ECLI:CZ:US:2012:3.US.3834.12.1
sp. zn. III. ÚS 3834/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatele O. O., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Praha 1, Charvátova 11, proti výroku I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 9. 2012 č. j. 42 C 159/2009-122 spojenému s návrhem na zrušení ustanovení §15 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek obecného soudu vydaný v jeho věci, a to pro porušení "práva na rovnost subjektů" zaručeného článkem 1 a 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, práva na ochranu vlastnictví a nerušeného užívání vlastnického práva dle článku 11 odst. 1 a práva na spravedlivý proces a soudní ochranu garantovaného jejím článkem 36 odst. 1 a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, k čemuž došlo aplikací v záhlaví označeného zákonného ustanovení, které stěžovatel navrhuje ke zrušení rovněž, neboť jím upravený institut předběžného projednání nároku je podle jeho názoru neúčinným prostředkem ochrany práva, který pouze "natahuje" dobu projednání nároku poškozeného.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soudu pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 4. 9. 2012 č. j. 42 C 159/2009-122 zamítl stěžovatelovu žalobu, jíž se proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR domáhal zaplacení úroků z prodlení v řízení o náhradu škody, způsobené mu nezákonným rozhodnutím orgánu státu (výrok I.). Soud v odůvodnění vysvětlil, že se žalovaná nedostala do prodlení, neboť povinnost plnit ji stíhá teprve marným uplynutím šestiměsíční lhůty k předběžnému projednání nároku podle ustanovení §15 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.").
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že ustanovení §15 zákona č. 82/1998 Sb. protiústavně zvýhodňuje Českou republiku a územně samosprávné celky vůči ostatním fyzickým a právnickým osobám, které jsou podle občanského zákoníku povinny škodu nahradit již dne následujícího po obdržení výzvy k plnění. Takové zvýhodnění podle jeho názoru nemá opodstatnění, protože státu nepřísluší v majetkových věcech výsadní postavení, je-li právnickou osobou ve smyslu ustanovení §21 občanského zákoníku a jde-li o vztah soukromoprávní, který se neliší od jiného odpovědnostního vztahu, založeného podle obecných předpisů. V konkrétních souvislostech má stát dostatek času se připravit, aby poškozeného včas odškodnil, pročež dostatečnou je k tomu lhůta dvouměsíční (pozn.: okamžik vzniku nároku na zaplacení úroku z prodlení stěžovatel v žalobě odvíjel z obecné úpravy občanskoprávní); poukazuje zde i na obiter dictum obsažené v nálezu sp. zn. II. ÚS 1612/09, do nějž Ústavní soud zahrnul předpoklad, že zákonodárcem bude dosud stanovená doba šesti měsíců pro předběžné projednání nároku na náhradu škody v budoucnu zkrácena. Stěžovatel rovněž cituje z vyrozumění veřejného ochránce práv prezentovaného na zasedání vlády ČR dne 16. 8. 2012, dle kterého nepřizná-li se veřejnoprávní povaha procesu předběžného uplatnění nároku na odškodnění a nepanuje-li obecná ochota k dobrovolnosti odškodňování ze strany státu, je předběžné projednání nároku neefektivním prostředkem nápravy a nedůvodnou překážkou přístupu jednotlivce k soudu, a proto na jeho zachování nemá smysl trvat.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1193 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel nekritizuje soudem podanou interpretaci ustanovení §15 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., nýbrž zpochybňuje jeho ústavní konformitu, a důvod k odstranění rozsudku obecného soudu spatřuje v tom, že bylo v jeho věci a k jeho neprospěchu aplikováno.
Stěžovateli však přisvědčit nelze.
Jak bylo řečeno v nálezu sp. zn. IV. ÚS 642/05 ze dne 28. 8. 2007 (N 133/46 SbNU 249), v oblasti regulace následků výkonu veřejné moci se prosazuje "mnohem větší" sepětí a otevřenost vlivu ústavního práva; tomu odpovídá, že právu na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem se dostalo zakotvení na ústavní úrovni, byť podmínky a podrobnosti jsou ponechány zákonné úpravě (srov. článek 36 odst. 3 a 4 Listiny). Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 1612/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 33/56 SbNU 373) dovodil, že již z tohoto ustanovení Listiny základních práv a svobod plyne nezbytnost zvláštní veřejnoprávní regulace; důvodem - oproti jiným subjektům práva - je zvláštní funkce veřejné správy, specifické vztahy a situace, v nichž působí, a zejména skutečnost, že stát vystupuje jako mocensky nadřazený subjekt, který autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů jiných, v důsledku čehož s nimi nemůže být v rovnoprávném postavení, a proto "automatická aplikabilita právní úpravy odpovědnosti za škodu, vyjádřené v občanském zákoníku jakožto základním kodexu upravujícího soukromoprávní vztahy, je tak vyloučena". Odtud pak plyne i možnost zákonodárce upravit otázku "splatnosti" náhrady škody odchylně od této obecné občanskoprávní úpravy, aniž by tím byl dotčen princip rovnosti, vyjádřený v čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jelikož je stěžovateli tento nález znám, jestliže se jej dovolává, postačí v dalším již jen na něj odkázat.
Ani z Ústavním soudem (v obiter dictu odůvodnění nálezu - viz výše) vyjádřeného očekávání, že lhůta k předběžnému projednání nároku na náhradu škody bude "v blízké době zákonodárcem zkrácena", není přirozeně (ve prospěch argumentace stěžovatele) ničeho významného dovodit; rozhodně odtud neplyne, že stávající lhůta je protiústavní (jinak by tak Ústavní soud již v tamní věci vyslovil).
Co do vyrozumění veřejného ochránce práv adresovaného vládě ČR se patří upozornit, že právě praxe Ministerstva spravedlnosti je v něm označena za příklad dobré správní praxe (srov. str. 10), a proto uplatnění nároku poškozeným před tímto státním orgánem je efektivním prostředkem nápravy utrpěné újmy; což ostatně dokládá i věc stěžovatele, jestliže ministerstvo s ním komunikovalo a o jeho nároku rozhodlo v zákonem stanovené lhůtě. To, že jeho žádosti nevyhovělo (ve vztahu k jistině) v důsledku nesprávného právního názoru, který korigoval až Ústavní soud svým nálezem, je již věcí jinou.
Z řečeného plyne, že návrh na zrušení ustanovení §15 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb. je zjevně neopodstatněný, a jako takový jej Ústavní soud v senátě odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu.
Ke shodnému závěru bylo logicky namístě dospět i co do ústavní konformity napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, neboť důvody pro jeho odstranění stěžovatel odvíjel výlučně od aplikace ustanovení, jež však Ústavní soud - oproti jeho názoru - ústavně nekonformním neshledal.
Z opakovaně zmiňovaného nálezu sp. zn. II. ÚS 1612/09 stojí rovněž za připomenutí hodnocení tamní věci jako bagatelní (což platí i o věci nyní posuzované), a tomu odpovídající (restriktivní) důsledky pro navazující ústavněprávní přezkum.
Ústavní soud proto i v této části ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu