ECLI:CZ:US:2012:3.US.3975.12.1
sp. zn. III. ÚS 3975/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. listopadu 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti společnosti SABE Brno spol. s r. o. se sídlem Purkyňova 2740/45, 612 00 Brno, zastoupené JUDr. Danielem Honzíkem, advokátem se sídlem Londýnská 674/55, 120 21 Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. července 2012 č. j. 28 Co 350/2010-244 a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. dubna 2010 č. j. 17 C 125/2008-177, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 16. 10. 2012, napadá stěžovatelka obě v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že jimi a řízením, které jim předcházelo, byla porušena její ústavně zaručená práva a svobody ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), konkrétně práva na spravedlivý proces a na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
Spolu s návrhem na zrušení označených rozhodnutí se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud ve svém zrušujícím nálezu vyslovil tuto právní větu: "Nelze vyhodnotit jako neunesení důkazní povinnosti účastníka sporu stav, kdy účastník řízení předá orgánům činným v trestním řízení listinné důkazy, které následně nemůže v civilním řízení použít jako důkazní prostředek na podporu svých tvrzení".
Po rekapitulaci skutkové stránky projednávané věci a obsahu ústavní stížností napadených rozhodnutí stěžovatelka (v občanskoprávním řízení "žalovaná") uvádí, že v průběhu pravomocně skončeného obchodněprávního sporu, vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 17 C 125/2008, se dostala do důkazní nouze, neboť orgánům činným v trestním řízení dříve vydala listinné důkazy, které poté v civilním řízení nemohla použít na podporu svých tvrzení. Konkrétně šlo zejména o prokázání skutečnosti, že žalobkyni - České republice - Ministerstvu obrany za jí uhrazené finanční prostředky dodala zboží, které "si vybrali pracovníci AČR podle vlastního výběru", i když tyto dodávky nesouhlasily s písemnými objednávkami. Tyto listiny jsou podle tvrzení stěžovatelky součástí spisového materiálu shromážděného Policií ČR ve věci šetření Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality - služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Brno pod č. j. OKFK-282/7-2007.
Závěrem stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že povinnost uložená jí pod bodem I výroku rozsudku soudu prvního stupně ve znění výroku pod bodem I rozsudku odvolacího soudu, je nad její finanční možnosti a je pro její činnost likvidační, neboť za fakturované částky bylo žalobkyni skutečně stěžovatelkou dodáváno zboží.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí obecných soudů, se zjišťuje:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2010 č. j. 17 C 125/2008-177 byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 6 169 509,- Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), žaloba ohledně zaplacení částky 499 719,- Kč a části úroku z prodlení z žalované částky byla zamítnuta (výrok II a III).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi smluvními stranami byly uzavřeny smlouvy o dílo, jejichž předmětem byla "renovace tonerů". I když žalobkyně stěžovatelku vyzvala ke splnění smluvních ujednání, stěžovatelka na tuto výzvu v přiměřené lhůtě nereagovala a renovované tonery žalobkyni nedodala. Odstoupení žalobkyně od smluv shledal soud prvního stupně proto po právu. Stěžovatelce proto uložil povinnost vrátit žalobkyni poskytnuté plnění.
Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem část výroku I soudu prvního stupně co do částky 5 493 179,- Kč spolu s příslušným úrokem z prodlení potvrdil (výrok pod bodem I), co do částky 676 330,- Kč s příslušným úrokem z prodlení rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I změnil tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl (výrok pod bodem II).
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastníky řízení nebyly uzavřeny platné smlouvy, nárok žalobkyně posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, přičemž i tento soud zdůraznil, že stěžovatelka, ačkoli byla v tomto ohledu soudem prvního stupně řádně poučena, nedoplnila svoji procesní obranu o konkrétní skutková tvrzení k rozhodujícím skutečnostem, takže nebylo možné vyhovět jejím důkazním návrhům.
III.
Ústavní soud se zabýval námitkami stěžovatelky, přičemž si byl vědom skutečnosti, že při posuzování napadených rozhodnutí může zvažovat pouze jejich ústavnost, nikoli jejich zákonnost.
Stěžovatelka oběma obecným soudům vytýká, že její procesní obranu neuznaly s tím, že stěžovatelka řádně netvrdila a ani neprokazovala skutečnosti, které by byly relevantní pro prokázání toho, že částky, které fakturovala žalobkyni za údajně řádně dodané zboží, obdržela důvodně, a že se tedy nemůže jednat o její bezdůvodné obohacení.
V této souvislosti stěžovatelka opakovaně poukazuje na trestní řízení vedené proti pracovníkům žalobkyně a na řadu listinných dokladů, které byla povinna předat orgánům činným v trestním řízení, a které tak nemohla, bez vlastní viny, předkládat v předmětném občanskoprávním řízení na doložení svých tvrzení.
Především je třeba zdůraznit, že stěžovatelka po řadu let (od roku 2003 do roku 2007) sama a z vlastní vůle realizovala s žalovanou zcela neprůhledné obchody. Jak sama uvedla v průběhu řízení, byla si vědoma skutečnosti, že objednávky žalobkyně na "renovaci tonerů" měly ve skutečnosti zastřít úmysl žalobkyně, resp. jejích některých pracovníků, odebírat od stěžovatelky zboží "dle vlastního výběru pracovníků žalobkyně", tedy nikoli zboží objednané, které však bylo stěžovatelkou fakturováno a žalobkyní také placeno podle příslušných objednávek. Takové zcela fiktivní obchody byly dále stěžovatelkou podle jejího vlastního vyjádření zastírány tím, že i položky na existujících dodacích listech neodpovídaly skutečnému sortimentu zboží odebraného žalobkyní. Zásadním pro procesní neúspěch stěžovatelky v projednávané věci však bylo nedoplnění soudem prvního stupně požadovaných skutkových tvrzení, o jejichž obsahu byla stěžovatelka soudem řádně poučena (§118a o. s. ř.). Podmínky této výzvy soudu zůstaly z podstatné části ze strany stěžovatelky nesplněny, ačkoli stěžovatelka byla poučena o následcích, které jsou s tím spojeny: Neunesení břemene tvrzení v občanskoprávním řízení znamená i zamítnutí případných důkazních návrhů stěžovatelky.
Jak v projednávané věci správně zdůraznil soud prvního stupně i soud odvolací, zásadní pro neúspěch stěžovatelky ve sporu je skutečnost, že nebylo možné vycházet ze zcela nedostatečné procesní obrany stěžovatelky za situace, kdy její, svým charakterem jen nekonkrétní skutková tvrzení, zůstala i přes opakované výzvy soudu nedoplněna. Pouhé odkazy stěžovatelky na listinné důkazy, resp. návrhy na výslech svědků nemohly tento procesní nedostatek obrany stěžovatelky jakkoli nahradit či zhojit.
Závěrem lze tedy shrnout, že stěžovatelka nesplnila svou povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti, vyplývající z ust. §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Pokud se stěžovatelka spolu s návrhem na zrušení napadených rozhodnutí domáhá toho, aby Ústavní soud ve zrušujícím nálezu vyslovil výše citovanou právní větu, je třeba zdůraznit, že takový návrh nelze akceptovat, neboť jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
V souvislosti s námitkami stěžovatelky Ústavní soud konstatuje, že ze strany obou obecných soudů byl spor veden korektně a v mezích procesních předpisů. Nelze také se stěžovatelkou souhlasit v tom, že by se jí nedostalo procesu spravedlivého, respektujícího rovná práva obou účastníků soudního řízení.
Ze všech výše vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost zčásti odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) citovaného zákona jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu