ECLI:CZ:US:2012:3.US.3788.11.1
sp. zn. III. ÚS 3788/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. února 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti D. P., zastoupeného Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou se sídlem 5. května 1050/66, 140 00 Praha 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2011 č. j. 22 Co 428/2011-25 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. června 2011 č. j. 23 C 243/2010-17, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti stěžovatel napadá obě v záhlaví usnesení označená rozhodnutí pro údajné porušení článku 36 odst. 1 a článku 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel se žalobou domáhal náhrady škody ve výši 40 795,- Kč, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem Okresního soudu v Litoměřicích ve věci vedené jím pod sp. zn. 16 C 104/97, který na rozhodnutí nesprávně vyznačil právní moc. Tímto postupem byla "oddálena lhůta k plnění" částky 1 001 188,- Kč z vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů o období od 27. 7. 2009 do 21. 1. 2010, takže stěžovateli prý tímto postupem vznikla škoda v žalované výši jako zákonný úrok z prodlení.
Porušení výše označených základních práv spatřuje stěžovatel v nesprávném výkladu a aplikaci předpisů tzv. podústavního práva, které se měly oba obecné soudy dopustit tím, že "stěžovateli upřely odškodnění za prodlení s plněním částky 1 001 188,- Kč", neboť pochybením soudu prvního stupně nebylo rozhodnutí odvolacího soudu řádně doručeno právní zástupkyni jeho bývalé manželky, takže předmětné rozhodnutí nabylo právní moci o 176 dnů později, než by nabylo, pokud by toto rozhodnutí bylo oběma stranám doručeno řádně.
II.
Z připojených listin se zjišťuje, že Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu stěžovatele proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti o náhradu škody ve výši 40 795,- Kč. Soud prvního stupně na předmětnou věc aplikoval ustanovení §§1, 2, 5, 7, 8, 13 a 26 zákona č. 82/1998 Sb., přičemž dospěl k závěru, že postup soudu prvního stupně, který na rozsudku vyznačil doložku právní moci, je nesprávným úředním postupem, pokud ji soud vyznačil ke dni 27. 7. 2009, i když předmětný rozsudek nabyl právní moci až dne 22. 1. 2010. V otázce náhrady škody vyšel soud prvního stupně z ustanovení §442 občanského zákoníku a konstatoval, že stěžovateli škoda nevznikla s ohledem na pariční lhůtu, která uplynula až dne 27. 1. 2010. Protože však stěžovatel nevymezil vznik škody až po tomto datu do dne, kdy byla stěžovateli určená částka skutečně zaplacena, ale na již výše uvedené období, soud žalobu zamítl jako nedůvodnou.
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný, přičemž zdůraznil, že stěžovatel vázal vznik škody k prodlevě mezi první (nesprávnou) a druhou, (správně vyznačenou) doložkou právní moci. Ve věci bylo rozhodnuto podle zákonných podmínek ustanovení §115a o. s. ř., nebyl tedy prostor pro doplnění či změnu žalobních tvrzení, ani pro poučovací povinnost soudu.
Nad rámec odůvodnění soudu prvního stupně odvolací soud poukázal na skutečnost, že stěžovateli nebylo přisouzeno příslušenství předmětné částky. I kdyby tak došlo k oddálení plnění z vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů o dobu 176 dnů, nejde v případě žalované částky o skutečnou škodu, ani o to, co stěžovateli ušlo.
III.
Po zvážení námitek stěžovatele shledal Ústavní soud projednávanou ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Podstatou ústavní stížnosti je námitka stěžovatele týkající se údajné nesprávné aplikace a interpretace právních norem, které podle názoru stěžovatele byly vyloženy v jeho neprospěch. Konkrétně prý jde o nesprávný výklad odškodnění "ve výši zákonného úroku z prodlení" v jím žalované výši.
Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý proces, zakotvené v hlavě páté Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, garantující spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků řízení, je procesní povahy. Jeho účelem je tedy zaručit spravedlnost řízení, na jehož základě napadené rozhodnutí vzešlo.
Ústavní soud již mnohokrát ve své judikatuře připomenul, že výklad a aplikace zákona přísluší v první řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým. Ústavní soud není zásadně povolán k tomu, aby přezkoumával, zda obecné soudy vyvodily z provedených důkazů správná skutková zjištění, či nikoli a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, v nichž dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod (srovnej např. nález ze dne 29. 8. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 8, str. 149).
V projednávané věci byla zachována procesní práva obou stran řízení. Stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí, že by v pravomocně skončeném řízení nebyly splněny předpoklady pro projednání věci bez nařízení jednání (§115a o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v předmětném řízení zastoupen advokátkou, lze mít za to, že jeho procesní práva byla kvalifikovaným způsobem střežena a využita k prosazení cíle jím uplatněné žaloby.
Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nepochybně vyplývá, že námitka stěžovatelem uplatněná i v ústavní stížnosti týkající se "prodloužení" původně stanovené šestiměsíční lhůty k plnění o 176 dní, byla tímto soudem zvažována, přičemž označený soud poukázal na skutečnost, že z hlediska ustanovení §442 odst. 1 občanského zákoníku, podle skutkových tvrzení stěžovatele a jím předložených důkazů nejde ani o skutečnou škodu ani o ušlý zisk. Úrok z prodlení nebyl z vypořádací částky stěžovateli přisouzen; stěžovatel by tedy musel v předmětné věci prokázat, že jím očekávané rozmnožení majetku má reálný (nikoli hypotetický) základ. Jinak řečeno, nelze tvrdit, že existuje bez dalšího rovnítko mezi zákonným úrokem z prodlení, jeho výší a stěžovatelem vyčíslenou škodou. Vznik a výši škody však stěžovatel netvrdil a ani neprokazoval, proto byla jeho žaloba jako nedůvodná zamítnuta.
Ústavní soud neshledal, že by postupem a rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení ústavních práv stěžovatele.
Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu