ECLI:CZ:US:2012:3.US.390.12.1
sp. zn. III. ÚS 390/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. března 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupeného Mgr. Janem Kutějem, advokátem se sídlem Lamačova 824/9, 152 00 Praha 5, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. října 2011 sp. zn. 128 EC 41/2011, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 3. 2. 2012, napadá stěžovatel v záhlaví usnesení označený rozsudek pro údajné porušení čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, odst. 2, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále čl. 2 odst. 2, odst. 4, čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel tvrdí, že napadené rozhodnutí "řeší právní otázku v rozporu s ústavním, resp. hmotným právem, resp. jde o právní otázku, která je v jiných případech řešena soudy odlišně, a to v neprospěch stěžovatele".
V této souvislosti stěžovatel poukazuje na rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 5. 2011 č. j. 27 EC 241/2010-45, které bylo v údajně skutkově shodném případě posouzeno a rozhodnuto opačně, neboť soud považoval ujednání o smluvní pokutě za neplatné pro rozpor s dobrými mravy.
V předmětné věci stěžovatel údajně argumentoval shodně, jako ve věci shora uvedené, ale soud jeho argumentaci neakceptoval.
Rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8, napadené ústavní stížností, vychází prý z nesprávného skutkového zjištění, že stěžovatel doplňkové zařízení - modem žalobkyni neodevzdal. K prokázání této sporné skutečnosti stěžovatel navrhoval výslech své manželky a nevlastní dcery. I když jeho manželka, která byla údajnému předání modemu technikovi žalované přítomna, potvrdila tuto skutečnost ve své výpovědi, soud k ní nepřihlédl. Napadenému rozsudku stěžovatel vytýká neúplné odůvodnění toho, proč soud neprovedl výslech nevlastní dcery stěžovatele.
Stěžovatel rovněž zpochybňuje výši nákladů právního zastoupení žalobkyně advokátem.
Stěžovatel žádá, aby mu Ústavní soud přiznal náklady právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem.
II.
Jak se zjišťuje z rozsudku, napadeného ústavní stížností, Obvodní soud pro Prahu 8 ve věci žalobkyně - Český inkasní kapitál, a. s. proti stěžovateli jako žalovanému o zaplacení částky 5 000,- Kč rozhodl tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobkyni 5 000,- Kč s úrokem z prodlení a náklady řízení.
Žalovaná částka tvoří pohledávku původní věřitelky, společnosti UPC a. s., která ji postoupila žalobkyni v roce 2010. Žalovaná pohledávka je smluvní pokutou za nevrácení dočasně poskytnutého doplňkového zařízení uvedeného ve smlouvě, kterou společnost UPC a. s. uzavřela se stěžovatelem na poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací.
Protože poskytování služeb bylo ukončeno dne 1. 5. 2009 a stěžovatel doplňkové zařízení (modem) nevrátil, vyúčtovala společnost stěžovateli částku 5 000,- Kč jako smluvní pokutu. Vrácení zapůjčeného modemu stěžovatel neprokázal, neboť svědectví osoby, která má na výsledku řízení zájem, nepovažoval soud za věrohodné.
III.
Po zvážení námitek stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu proto není ochrana "běžné" zákonnosti, ale ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako obecné soudy v odvolacím řízení, a aby věc posuzoval z hlediska "běžné" zákonnosti.
Ústavní soud již v minulosti mnohokrát judikoval, že v případech týkajících se tzv. bagatelních věcí, tj. věcí, u nichž peněžité plnění nepřevyšuje určitou částku (§202 odst. 2 o. s. ř.), je ústavní stížnost v podstatě vyloučena, s výjimkou zcela extrémních vybočení obecného soudu, která znamenají podstatný zásah do základního práva stěžovatele (srovnej např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, sp. zn. II. ÚS 597/10, sp. zn. II. ÚS 2538/09 a další, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).
V uvedených usneseních Ústavní soud dospěl k závěru, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny představovat v soudním řízení porušení základních práv a svobod jejich účastníků. Z tohoto důvodu nemohlo dojít ani ve věci stěžovatele k zásahu do jeho základních práv a svobod.
Schopnost porušit základní práva a svobody posuzuje Ústavní soud materiálně, v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů dosažených ve společnosti v době rozhodování Ústavního soudu (shodně viz usnesení ze dne 13. 7. 2010 sp. zn. III. ÚS 1447/10, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Jestliže v případě sporů o tzv. bagatelních částkách není proti rozhodnutí soudu možné podat řádný opravný prostředek, neboť takový spor není roven sporům mimo hranici vymezenou zákonem (§202 odst. 2 o. s. ř.), aniž lze dovozovat, že jde o denegatio iustuitiae, není tím spíše možné zvažovat, že by se takové rozhodnutí mohlo dotknout základních práv a svobod účastníků jemu předcházejícího řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje údajným porušením celé řady článků Listiny, Úmluvy a Ústavy ČR, přičemž jeho námitky směřují jak proti údajně nesprávnému skutkovému zjištění soudu a z nich vyvozenému právnímu závěru, tak i proti výši nákladů řízení přiznaných žalobkyni.
Stěžovatelova argumentace se soustřeďuje na polemiku se skutkovým zjištěním Obvodního soudu pro Prahu 8 a s právním názorem tohoto soudu. Stěžovatel založil své tvrzení o údajném porušení zásad spojených s hodnocením důkazů na vlastním hodnocení skutečností, přičemž tvrdí, že jemu společností UPC a. s. dočasně zapůjčené koncové zařízení bylo této společnosti řádně vráceno po jejím odpojení. V této souvislosti stěžovatel v řízení uvedl, že pověřený pracovník mu nevystavil o vrácení předmětného modemu žádný písemný doklad, to však popírá tvrzení stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, že sice písemný doklad o předání modemu obdržel, "ale vzhledem k tomu, že to již bylo dávno, tak jej nedohledal." Tato navzájem si protiřečící tvrzení stěžovatele nemohou nijak zpochybnit závěr Obvodního soudu pro Prahu 8, že stěžovateli se nepodařilo prokázat, že žaloba není důvodná. Soud při hodnocení důkazů postupoval podle ustanovení §132 o. s. ř., přičemž vysvětlil, proč výslech osoby blízké není pro rozhodnutí ve věci relevantní.
Námitka stěžovatele o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny není důvodná. Ustanovení §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, které zakotvuje zásadu volného hodnocení důkazů, ukládá soudům hodnotit důkazy podle své úvahy jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a pečlivě přitom přihlížet ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, tedy též k tomu, co uvedli účastníci řízení; neznamená však povinnost soudu hodnotit provedené důkazy takovým způsobem, aby to odpovídalo představám stěžovatele.
Pokud stěžovatel namítá, že předmětnou pravomocně skončenou věc měl soud právně posoudit stejně, jako tomu bylo ve věci vedené Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 EC 241/2010, pak je třeba připomenout, že obě jím srovnávané věci se skutkově liší především v tom, že tamní žalovaná na rozdíl od stěžovatele doplňkové zařízení po ukončení smluvního vztahu se společností UPC a. s., i když nikoli ve stanovené lhůtě, vrátila a vrácení modemu nebylo ze strany UPC zpochybněno.
Jestliže stěžovatel namítá, že částka přiznaná soudem žalobkyni na náhradu nákladů řízení je nepřiměřená, neboť "společnost UPC má stovky právníků-zaměstnanců" a nejedná se tedy "o náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva", pak jde o nepochopení identity strany žalující, kterou není společnost UPC a. s., tedy původní věřitelka, ale její právní nástupkyně - Český inkasní kapitál, a. s., na níž společnost UPC a. s. pohledávku za stěžovatelem převedla na základě smlouvy o postoupení pohledávek dne 21. 10. 2010.
Za této situace proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §83 zákona o Ústavním soudu lze rozhodnout na návrh stěžovatele, že náklady zastoupení stěžovatele zcela nebo zčásti zaplatí stát, odůvodňují-li to jeho osobní a majetkové poměry, zejména nemá-li dostatečné prostředky k placení nákladů spojených se zastoupením (§29 a §30 citovaného zákona) a nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta. V projednávané věci posledně uvedená podmínka nebyla splněna. Proto není možné návrhu stěžovatele na náhradu nákladů jeho zastoupení vyhovět.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu