ECLI:CZ:US:2012:3.US.3920.11.1
sp. zn. III. ÚS 3920/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele O. N., zastoupeného JUDr. Pavlem Ramešem, advokátem v Praze 2, Fügnerovo nám. 1808/3, proti unesení Nejvyššího správního soudu ze dne 31. října 2011 č. j. 5 Azs 10/2011-70, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Argumentace stěžovatele
1. Dne 23. 12. 2011 obdržel Ústavní soud návrh, ve kterém se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, když má za to, že mu jím bylo odepřeno právo na soudní ochranu, resp. že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivé projednání věci plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh plyne, že stěžovatel požádal o udělení mezinárodní ochrany. Této žádosti nebylo rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR vyhověno s odkazem na ustanovení §12, 13, 14, 14a a 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o azylu"). Správní žaloba proti tomuto rozhodnutí byla zamítnuta Krajským soudem v Hradci Králové. Kasační stížnost proti tomuto rozsudku Nejvyšší správní soud odmítl jako nepřijatelnou podle §104a s. ř. s, neboť nebylo shledáno zásadní pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad na hmotněprávní postavení stěžovatele. Toto usnesení Nejvyššího správního soudu napadá stěžovatel ústavní stížností. V odůvodnění svého podání současně napadá i jemu předcházející rozhodnutí, byť jejich zrušení v petitu své ústavní stížnosti zrušit nepožaduje. Současně stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
3. Podstata námitek stěžovatele spočívá v tom, že ze strany státních orgánů České republiky došlo k nesprávnému posouzení jeho věci v důsledku vadné interpretace výše uvedených ustanovení zákona o azylu. Byla podceněna závažnost jeho osobní situace, která následně nebyla posouzena jako azylově relevantní. Stěžovatel tvrdí, že by při svém návratu na Ukrajinu byl nucen snášet pronásledování spočívající v neoprávněném omezování jeho soukromého života v důsledku náboženské nesnášenlivosti ze strany rodiny jeho partnerky, když jeho pravoslavné vyznání není katolickou populací na Ukrajině tolerováno. Stal by se tak terčem pronásledování ze strany soukromých osob spočívajícím v náboženském útisku a omezení osobní svobody, přičemž státní donucení v daném případě není zcela efektivní a právo realizovat náboženské potřeby není plně zaručeno. S tím se účastníci řízení dostatečně nevypořádali. Stěžovatel tvrdí, že funkcí azylu je poskytnout mezinárodněprávní ochranu tehdy, když vlastní stát není schopen odpovídající ochranu poskytnout nebo takové útoky osob trpí. Poukázal na to, že úplná ochrana práv není pro občany na Ukrajině dostupná, neboť je zde sice struktura státních orgánů obdobná jako v západoevropských státech, ale pouze formálně. To lze doložit závěry ze zpráv ministerstva zahraničí USA. Stěžovatel v rámci řízení po celou dobu poukazoval na strach z pronásledování, které spočívá v náboženském útisku a omezení jeho osobní svobody. Ukrajina je státem, který není schopen zajistit ochranu práv svých občanů, a proto byl nucen uprchnout do České republiky, kde požádal o ochranu svých práv formou azylu. Po návratu by byl nepochybně vystaven pronásledování a státní orgány by v takovém případě k ochraně práv stěžovatele žádným způsobem nepřispěly, naopak by takový stav evidentně trpěly. Jiné relevantní skutečnosti stěžovatel neuvádí.
II.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas (datum podání 23. 12. 2011). Byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní stížnost byla shledána přípustnou a Ústavní soud byl k jejímu projednání příslušný.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Na tomto základě posoudil Ústavní soud ústavní stížnost a dospěl k závěru, že tato je zjevně neopodstatněná. Byl přitom veden těmito úvahami.
6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti pouze obecně namítá nedostatky v předchozím řízení, přesněji v řízení, které předcházelo rozhodování Nejvyššího správního soudu. K vlastnímu usnesení o odmítnutí kasační stížnosti žádné relevantní námitky nevznesl a závěr soudu o její nepřijatelnosti podle §104a s. ř. s. nikterak nezpochybňuje. Jeho námitky směřují obsahově proti závěrům z nalézacího řízení, kdy správní orgán rozhodl o neudělení mezinárodní ochrany a správní soud zamítl žalobu proti tomuto rozhodnutí. V tom stěžovatel bez další specifikace spatřuje porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Z rozhodnutí, která jsou předmětem stížnosti, vyplývá, že konkrétním důvodem obavy stěžovatele z návratu mělo být náboženské pronásledování, když se obával faktické nemožnosti ochrany svých práv a práv jeho snoubenky. Tvrdil, že rodina snoubenky jim brání v uzavření sňatku z důvodu různosti náboženství. Žalobce je vyznání pravoslavného, zatímco snoubenka katolického. V případě návratu by jeho snoubenka byla nucena pod tlakem rodiny odejít do kláštera a žalobce by mohl být na základě nějaké smyšlené historky uvězněn, aniž by se proti tomu mohl bránit s ohledem na nefunkčnost státních orgánů Ukrajiny.
7. Ústavní soud dospěl k závěru, že tato tvrzení byla předmětem podrobného a všestranného posouzení ze strany správního orgánu i správního soudu. Na jejich základě byly vyhodnoceny všechny relevantní okolnosti ohledně důvodů příjezdu stěžovatele do České republiky v roce 2003, posouzeny nesrovnalosti v jeho žádostech, účelových tvrzeních a výsledcích pohovorů. Z nich byly vyvozeny opodstatněné závěry pro důvodnost jeho tvrzení, která ovšem v průběhu řízení měnil a doplňoval, přičemž některá uváděl jako novum až v řízení o žalobě před krajským soudem. Z předložených rozhodnutí se podává, že důvody, které by stěžovatele opravňovaly k udělení mezinárodní ochrany, byly opakovaně zkoumány nejen správním orgánem, ale i krajským a Nejvyšším správním soudem. Původní rozhodnutí krajského soudu bylo zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení proto, že krajský soud a správní orgán se nevypořádaly s otázkou, zda žalobce případně nesplňuje podmínky pro udělení tzv. doplňkové ochrany. V novém řízení byly tyto otázky znovu posouzeny a bylo o nich rozhodnuto. Navíc stěžovatel tato skutková zjištění nezpochybňuje. Omezuje se v podstatě na zpochybnění právních závěrů, které z nich byly vyvozeny.
8. Argumentace stěžovatele v podstatě opakuje to, co bylo předestřeno krajskému soudu v žalobě a Nejvyššímu správnímu soudu v kasační stížnosti. Stěžovatel přitom nerozlišuje zvláštnosti řízení o žalobě před krajským soudem a řízení o přijatelnosti kasační stížnosti podle §104a s. ř. s. před Nejvyšším správním soudem. Ústavní soud není další instancí, u které by bylo možno v řízení o této věci pokračovat. Možno zde konstatovat, že Nejvyšší správní soud se vypořádal se všemi námitkami stěžovatele z hlediska postupu v předcházejícím správním a soudním řízení ohledně aplikace zákona o azylu, stejně jako s tím, zda jeho kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho osobní zájmy, což je v tomto druhu řízení před Nejvyšším správním soudem základní otázkou. To, že stěžovateli nebylo vyhověno, nelze považovat samo o sobě za porušení jeho základního práva na spravedlivý proces.
9. Žádná zásadní pochybení stran respektování ústavně zaručených práv a svobod nebyla zjištěna jak co se týče skutkových zjištění, tak právních závěrů z nich vyvozených. Náležitě byly posouzeny jak vlastní základ žádosti o poskytnutí mezinárodní ochrany, tak i možnost významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele. Proto Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání usnesením odmítl. V takovém případě již nebylo třeba rozhodnout o návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu