ECLI:CZ:US:2012:3.US.4122.12.1
sp. zn. III. ÚS 4122/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti P. Č., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 6. 2012 sp. zn. 7 Co 1508/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním, označeným jako ústavní stížnost, napadá stěžovatel v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. 7 C 51/2011, jímž dle ustanovení §114c odst. 7 o. s. ř. zastavil řízení o jeho žalobě proti svému někdejšímu zástupci J. Š. (advokátu). Stěžovatel míní, že tímto rozhodnutím obecného soudu byla v jeho neprospěch porušena ustanovení čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod.
Ačkoliv byl stěžovatel již mnohokrát Ústavním soudem poučen o formálních požadavcích kladených na ústavní stížnost, je zjevné, že ani nyní podaný návrh základní náležitosti ústavní stížnosti nesplňuje, a nedostál zejména požadavku povinného zastoupení advokátem pro řízení před Ústavním soudem (§30 a §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů - dále jen "zákona o Ústavním soudu").
Z vnitřní evidence Ústavního soudu se podává, že stěžovatel od roku 2007 mu adresoval přes 150 podání, ve vztahu ke kterým byl opakovaně o nutnosti zastoupení advokátem i o dalších náležitostech ústavní stížnosti poučen (viz např. řízení vedená pod sp. zn. I. ÚS 257/09, I. ÚS 467/09, I. ÚS 787/09, III. ÚS 291/09, IV. ÚS 424/09, III. ÚS 1204/10, II. ÚS 1778/10, II. ÚS 289/11, I. ÚS 783/12, I. ÚS 2783/12, II. ÚS 3748/12).
Obecně platí, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (vady); vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří.
Ústavní soud je však toho názoru, který vyjádřil ve věcech stěžovatele rovněž opakovaně, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení mu dostávalo vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.
Ústavní soud má současně za to, že zákonem o Ústavním soudu stanovená šedesátidenní lhůta je plně dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti. Její faktické prodlužování určováním dalších lhůt k jejímu doplňování či odstraňování vad by mělo být jen výjimečné, neboť jím je stěžovatel zvýhodňován oproti ostatním, kteří své zákonné povinnosti podat bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli.
Za dané situace lze tedy považovat za zcela neúčelné, aby i v tomto řízení byl stěžovatel znovu vyzýván k odstranění vad podání, neboť účelem výzvy a stanovení lhůty podle ustanovení §41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem, a nikoliv obcházení ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
V souladu s tradičním hodnocením nedostatku zastoupení stěžovatele advokátem (a ve shodě s mnoha z výše označených usnesení) se tudíž Ústavní soud uchýlil i zde k přiměřenému použití ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a soudcem zpravodajem projednávaný návrh bez jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2012
Vladimír Kůrka v. r.
soudce zpravodaj