ECLI:CZ:US:2012:3.US.3904.11.1
sp. zn. III. ÚS 3904/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. D., zastoupeného Mgr. Ing. Josefem Cardou, advokátem se sídlem v Brně, Jakubské nám. 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2011, č. j. 21 Cdo 1235/2011-364, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2010, č. j. 15 Co 87/2010-321, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. 7. 2009, č. j. 43 C 182/91-293, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí soudů, vydaná v občanskoprávním řízení, jehož byl účastníkem.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 7. 2009, č. j. 43 C 182/91-293, zamítl žalobu stěžovatele, aby mu žalovaný UXA, spol. s r. o., zaplatil 40 000 Kč s příslušenstvím a poskytoval mu měsíční rentu ve výši 700 Kč (od 3. 9. 1990). V odůvodnění soud uvedl, že výsledky provedeného dokazování, zejména pak závěry znaleckého posudku MUDr. M. a revizního znaleckého posudku Lékařské fakulty Univerzity Palackého Olomouc nepodporují stěžovatelovo tvrzení, že utrpěl pracovní úraz, neboť poškození jeho zdraví není v příčinné souvislosti s "popisovaným dějem, ke kterému došlo v roce 1985", a zjištěné onemocnění není nemocí z povolání a s tím, že nebyl převeden na jinou práci, nesouvisí. V souladu s hodnocením odborné lékařské komise proto shledal nadbytečným požadavek stěžovatele na (další) vyšetření jeho aktuálního zdravotního stavu a jako neopodstatněná odmítl i jeho tvrzení zpochybňující kvalitu zpracovaného znaleckého posudku. Nadbytečnými shledal soud i další návrhy stěžovatele na doplnění dokazování, neboť podle něj již nemohly přinést nic nového v situaci, kdy stěžovatel jen "vychází ze svého subjektivního přesvědčení, že utrpěl pracovní úraz, resp. trpí nemocí z povolání".
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 11. 2010, č. j. 15 Co 87/2010-321, rozhodnutí soudu prvního stupně s podrobným odůvodněním potvrdil, a závěry jím učiněné dále rozvedl a posílil. Připomenul, že z revizního znaleckého posudku vyplynulo, že k degenerativnímu poškození meziobratlových plotének nedošlo v důsledku výkonu práce, nýbrž v souvislosti s vrozenou vývojovou anomálií, a přisvědčil též soudu prvního stupně v jeho závěru o nadbytečnosti opakování účastnické výpovědi stěžovatele, jakož i vypracování dalšího znaleckého posudku.
Stěžovatelovo dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud jako nepřípustné podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. usnesením ze dne 5. 10. 2011, č. j. 21 Cdo 1235/2011-364, odmítl. Stěžovateli vyložil, že těžiště jeho dovolací argumentace spočívá ve skutkové rovině, a s přípustnými dovolacími důvody se tím míjí; předkládá-li oproti nižším soudům odlišné právní posouzení věci, je odlišné jen proto, že vychází z vlastních skutkových tvrzeních. K poukazu stěžovatele na právní názor vyslovený v rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Cz 86/61 k otázce příčinné souvislosti mezi úrazovým dějem a jím vyvolaným následným chorobným stavem, pak dovolací soud zdůraznil, že ve věci stěžovatele je rozhodné, že skutkový závěr o neexistenci příčinné souvislosti mezi úrazovým dějem a poškození zdraví byl v řízení řádně prokázán právě znaleckými posudky, což stěžovatel ve své námitce přehlíží.
V ústavní stížnosti stěžovatel obecným soudům především vytýká, že nerozhodovaly na základě řádně zjištěného stavu věci a jimi zjištěný skutkový stav je tak zatížen neúplností a jednostranností. V podrobnostech ve vztahu k napadeným rozhodnutím soudu prvního a druhého stupně pak namítá, že v řízení nebyly provedeny (byly zamítnuty) důkazy jeho (další) účastnickou výpovědí k okolnostem "nepřevedení" na jinou práci, jakož i ostatní důkazní návrhy (výslechy svědků, dalším revizním znaleckým posudkem k odstranění vad vytýkaných posudku znalce M., stanoviskem "IPB"), a zejména že soudy vycházely ze znaleckých posudků, jež byly zatíženy vadou, kterou posudku znalce M. ostatně vytkl již dříve krajský soud (v usnesení z 29. 1. 1999), spočívající "v nedostatku kompetence znalce vyjádřit se k tomu, zda se jedná o pracovní úraz", neboť "k tomu se měl vyjádřit IBP"; závěr, jenž se z obou ze znaleckých posudků podává, že jeho nepříznivý zdravotní stav není v příčinné souvislosti s tvrzeným úrazem, podle stěžovatele odporuje i písemnému vyjádření MUDr. H. z 23. 3. 1992. S podrobnou argumentací stěžovatel oponuje závěrům odvolacího soudu, že "postupné zhoršování zdravotního stavu žalobce souvisí s diagnózou obecného degenerativního onemocnění páteře", že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi obecným porušením povinnosti zaměstnavatele a jeho zdravotním stavem v důsledku nepřevedení na jinou práci, a že opakování jeho účastnického výslechu a vypracování dalšího znaleckého posudku by bylo nadbytečné. Dovolacímu soudu stěžovatel především vytýká, že nesprávně vyhodnotil dovoláním uplatněné dovolací důvody, neboť podle jeho názoru uplatnil jak dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a), tak i přípustný dovolací důvod dle písm. b) téhož ustanovení (a to prostřednictvím námitek reprodukovaných i v ústavní stížnosti); v dalším (v jednotlivostech) vyjadřuje nesouhlas i s ostatními závěry, k nimž dovolací soud dospěl.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavní soud ve své judikatuře též mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
V dané věci jde tedy o to, zda se řízení před obecnými soudy svými procesními postupy, uplatněnými právními názory a celkovým výsledkem odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo z mezí tzv. spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu, případně zda se nezpronevěřilo požadavkům, kladeným na soudní řízení v čl. 38 odst. 2 Listiny.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
Ohledně hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, je potřebné připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování (§120 o. s. ř. a následující), nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další).
Z odůvodnění napadených rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího se podává, že oba soudy založily své skutkové závěry na náležitě identifikovaných důkazech, a není spolehlivého poznatku, že při jejich provádění a hodnocení nepostupovaly v rámci příslušných procesních zásad, při zvažování všech rozhodných okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Jestliže z jednotlivých dílčích zjištění, a zejména pak z vypracovaných znaleckých posudků učinily logické a srozumitelné závěry, které z pohledu těchto zásad obstojí, není pro ingerenci Ústavního soudu postačujícím důvodem ani to, že by mohly v rozhodném směru přicházet v úvahu i skutkové závěry jiné; bylo již řečeno, že Ústavní soud není "superrervizní" instancí ve vztahu k obecným soudům, a zejména ne instancí skutkovou.
Tvrdí-li stěžovatel i nyní (stejně jako v odvolání i v dovolání), že k zásahu do jeho práva došlo i tím, že v řízení nebyly provedeny jím navržené důkazy (výslech svědků, další revizní znalecký posudek či důkaz listinou), je z pohledu námitky neúplnosti skutkových zjištění v rovině vyložených zásad ústavněprávního přezkumu podstatné, že zde o ústavněprávně relevantní situaci tzv. opomenutého důkazu nejde; neplatí totiž, že je procesní povinností soudu vyhovět důkaznímu návrhu každému, a naopak je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ji ověřit ani vyvrátit, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03).
Vysvětlily-li soudy, proč stěžovatelem navržené důkazy neprovedly, a toto odůvodnění má racionální základnu, pak není ani důvod k závěru, že v procesu dokazování (odmítnutím důkazních návrhů) - v podobě zjevného vybočení ze zákonných zásad - pochybily.
Co do námitek proti rozhodnutí dovolacího soudu postačí již jen stručně zaznamenat, že jeho kvalifikace přípustných, resp. nepřípustných dovolacích důvodů je očividně adekvátní, podústavně nepochybně obstojí a pro úsudek o ústavněprávně relevantním "omylu" není místa očividně.
Shrnutím řečeného je namístě konstatovat, že posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního; aniž by se proto blíže uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v soudním řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod tudíž doložit nezdařilo; Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu