ECLI:CZ:US:2012:3.US.38.12.1
sp. zn. III. ÚS 38/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. února 2012 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem v Ostravě, Poštovní 2, proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 28. 3. 2011 č. j. 5 T 34/2010-134 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 10. 2011 č. j. 6 To 367/2011-168, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení shora označených rozsudků obecných soudů, neboť má za to, že jejich vydáním bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel nesouhlasí se skutkovým závěrem obecných soudů, že řídil motorové vozidlo po vědomém požití alkoholických nápojů, přičemž vlivem překročení nejvyšší povolené dopravní rychlosti a požitého alkoholu nezvládl řízení vozidla a způsobil dopravní nehodu. Tvrdí, že tyto skutkové závěry jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a představují svévoli v soudním rozhodování, v důsledku čehož mělo dojít k porušení výše uvedeného ustanovení Listiny.
Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Karviné byl stěžovatel uznán vinným přečinem obecného ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 a odst. 2 písm. a) tr. zák. Za to byl odsouzen k peněžitému trestu ve výši 50.000 Kč, případně k náhradnímu trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Stěžovateli byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 5 let a byla mu uložena povinnost nahradit poškozené M. A. škodu ve výši 16.967 Kč. O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ostravě tak, že rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém výroku o trestu a nově odsoudil stěžovatele k peněžitému trestu ve výši 35.000 Kč, případně k náhradnímu trestu odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Odvolací soud stěžovateli dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 4 let. V ostatních výrocích zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že skutkové závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a představují svévoli v soudním rozhodování porušující jeho právo na spravedlivý proces. Stěžovatel především nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že příčinou předmětné dopravní nehody bylo jeho ovlivnění alkoholem, ačkoli k této otázce nebyl, dle stěžovatele, proveden jediný usvědčující důkaz. Tvrdí, že příčinou dopravní nehody byla nepřiměřená rychlost. Úvaha obecných soudů o tom, že ovlivnění stěžovatele alkoholem podmínilo nepřiměřenou rychlost jeho jízdy, stěžovatel považuje za absurdní.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a není součástí soustavy obecných soudů. Není tedy jeho úkolem zabývat se způsobem poskytování ochrany práva a rozhodováním o vině a trestu za trestné činy, protože to je ústavně právně vymezeným úkolem obecných soudů, pokud jejich postup či rozhodnutí nepředstavují současně porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123).
Argumentace obsažená v ústavní stížnosti spočívá v pouhé polemice s ústavně akceptovatelnými závěry obecných soudů. Stěžovatel v podstatě jen reprodukuje obsah své předchozí argumentace, kterou již uplatnil v řízení odvolacím a kterou se odvolací soud velmi podrobně zabýval. Ústavní soud nepovažuje za nutné opakovat to, co správně konstatovaly už obecné soudy, a odkazuje na jejich podrobnou argumentaci. Z ní vyplývá, že důkazy provedené v tomto trestním stíhání vytvořily logický, ničím nepřerušený řetězec vzájemně se doplňujících důkazů, na jejichž základě obecné soudy dospěly k závěru, že je nepochybné, že hlavní příčinou dopravní nehody byla právě podnapilost stěžovatele, a tím i nepřiměřená a nepovolená rychlost jeho vozidla. Obecné soudy tak dospěly (bez důvodných pochybností) k závěru, že stěžovatel svým jednáním jak po objektivní, tak po subjektivní stránce naplnil znaky skutkové podstaty přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. V projednávané věci je mezi skutkovými zjištěními, úvahami soudů, jejich právním posouzením, výsledným závěrem o vině stěžovatele a uloženým trestem, logická vazba. V projednávané věci Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že došlo k porušení některého ze základních práv stěžovatele.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu