ECLI:CZ:US:2012:3.US.3797.12.1
sp. zn. III. ÚS 3797/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele GRATO spol. s r. o., se sídlem Mariánské Lázně, Palackého 796/57a, zastoupeného Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou AK se sídlem Janáčkovo nábřeží 39/51, Praha 5, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 7. 2012, sp. zn. 128 EC 557/2010, spojené s návrhem na zrušení §202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, zrušil v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu vydaného v jeho občanskoprávní věci, a to v té části výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresní soud v Ostravě zavázal žalovaného P. K. zaplatit stěžovateli 1 008 Kč s příslušenstvím z titulu pohledávky Dopravního podniku Ostrava a. s., na zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému, již stěžovatel (v řízení žalobce) nabyl postoupením, a o nákladech tohoto řízení rozhodl tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení 2 220 Kč. Podle odůvodnění k nákladovému výroku odůvodňují okolnosti případu užití vyhlášky č. 177/1996 Sb., neboť stanovení náhrady dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. se výslednou výší jeví jako nepřiměřená.
V ústavní stížnosti stěžovatel obsáhle oponuje závěrům soudu, který mu jako procesně úspěšnému účastníku řízení nepřiznal náhradu jeho nákladů a tvrdí, že vydaným rozhodnutím nastolil zřejmou nespravedlnost, jestliže postupoval dle §151 odst. 2 o. s. ř., aniž by řádně ozřejmil, jaké okolnosti takový postup odůvodňují. Též tvrdí, že měl právo na zastoupení advokátem od počátku řízení bez ohledu na jeho složitost, jelikož jeho průběh nemohl dopředu předvídat. Za nedostatečnou považuje stěžovatel i právní úpravu opravných prostředků, neboť "nemožnost opravného prostředku proti výroku o náhradě nákladů řízení v bagatelních věcech ... je zjevně v rozporu s požadavkem proporcionality mezi takovými omezeními a ochranou základních lidských práv". S podrobnou argumentací konečně obhajuje současně podaný návrh na zrušení ustanovení §202 odst. 2 o. s. ř..
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený jiný zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.
To je významné potud, že tak je tomu i v dané věci.
V usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2012, sp. zn. III. ÚS 3500/12, jímž byla odmítnuta shodná stížnost stěžovatele, soud shledal ústavně konformním i postup okresního soudu, který postupoval při rozhodování o náhradě nákladů podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. a to ze stejných důvodů, jako tomu bylo i nyní - neúčelnost vynaložených nákladů na právní zastoupení advokátem s ohledem na povahu "formulářové" žaloby a jen rutinní úkony právní služby.
Od tohoto nazírání (vyjádřeného i v jiných stěžovatelových věcech) není žádného důvodu se odchýlit.
Zcela v souladu s tím - co do nákladového výsledku - jsou i jiná řešení, ke kterým dospěl Ústavní soud v nálezech sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012 a sp. zn. I. ÚS 988/12 ze dne 25. 7. 2012, jimiž byly zamítnuty ústavní stížnosti téhož stěžovatele, v nichž nabídl obecným soudům i jiné možnosti hodnocení nákladových výroků ve věcech tzv. "formulářových žalob". Nosné důvody těchto nálezů jsou stěžovateli z předchozích řízení, jež u tohoto soudu vede, dostatečně známy, a toliko postačí zde na ně odkázat.
K námitce stěžovatele, že soud svým rozhodnutím porušil jeho ústavně zaručené právo na právní pomoc před soudem, postačí poznamenat, že hodnocení účelnosti vynaložených nákladů k naplnění podmínky dle ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř., o což jde v dané věci, je věcí jinou; obě spolu souvisí, nikoli však neoddělitelně.
V otázce nepřípustnosti opravného prostředku proti výroku o nákladech řízení v bagatelních věcech Ústavní soud odkazuje na své rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 101/01, podle něhož "z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních, u kterých tento požadavek vyplývá z čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Jednostupňové soudnictví, zejména pak ve věcech objektivně bagatelního významu, tedy nikterak nevybočuje z ústavních mezí" (obdobně též kupř. sp. zn. III. ÚS 96/06, sp. zn. III. ÚS 3177/09).
Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný a rovněž tak odmítl i akcesorický návrh na zrušení §202 odst. 2 o. s. ř. [§43 odst. 2 písm. a), b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu