ECLI:CZ:US:2012:3.US.3696.11.1
sp. zn. III. ÚS 3696/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o věci ústavní stížnosti stěžovatele J. C., zastoupeného Mgr. Zbyňkem Pánkem, advokátem v Děčíně IV, Prokopa Holého 130/15, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2011 č. j. 4 Tdo 997/2011-23, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. března 2011 sp. zn. 6 To 75/2011 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. prosince 2010 sp. zn. 32 T 109/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 7. 12. 2011 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, zakotvená v čl. 1 a 90 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let za současného vyslovení dohledu Probační a mediační služby, dále mu byla uložena ve smyslu §60a odst. 3 trestního zákona a na základě §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") povinnost uhradit poškozenému P. T. škodu ve výši 2 332 400 Kč. Uvedeného trestného činu se stěžovatel dopustil - stručně řečeno - tím, že poškozenému poskytl svůj bankovní účet, na který pak společnost GEORGE GARAGE, s. r. o., zaslala 2 380 000 Kč, přičemž stěžovatel většinu těchto finančních prostředků převedl a vybral, ač mu z nich podle dohody náležely pouze 2 % a zbytek měl předat poškozenému. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které však shora označeným usnesením Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl. To pak napadl stěžovatel dovoláním, Nejvyšší soud je však podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl, a to výše označeným usnesením.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v dané trestní věci byl rozsudkem obvodního soudu ze dne 7. 12. 2009 v plném rozsahu zproštěn obžaloby. V odůvodnění soud uvedl, že "Smlouva o společném zprostředkování obchodního případu - prodeje nemovitého majetku", uzavřená mezi ním a poškozeným dne 27. 3. 2008 (dále jen "Smlouva"), je padělek. V následném "zrušujícím" usnesení ze dne 20. 5. 2010 sp. zn. 6 To 167/2010 městský soud uvedl, že daný závěr není podepřen žádným provedeným důkazem. Takový postup je ale podle stěžovatele v rozporu s §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. Jak stěžovatel v ústavní stížnosti dále uvádí, následně jej obvodní soud rozsudkem ze dne 30. 7. 2010 uznal vinným zločinem zpronevěry, přičemž v odůvodnění tohoto rozsudku opět označil Smlouvu za padělek s tím, že ani po doplnění dokazování v intencích pokynu odvolacího soudu se nemůže s názorem tohoto soudu ztotožnit, pokud provedené důkazy hodnotil jinak. Usnesením ze dne 2. 11. 2010 sp. zn. 6 To 411/2010 pak městský soud opět rozsudek soudu prvního stupně zrušil, přičemž v odůvodnění tohoto rozsudku uvedl, že předmětné finanční prostředky byly určeny poškozenému, jak mj. plyne z podepsané Smlouvy. Tím měl znovu porušit §259 odst. 3 písm. a) tr. ř.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem pak obvodní soud uznal stěžovatele vinným trestným činem podvodu, avšak v odůvodnění uvedl, že stran možné falzifikace Smlouvy byl vázán názorem odvolacího soudu. Výše popsaným postupem odvolacího soudu byla dle stěžovatelova názoru porušena zásada volného hodnocení důkazů, z citovaných rozsudků soudu prvního stupně plyne extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů obou stupňů, v postupu odvolacího soudu možno spatřovat porušení zásady bezprostřednosti, ústnosti a přímosti upravené v §2 odst. 11 a 12 tr. ř. Soud prvního stupně, který všechny důkazy provedl, dospěl k závěru, že se stěžovatelovu obhajobu stran neplatnosti zmíněné Smlouvy nepodařilo vyvrátit, odvolací soud však bez doplnění dokazování dospěl k protichůdným závěrům. Dovolací soud - vzhledem k rigoróznímu a restriktivnímu výkladu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. - dané pochybení nenapravil, a tak postupoval v rozporu s §2 odst. 4 tr. ř. Ústavně rozporný postup obecných soudů má taktéž vyplývat z absence použití §12 odst. 2 trestního zákoníku, neboť popsaný skutek se nachází v rovině sporu dvou osob, v němž jde o jejich vzájemné plnění z občanskoprávního či obchodněprávního vztahu a který by mohl a měl být řešen soukromoprávními prostředky.
Kromě toho stěžovatel namítá, že popsané jednání nemá znaky trestného činu podvodu, neboť převedené finanční prostředky představovaly jeho provizi za zprostředkování prodeje nemovitosti. Předmětná částka se tak stala předmětem jeho výlučného vlastnictví, a to v důsledku obchodněprávního vztahu mezi ním a GEORGE GARAGE, s. r. o., založeného "Smlouvou o obstarání věci obchodního případu" ze dne 27. 3. 2008, přičemž nakládání s ní chybí znak protiprávnosti. Dané tvrzení stěžovatel dokládá tím, že v rámci obchodní spolupráce s poškozeným tomuto předal prázdný list opatřený podpisem a razítkem, jenž měl sloužit k vyhotovení faktury poškozeným. Ta pak měla být doručena uvedené společnosti, poškozený však tento list zneužil na vyhotovení neexistující Smlouvy a na vyhotovení faktury použil jen jeho kopii, jak bylo prokázáno znaleckým posudkem. Podle stěžovatele poškozený vědomě lhal. Trval totiž na pravosti Smlouvy s tím, že její vyhotovení měl ve své výlučné dispozici (bez možnosti manipulace stěžovatele s ní), a současně tvrdil, že faktury vystavené uvedené společnosti byly vyhotoveny přímo obžalovaným, který mu je i předal. Na straně druhé nedokázal odpovědět, jak se formou počítačové úpravy podpis a otisky razítka z vyhotovení Smlouvy, kterou měl v dispozici, dostaly na fakturu dle jeho tvrzení vyhotovenou stěžovatelem. Z toho plyne, že nejméně fakturu s okopírovaným podpisem musel vystavit poškozený. Stěžovatel zde poukazuje i na úřední záznam ze dne 29. 7. 2009, dle něhož měl svědek J. S. doložit do spisu originály dvou faktur č. 31 ze dne 25. 8. 2008, které měl dostat od poškozeného, ten však své trestní oznámení doložil jen jednou fakturou s neoriginálním podpisem a otiskem razítka, což svědčí o dodatečném vyhotovení druhé "originální" faktury, přičemž důvod existence více totožných faktur nebyl žádným způsobem vysvětlen. Navíc poškozený u hlavního líčení dne 22. 12. 2010 tvrdil, že vyhotovil tři totožné faktury, dne 27. 11. 2010 hovořil o jednom či dvou paré. Další rozpor v jeho výpovědi spočívá v tom, že při posledně uvedeném líčení tvrdil, že smlouvu vyhotovil sám a vytiskl ji na své tiskárně, dne 22. 12. 2010 uvedl, že ji vyhotovil pan J. S. a že byla podepsána v kanceláři J. S. a J. S. Stěžovatel upozorňuje, že poškozený byl vzhledem k adheznímu řízení finančně motivován, takže jeho výpovědi nelze hodnotit jako nestranné a nezaujaté, tyto jsou prokazatelně minimálně zčásti vědomě nepravdivé a rozporné, a jde o osobu odsouzenou za trestný čin podvodu, a to na rozdíl od něho, jenž je bezúhonný. V další části ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se hodnocení důkazů a zásady in dubio pro reo.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
V ústavní stížnosti stěžovatel v prvé řadě namítá porušení §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. a ve spojení s tím i řady dalších ustanovení citovaného předpisu, resp. zásad trestního řízení. Stěžovateli lze přisvědčit jen v tom ohledu, že krajský soud se již ve svém usnesení ze dne 20. 5. 2010 sp. zn. 6 To 167/2010 vyjádřil i k závěru soudu prvního stupně, že Smlouva je padělek. Stalo se tak formou jedné z celé řady dalších výhrad k hodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně; jejich podstatou však nebylo vyjádření nesouhlasu se způsobem daného hodnocení, nýbrž upozornění na vady zakládající porušení zásady volného hodnocení důkazů, resp. ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., které spočívaly v neúplnosti skutkových zjištění, jakož i v tom, že se soud prvního stupně nevypořádal s relevantními skutečnostmi a že jeho úvahy trpí logickými rozpory, což se týkalo i zmíněné Smlouvy.
Na základě uvedeného usnesení městského soudu obvodní soud ve svém rozsudku ze dne 30. 7. 2010, kde shledal stěžovatele vinným zločinem zpronevěry, své skutkové závěry podstatným způsobem "přehodnotil", nicméně na stanovisku, že se v případě zmíněné Smlouvy jedná o padělek, setrval, načež vyvodil, že stěžovatelova odměna byla před celou transakcí sjednána jen ústně, v přesně nezjištěné výši, a že tato odměna jistě nedosahovala více než 50 % převáděné částky. Poté městský soud v usnesení ze dne 2. 11. 2010 sp. zn. 6 To 411/2010 vytknul obvodnímu soudu, že daný závěr o výši stěžovatelovy odměny nemá žádnou oporu v provedených důkazech. Současně ale odmítl, že by sám hodnotil důkazy ve svém prvním "zrušujícím" usnesení, což se plně shoduje s tím, co výše zmínil Ústavní soud, a znovu soudu prvního stupně vytknul, že hodnocení důkazů, resp. posouzení chování stěžovatele z jeho strany odporuje pravidlům logického myšlení, a tyto své výhrady dále konkretizoval, a to mj. i ve vztahu ke zmíněné Smlouvě. V ústavní stížností napadeném rozsudku pak soud prvního stupně sice uvedl, že "stran možné falzifikace této dohody je vázán názorem soudu odvolacího", jednalo se však o názor, že předchozí skutková zjištění soudu prvního stupně jsou nesprávná a neodpovídající provedenému dokazování, nikoliv tedy přímo o názor na způsob hodnocení toho kterého důkazu. S tím koresponduje i skutečnost, která plyne z posledně citovaného usnesení, že městský soud vytknul obvodnímu soudu, že nebral v úvahu všechny zjištěné skutečnosti, v důsledku čehož jeho celkové skutkové závěry, včetně (dílčího) závěru ohledně Smlouvy, trpěly logickými rozpory. Bylo tudíž na soudu prvního stupně, aby zjištěné skutečnosti znovu vyhodnotil, a to rovněž ve svém souhrnu a při uvážení všech okolností případu, což předtím důsledně z jeho strany učiněno nebylo. Možno dodat, že pokud by soud prvního stupně setrval na svém názoru na Smlouvu, nemohl by jeho rozsudek vůbec obstát, neboť jeho dřívější závěr o tom, že stěžovateli nemohlo náležet více jak 50 % převáděné částky, neměl oporu v provedených důkazech (viz výše) a žádný jiný, z něhož by bylo možné zjistit, jakou stěžovatel způsobil škodu, nepředestřel.
Stěžovatel dále v ústavní stížnosti argumentuje tak, že převedená částka byla v jeho výlučném vlastnictví a že v posuzované věci šlo o běžný spor o výši provize mezi ním a poškozeným, přičemž namítá extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, které se týkají předmětné Smlouvy. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojícím mimo soustavu obecných soudů (čl. 90 věta druhá, čl. 91 Ústavy České republiky), a že mu (tudíž) nepřísluší hrát roli jakési "superrevizní" instance v systému obecné justice, přezkoumávající celkovou zákonnost (či věcnou správnost) soudních rozhodnutí. Z tohoto důvodu platí, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud do daného procesu může zasáhnout toliko tehdy, jestliže případné pochybení má za následek porušení ústavnosti. Jde-li konkrétně o oblast důkazního řízení, které se nyní souzená ústavní stížnost z velké části dotýká, Ústavní soud připomíná, že v rámci své rozhodovací činnosti vymezil vady, které jsou z hlediska ústavnosti relevantní [srov. např. "shrnující" usnesení ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451]. Vzhledem k tomu, že mezi takovéto vady nepatří nesprávné hodnocení důkazů, nemůže ani námitka v tomto ohledu vznesená založit opodstatněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud ostatně opakovaně konstatuje, že není oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s tímto hodnocením sám neztotožňoval; výjimkou z tohoto pravidla pak jsou případy, kdy mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry panuje tzv. extrémní nesoulad, zpravidla vyvolaný zjevným věcným omylem nebo evidentní logickou chybou.
Otázkou logické návaznosti mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a skutkovými zjištěními se - s ohledem na pokyny plynoucí z některých judikátů Ústavního soudu týkajících se výkladu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. - již zabýval Nejvyšší soud, který (ani) v tomto směru žádné pochybení ze strany soudů nižších stupňů nezjistil. Pokud stěžovatel jen opakuje své argumenty, které již předestřel před obecnými soudy a s nimiž se tyto řádně vypořádaly, nezbývá Ústavnímu soudu než na jejich závěry pro stručnost odkázat s tím, že v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že si stěžovatel byl velmi dobře vědom toho, že mu převedená částka nenáleží, takže se sotva mohl pokládat za jejich výlučného vlastníka, jak v ústavní stížnosti tvrdí (viz především skutkové závěry ohledně manipulace s dispozičními právy k předmětnému účtu a výběru finančních prostředků; ostatně ani stěžovatel v trestním řízení nevypovídal v tom smyslu, že by mu náležela celá převáděná částka). Pokud by snad měla platit tato druhá verze, jak ji stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž předestřel, tedy že v podstatě šlo o běžný spor ohledně výše jeho provize, ani tato nekoresponduje s ve věci učiněnými skutkovými zjištěními, resp. nedává odpověď na otázku, proč předtím, než předmětný převod proběhl, měnil oprávnění disponovat se svým účtem a následně překotně téměř všechny prostředky převedl a prostřednictvím dalších osob vybral a proč alespoň jejich nespornou část poškozenému nevyplatil. Spornou otázkou se tak může jevit jen, jaká měla být výše stěžovatelovy odměny (za poskytnutí svého jména a účtu k předmětné transakci), nicméně ani námitky v ústavní stížnosti nesvědčí extrémnímu rozporu, který by opravňoval Ústavní soud k zásahu do daného rozhodovacího procesu (viz výše). Stěžovatelova verze, že poškozený zneužil jím podepsaný a orazítkovaný prázdný list k vyhotovení zmíněné smlouvy, byť ji zcela vyloučit nelze, není dostatečně podepřena provedenými důkazy (je v principu opřena jen o to, že poškozený nevypovídal vždy pravdivě), a to na rozdíl od skutkové verze, jaká byla (nakonec) ustálena obecnými soudy, kterážto navíc odpovídá poznatkům z běžné i odborné praxe, v jaké výši by se daná provize mohla za výše popsaných okolností pohybovat (a to na rozdíl od více než 60% provize, jak stěžovatel tvrdil). Pokud stěžovatel namítá porušení zásady subsidiarity trestněprávního postihu, i touto otázkou se k jeho námitce zabýval Nejvyšší soud, přičemž řádně zdůvodnil, proč ji neshledal opodstatněnou, přičemž Ústavní soud nemá, co by k danému závěru dodal.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu