počtu, časovému zařazení a charakteru jemu přičítaných skutků.
Stěžovatelovy námitky týkající se nesprávného hodnocení důkazů (viz bod 1.) jsou procesně předčasné, a pokud je orgány rozhodující o vazbě odmítly, nezatížily tím - zejména v situaci, kdy poukazovaly na řadu specifikovaných důkazních pramenů - napadená usnesení ústavněprávním deficitem.
Výhrada "nezákonného zadržení" (uvedená pod bodem 2.) je neefektivní již proto, že stěžovatel netvrdí průmět procesního postupu do výsledného obsahu napadených usnesení.
Ani potud (co do argumentačních jednotlivostí) není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (mimo ústní jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu