ECLI:CZ:US:2012:3.US.399.12.1
sp. zn. III. ÚS 399/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. března 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele Tesydo, s. r. o. se sídlem Brno, Mariánské nám. 1/1 (dříve firma TDS Brno-SMS, s. r. o se sídlem Brno, Mariánské nám. 1/1), zastoupeného JUDr. Radkem Adámkem, advokátem se sídlem v Brně, Cihlářská 19, proti rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 17 Cm 102/2008 ze dne 15. října 2009, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 1 Cmo 16/2010 ze dne 14. dubna 2010 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3060/2010 ze dne 29. listopadu 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 20 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Napadená rozhodnutí, jak patrno z jejich obsahu a obsahu ústavní stížnosti, byla vydána v řízení zahájeném k žalobě žalobce TDS Brno-Sekce materiálů a svařování, organizační jednotka Technického dozorčího spolku Brno, občanské sdružení, se sídlem Brno, U Vlečky 29/5, proti žalovanému stěžovateli o ochranu názvu právnické osoby. Po provedeném dokazování soud I. stupně žalobě vyhověl a s podrobným zdůvodněním vydal rozsudek v záhlaví označený, jímž stěžovateli stanovil povinnost změnit svoji obchodní firmu tak, aby neobsahovala v žádné kombinaci a slovní podobě označení "TDS Brno-SMS" a dále povinnost podat Krajskému soudu v Brně návrh na změnu zapsané firmy ve stanovené lhůtě. Odvolací soud, rozhodující k odvolání stěžovatele, uvedené rozhodnutí soudu I. stupně jako věcně správné druhým ze v záhlaví označených rozsudků potvrdil, přitom pro účely posouzení ústavní stížnosti třeba uvést, že při svém rozhodování jmenované soudy nepřisvědčily (mimo jiné) stěžovateli v tom, že žalobce nemá procesní subjektivitu. Konečně třetím z označených rozhodnutí bylo dovolání stěžovatele proti rozhodnutí odvolacího soudu jako nepřípustné podle §234b odst. 5 věta prvá a 218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto.
Proti těmto rozhodnutím směřuje podrobná ústavní stížnost, v níž stěžovatel s odvoláním na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu polemizuje s obecnými soudy v té jejich části odůvodnění rozhodnutí, v níž byly učiněny závěry týkající se právní existence žalobce. Obecné soudy, když stěžovateli v uvedené otázce nepřisvědčily, resp. soud I. stupně, na jehož zdůvodnění se soudy vyšších stupňů v podstatě pouze odvolaly, se totiž podle něj nevypořádaly dostatečně s jeho zevrubnými argumenty uvedené otázky existence žalobce se týkajícími, podle něj pominuly nutnost aplikace ústavních zásad úpravy spolkového práva, zaručované spolkové autonomie a ustanovení §15 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, přičemž zdůrazňuje, že jediný přípustný opravný prostředek, a to žaloba podle uvedeného ustanovení, nebyl využit. V uvedeném postupu spatřuje porušení shora označených základních práv a v podstatě z těchto v ústavní stížnosti podrobně rozvedených důvodů navrhl zrušení napadených rozhodnutí.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele Ústavní soud nezjistil. Obecné soudy se posuzovanou věcí zabývaly pečlivě. Argumentům stěžovatele, jež tento jako žalovaný vedl, jak sám uvádí, ve dvou rovinách, a to především v té rovině, že předmětné názvy účastníků řízení nejsou zaměnitelné a dále pak v rovině tvrzení, že žalobce nemá procesní subjektivitu, se obecné soudy dostatečně věnovaly. V poměru k rozhodnutí dovolacího soudu nemůže být ústavní stížnost opodstatněná již proto, že stěžovatel pomíjí fakt, že přípustnost svého dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu opíral o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam v řešení právní otázky zaměnitelnosti názvu žalobce a obchodní firmy žalovaného v rozporu s hmotným právem - tedy v části týkající se jiné roviny jeho argumentů, než těch, jež používá v ústavní stížnosti. V uvedeném rozsahu, vymezeném samotným stěžovatelem, se dovolací soud věcí řádně zabýval a v poměru k závěru jmenovaného soudu dovozujícímu nedostatek zásadního právního významu rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel ani v ústavní stížnosti (operující výhradně druhým okruhem svých argumentů, tj. nedostatkem procesní subjektivity žalobce) žádné výhrady nevznáší. Ústavní soud pak souhlasí s konstatováním dovolacího soudu v jeho rozhodnutí o tom, že soudy I. a II. stupně se řádně vypořádaly i s námitkou stěžovatele týkající se žalobce a jeho procesní způsobilosti. Proto ani ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím soudů nižších stupňů nepovažuje za opodstatněnou. Je sice pravda, že soud II. stupně k uvedené námitce pouze odkázal na zdůvodnění soudu I. stupně, tento soud se však uvedenou námitkou zabýval podrobně, přitom jak možno dovodit z odůvodnění jeho rozhodnutí poukaz stěžovatele na právní úpravu obsaženou v ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. nepovažoval za významný nejen vzhledem k okolnostem, za nichž mělo dojít ke zrušení žalobce (tj. jednání Dr. Ing. K., který v rozhodném období jednal shodně jako jediný jednatel a společník stěžovatele a jako statutární orgán jak žalobce tak stěžovatele, a jehož jednání soud kvalifikoval jako jednání v rozporu s dobrými mravy), ale také proto, že bral v úvahu rozhodnutí samotného orgánu sdružení, totiž výsledek mimořádného jednání technické správní rady a předsedy revizní komise občanského sdružení žalobce, konaného dne 21. 6. 2005, jímž bylo neschválení návrhu na zrušení žalobce a odvolání Dr. Ing. V. K. z funkce a jeho nahrazení jinou osobou. Konečně třeba uvést, že z obsahu ústavní stížnosti není patrno, zda stěžovatel, tvrdící v podstatě zánik žalobce ještě před podáním žaloby, využil možnosti podat žalobu pro zmatečnost [ustanovení §229 odst. 1 písm. b), c) o. s. ř.] s tím, že pokud tak neučinil, možno ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím soudů I. a II. stupně považovat také za nepřípustnou (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.).
Z uvedených důvodů byla stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2012
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu