ECLI:CZ:US:2012:3.US.3710.11.1
sp. zn. III. ÚS 3710/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. ledna 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti společnosti ROS v. o. s. se sídlem Poříčí 1c, 603 00 Brno, IČ: 18825575, zastoupené Mgr. Josefem Milichovským, advokátem se sídlem Soběšická 151, 638 00 Brno - Lesná, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. září 2011 sp. zn. 32 Cdo 3641/2010, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. dubna 2010 č. j. 47 Co 29/2004-328, a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. října 2003 č. j. 17 C 62/95-217, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 9. 12. 2011, napadá stěžovatelka všechna v záhlaví usnesení označená rozhodnutí pro údajné porušení článku 11 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ke skutkové stránce věci stěžovatelka uvádí, že dne 31. 7. 1992 uzavřela na základě schváleného privatizačního projektu (ze dne 29. 6. 1992) s Fondem národního majetku ČR (dále jen "FNM ČR") kupní smlouvu, jejímž předmětem byly mimo jiné i pozemky v katastrálním území Kohoutovice (dále jen "předmětné pozemky"), které byly vyňaty z majetku, nad nímž vykonával právo hospodaření státní podnik ČSAO, s. p. Brno. Tento státní podnik však dne 29. 6. 1992 převedl právo hospodaření k předmětným pozemkům na Střední odborné učiliště dopravní v Brně (dále rovněž "učiliště"), které je dále převedlo dne 9. 12. 1992 na společnost SEPARA spol. s r. o. a ta následně na společnost FAVART-MORAVIA s. r. o.
Stěžovatelka nesouhlasí s názorem soudů, že se platně nestala vlastnicí předmětných pozemků, neboť v době uzavření kupní smlouvy mezi stěžovatelkou a FNM ČR byly předmětné pozemky již převedeny na Střední odborné učiliště dopravní v Brně a nebyly tedy v dispozici FNM ČR.
Svůj nesouhlas stěžovatelka odůvodňuje tvrzením, že hospodářská smlouva o převodu práva hospodaření je svou podstatou smlouvou obdobnou smlouvě nájemní a tedy spadající pod režim ustanovení §45 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., který umožnil uzavírat nájemní smlouvy a jiné smlouvy o užívání majetku jen na dobu do dne přechodu tohoto majetku na příslušný fond, jinak právo užívání zaniklo dnem přechodu majetku na takový fond. Z tohoto názoru o povaze smlouvy o převodu práv hospodaření stěžovatelka dovozuje zánik tohoto práva k předmětným pozemkům ke dni, kdy byly (resp. měly být) předmětné pozemky převedeny na fond. Protože předmětem převodu bylo podle mínění stěžovatelky "pouze" právo užívat věci nemovité, nikoli převod jejich vlastnictví, jsou údajně veškeré převody předmětných pozemků po dni jejich přechodu na FNM ČR, tj. ke dni 1. 8. 1992, neplatné.
II.
Z připojených listin se zjišťuje, že Městský soud v Brně zamítl žalobu stěžovatelky, která se domáhala určení, že je vlastnicí předmětných pozemků.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ČSAO jako státní podnik měl právo nakládat se státním majetkem, se kterým hospodařil, proto realizace tohoto práva hospodářskou smlouvou o převodu práva hospodaření, uzavřená podle ustanovení §347 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku (dále jen "HZ"), byla v souladu s platnou právní úpravou, neboť ve smyslu ustanovení §761 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v platném znění, právo hospodaření státních organizací s majetkem státu se řídí dosavadními právními předpisy, do vydání nové právní úpravy, tj. do 31. 12. 2000. Převod práva hospodaření k předmětným pozemkům byl bezplatný ke dni 30. 6. 1992 a nebylo k jeho účinnosti třeba souhlasu zřizovatelů obou organizací. Protože od 30. 6. 1992 mohlo s předmětnými pozemky jako státním majetkem nakládat pouze učiliště, nikoli již tedy původní nositel práva hospodaření ČSAO, s. p. či jeho zřizovatel, nemohl proto tehdejší ministr pro hospodářskou politiku a rozvoj ČR, jako představitel zřizovatele, dne 29. 7. 1992 rozhodnout o vynětí předmětných nemovitostí z ČSAO, s. p. a jeho převedení na FNM ČR s účinností od 1. 8. 1992. Jestliže k takovému rozhodnutí došlo, předpokládané právní účinky ve vztahu k předmětným nemovitostem nenastaly, neboť toto rozhodnutí vydal orgán, kterému v době jeho rozhodování již k těmto nemovitostem nesvědčilo žádné právo. V další části podrobného odůvodnění se soud prvního stupně zabýval převodem vlastnictví předmětných pozemků z učiliště na společnost SEPARA spol. s r. o. a později na společnost FAVART-MORAVIA s. r. o. Ani v těchto případech neshledal soud prvního stupně žádné důvody, které by zpochybnily účinky těchto právních úkonů.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. 4. 2010 č. j. 47 Co 29/2004-328 potvrdil jako věcně správný rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I., přičemž shledal skutková zjištění soudu prvního stupně, stejně jako právní názor z nich vyvozený, za správný, odpovídající tehdy platným právním předpisům.
Dovolání stěžovatelky proti výše označenému rozsudku odvolacího soudu zamítl Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 21. 9. 2011 sp. zn. 32 Cdo 3641/2010. Dovolací soud sice shledal dovolání přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce, podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., zásadní právní význam pro řešení otázky, zda do kategorie "nájemních a jiných smluv o užívání majetku" upravené ustanovením §45 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění zákona č. 92/1992 Sb., patří rovněž hospodářská smlouva o převodu práva hospodaření s majetkem státu uzavřená podle ustanovení §347 odst. 1 HZ a zda samotné schválení privatizačního projektu podniku vládou ČR ... je překážkou převodu práva hospodaření s majetkem státu, který je předmětem privatizačního projektu".
Dovolací soud s odkazem na svoji dosavadní judikaturu však dospěl k závěru, že dovolání není důvodné, neboť nelze souhlasit s názorem stěžovatelky, že právo hospodaření je "obdobou nájemního práva" za situace, v níž státní podnik měl nepochybně právo majetek, s nímž hospodařil, držet, užívat jej a nakládat s ním v souladu s právními předpisy; tedy takové právo mělo v podstatě shodné atributy jako právo vlastnické bez ohledu na to, že vlastníkem takového majetku byl stát. Další převody předmětných nemovitostí již podle názoru dovolacího soudu nebyly pro závěr, že stěžovatelka není vlastnicí předmětných pozemků, určující.
III.
Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatelky ve vztahu k napadeným rozsudkům jejím tvrzením o porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy ČR soudní orgán ochrany ústavnosti, který tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (resp. v rozhodnutích v něm vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníků a jestli řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem je rovněž to, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může Ústavní soud posuzovat pouze otázku, jestli právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, jestli právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo jestli jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti, přesvědčivosti a srozumitelnosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže ústavní soud dospět k závěru, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
Deficit spravedlivého procesu namítaný v ústavní stížnosti stěžovatelkou se v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, jestli soudy podaný výklad relevantních právních předpisů je předvídatelný a rozumný, koresponduje s ustálenými závěry soudní praxe a není výrazem interpretační libovůle a jestli nevybočuje z mezí všeobecně akceptovaného chápání dotčených právních institutů.
V projednávané věci je těžiště argumentace stěžovatelky pouze v rovině polemiky s právním posouzením věci obecnými soudy i soudem dovolacím, tedy v polemice v oblasti a na úrovni tzv. "podústavního" práva, aniž stěžovatelka bere v úvahu, že jejími námitkami se obecné soudy podrobně zabývaly a v odůvodněních napadených rozhodnutí také řádně vypořádaly.
Podstatou námitek stěžovatelky je nepochopení obsahu pojmu "práva hospodaření" s národním majetkem, které stěžovatelka zaměňuje, zjevně jen podle slovního významu uvedeného pojmu, s právem nájmu, tedy s časově omezeným užívacím právem, které s atributy vlastnického práva, jemuž bylo právo hospodaření téměř postaveno na roveň, nijak nekoresponduje. Skutečnost, že státní podnik mohl nakládat s majetkem státu, nad nímž vykonával právo hospodaření, tedy toto právo i převádět na jiné organizace, byla podrobně vyložena jak soudem prvního stupně, tak i soudem dovolacím v odůvodnění napadených rozsudků.
Ústavní soud souhlasí s názorem obecných soudů, že na FNM ČR nemohly být předmětné pozemky platně převedeny, jestliže již dříve právo hospodaření k těmto pozemkům platnou hospodářskou smlouvou přešlo na jiný subjekt. Zásada, že nikdo nemůže na jiného převést více práv než má sám, platí i v tomto případě bez jakýchkoli výjimek. Stěžovatelka se tak nikdy nestala vlastnicí předmětných pozemků; z tohoto důvodu nemohlo být porušeno ani její právo na ochranu vlastnictví.
Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2012
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu