ECLI:CZ:US:2012:3.US.3775.12.1
sp. zn. III. ÚS 3775/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. listopadu 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Č., zastoupeného JUDr. Karlem Polákem, advokátem AK se sídlem Lorecká 465, 284 01 Kutná Hora, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2012 č. j. 33 Cdo 1813/2012-241 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. října 2011 č. j. 24 Co 350/2011-204, za účasti 1) Nejvyššího soudu a 2) Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. října 2012, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2012 č. j. 33 Cdo 1813/2012-241, jakož i rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. října 2011 č. j. 24 Co 350/2011-204, a to pro porušení čl. 11 a čl. 36 - 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 21. dubna 2011 č. j. 10 C 134/2008 - 173 zamítl žalobu o určení, že žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") je vlastníkem jedné ideální poloviny nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí, vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, katastrálním pracovištěm Kutná Hora, na LV č. X pro obec a k. ú. Kutná Hora, a to domu čp. XX v části obce Ž. stojícího na parc. č. X1, parc. st. X2 - zastavěná plocha a nádvoří a zahrady č. X3, eventuálně o uložení povinnosti druhému žalovanému zaplatit žalobci částku 1 850.000,- Kč (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (výroky pod body II, III a IV). Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. října 2011 č. j. 24 Co 350/2011-204 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I potvrdil, v nákladovém výroku pod bodem III jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. července 2012 č. j. 33 Cdo 1813/2012-241 jako nepřípustné odmítl.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy nesprávně posoudily otázku platnosti darovací smlouvy uzavřené mezi oběma žalovanými. Stěžovatel je toho názoru, že předmětná darovací smlouva je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy a také pro to, že obchází ustanovení zákona o vrácení daru. Stěžovatel namítá, že soud prvního stupně neučinil potřebná skutková zjištění a odvolací soud žádné důkazy provedené soudem prvního stupně nezopakoval. K hodnocení důkazů provedenému soudem prvního stupně se stěžovatel nemohl vyjádřit, čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Dovolacímu soudu stěžovatel vytýká, že předmětnou věc neshledal právně významnou.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy) není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98, dostupný na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).
V souzené věci se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že se žalobci nepodařilo prokázat tvrzené napadení družky žalobce v září 2007. Důvod pro vrácení daru, resp. finanční náhrady neshledal soud ani v okolnosti převodu třetí osobě. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že ani jeden z tvrzených důvodů samostatně, ani ve svém souhrnu, nemůže být důvodem pro vrácení daru z hlediska hrubého porušení dobrých mravů tak, jak předpokládá zákon v případě úspěšné výzvy k vrácení daru.
Protože odvolací soud neshledal výzvu k vrácení daru ze dne 1. března 2008, blíže specifikovanou 1. dubna 2010, jako důvodnou k vrácení daru, pak podle soudu nic nebránilo druhému žalovanému platně převést nemovitosti jako celek, tedy i v rozsahu jedné poloviny darované žalobcem. Odvolací soud proto posoudil napadené rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné.
Ústavní soud nemá, co by mohl rozhodnutí odvolacího soudu z ústavněprávního hlediska vytknout.
Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že dovolání stěžovatele není přípustné ani podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že z obsahového vylíčení dovolacích námitek vyplývá, že kritika správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem je založena na zpochybnění skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vyšel při úvaze, zda jednání druhého žalovaného (obdarovaného) vůči žalobci (dárci) lze kvalifikovat jako chování hrubě porušující dobré mravy ve smyslu ust. §630 obč. zák. V poměrech přípustnosti dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je však skutkový stav věci, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, nezpochybnitelný a dovolací soud je povinen z něho vycházet. Dovolací soud proto uzavřel, že za situace, kdy se žalobci nepodařilo užitými argumenty zpochybnit správnost závěru dovolacího soudu, že nebyly splněny podmínky pro aplikaci §630 obč. zák., nelze odvolacímu soudu úspěšně vytýkat, že se nezabýval otázkou platnosti darovací smlouvy uzavřené mezi žalovanými z hlediska §39 obč. zák.
Ve vztahu k tomuto napadenému usnesení, jímž dovolací soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné, Ústavní soud posuzoval ústavní stížnosti z hlediska porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny i čl. 6 odst. 1 Úmluvy), a to nikoli z pohledu porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegatio iustitiae (odmítnutí spravedlnosti).
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč přípustnost dovolání v předmětné věci neshledal.
Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
Ústavní soud ověřil, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu