ECLI:CZ:US:2012:3.US.4022.12.1
sp. zn. III. ÚS 4022/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatele GRATO spol. s r. o., se sídlem Mariánské Lázně, Palackého 796/57a, zastoupeného Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou AK se sídlem Janáčkovo nábřeží 39/51, Praha 5, proti výroku II rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 7. 2012, č. j. 129 EC 562/2010-34, spojené s návrhem na zrušení §3 odst. 1 bod 1, 2, 3 a 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a na zrušení §202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, zrušil v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu vydaného v jeho občanskoprávní věci, a to ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresní soud v Ostravě zavázal žalovaného P. B. zaplatit stěžovateli 1 008 Kč s příslušenstvím z titulu pohledávky Dopravního podniku Ostrava a. s., na zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému, již stěžovatel (v řízení žalobce) nabyl postoupením, a o nákladech tohoto řízení rozhodl tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení 2 229 Kč. V odůvodnění k nákladovému výroku soud uvedl, že odměna advokáta (jež je vedle zaplaceného soudního poplatku a náhrady hotových výdajů součástí přiznaných nákladů) byla určena s užitím §150 o. s. ř. a s přihlédnutím k obsahu nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 3923/11 ve výši jednonásobku vymáhané jistiny, jestliže šlo o tzv. "formulářovou žalobu".
V ústavní stížnosti stěžovatel obsáhle oponuje závěrům soudu, který mu jako procesně úspěšnému účastníku řízení nepřiznal náhradu jeho nákladů a tvrdí, že vydané rozhodnutí překročilo v rozporu s principem právní jistoty meze předvídatelného rozhodování obecných soudů a přivodilo mu zjevnou nespravedlnost, postupoval-li soud dle §150 o. s. ř., aniž byly naplněny zákonné požadavky pro jeho aplikaci; rozhodnutí Ústavního soudu, o něž soud své rozhodnutí opírá, pak považuje za zásah do svého legitimního očekávání. Též tvrdí, že měl právo na zastoupení advokátem od počátku řízení a to bez ohledu na jeho složitost, jelikož jeho průběh nemohl dopředu předvídat. Za nedostatečnou považuje stěžovatel i právní úpravu opravných prostředků, neboť "nemožnost opravného prostředku proti výroku o náhradě nákladů řízení v bagatelních věcech ... je zjevně v rozporu s požadavkem proporcionality mezi takovými omezeními a ochranou základních lidských práv". S podrobnou argumentací pak obhajuje svůj návrh na zrušení specifikovaných ustanovení advokátního tarifu a občanského soudního řádu.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený jiný zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.
To je významné potud, že tak je tomu i v dané věci.
V nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012 Ústavní soud nabídl obecným soudům i jiné možnosti hodnocení nákladových výroků ve věcech tzv. "formulářových žalob" (než aplikoval dosud v případech, náhrada nákladů advokátního zastoupení nebyla přiznána vůbec - srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2777/11 ze dne 27. 12. 2011, jakož i mnohá další, kupříkladu usnesení sp. zn. III. ÚS 1648/12, III. ÚS 1784/12, III. ÚS 1462/12, a z pozdějších zejména usnesení sp. zn. IV. ÚS 1914). Nosné důvody nálezu Ústavního soudu jsou stěžovateli z předchozích řízení, jež u tohoto soudu vede, dostatečně známy, a toliko postačí zde na ně odkázat.
Podstatné přitom je, že závěry citovaného nálezu se uplatní i v dané věci; není totiž důvodu se od nich zde jakkoliv odchýlit, neboť závaznost vykonatelných nálezů ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy zásadně dopadá i do rozhodovacích poměrů Ústavního soudu samého.
Je současně zjevné, že právě ony se staly určujícími pro posouzení dané věci; rozhodl-li soud v souladu s nálezovým rozhodnutím Ústavního soudu, je výše předznačený úsudek, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, odůvodněn.
Stojí pak již jen za připomenutí odůvodnění nálezu sp. zn. I. ÚS 988/12 ze dne 25. 7. 2012, jímž Ústavní soud zamítl ústavní stížnost stěžovatele, když i jiný právní názor zastávaný obecnými soudy v otázce nákladů řízení ve věcech tzv. formulářových žalob shledal ústavně konformním.
Ohledně posouzení podmínek aplikace §150 o. s. ř. Ústavní soud stěžovateli opakovaně připomíná, že ve své judikatuře dává konstantně najevo, že v konkrétní věci jde zásadně o záležitost obecného soudu; pouhá skutečnost, že soud shledal na straně "úspěšného" účastníka řízení důvody pro jeho aplikaci, není zpravidla způsobilá zasáhnout ústavně zaručené právo na soudní ochranu (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 287/07). Tak tomu je i v nyní posuzované věci, když důvody pro užití tohoto ustanovení soud (ve smyslu ústavněprávní reflexe) též adekvátně zdůvodnil.
K námitce stěžovatele, že soud svým rozhodnutím porušil jeho ústavně zaručené právo na právní pomoc před soudem, postačí poznamenat, že hodnocení účelnosti vynaložených nákladů k naplnění podmínky dle ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř., o což jde v dané věci, je věcí jinou; obě spolu souvisí, nikoli však neoddělitelně.
V otázce nepřípustnosti opravného prostředku proti výroku o nákladech řízení v bagatelních věcech Ústavní soud odkazuje na své rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 101/01, podle něhož "z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních, u kterých tento požadavek vyplývá z čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Jednostupňové soudnictví, zejména pak ve věcech objektivně bagatelního významu, tedy nikterak nevybočuje z ústavních mezí" (obdobně též kupř. sp. zn. III. ÚS 96/06, sp. zn. III. ÚS 3177/09).
Ústavnímu soudu tudíž nezbylo než ústavní stížnost stěžovatele odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný a rovněž tak odmítnout i akcesorický návrh na zrušení §3 odst. 1 bod 1, 2, 3 a 4 advokátního tarifu a §202 odst. 2 o. s. ř. [§43 odst. 2 písm. a), b) zákona o Ústavním soudu]
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu