ECLI:CZ:US:2012:3.US.414.12.1
sp. zn. III. ÚS 414/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti společnosti NEW CARO, spol. s r.o., sídlem Ostrava - Radvanice, Těšínská 233, zastoupené JUDr. Marcelou Neuwirthovou, advokátkou se sídlem v Havířově, Dělnická 434/1a, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2011 sp. zn. 37 Co 48/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a ustanovení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") - zrušil v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Brně, vydaný v její občanskoprávní věci.
Rozsudkem ze dne 23. 11. 2009 sp. zn. 42 C 225/2008 Městský soud v Brně zamítl žalobu M. K., jíž se proti stěžovatelce domáhala zaplacení částky 3 102,50 Kč s příslušenstvím. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně v záhlaví identifikovaným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl a stěžovatelce uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 11 100 Kč.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že odvolací soud projednal odvolání, přestože z důvodu tzv. bagatelnosti věci nebylo přípustné, jestliže odvoláním napadený rozsudek byl vydán již za účinnosti novely občanského soudního řádu provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dne 23. 11. 2009). Se zřetelem ke znění intertemporálního ustanovení čl. II bodu 10. tohoto zákona a s odkazem na usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 8. 2001 sp. zn. 11 Co 716/2001 vyjadřuje stěžovatelka přesvědčení, že napadený rozsudek je tím protiústavní, přičemž připomíná, že nesprávné poučení soudu prvního stupně (samo o sobě) přípustnost odvolání založit nemohlo.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Podstatou projednávané věci je otázka, zda byl krajský soud oprávněn k věcnému projednání odvolání žalobkyně proti zamítavému rozsudku městského soudu, a v záporném případě, zda tato okolnost vyvolává v daném případě relevantní ústavněprávní konotace.
Se stěžovatelkou lze souhlasit potud, že podle ustanovení čl. II bodu 10. zákona č 7/2009 Sb. platí, že bylo-li podáno odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně vydaném po 1. 7. 2009, projedná se podle novelizovaného občanského soudního řádu, včetně jeho ustanovení §202 odst. 2 o. s. ř., dle nějž není odvolání přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč. To však neplatí absolutně; bylo-li rozhodnutí vydáno po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, spravují se i podmínky přípustnosti odvolání podle nich. V tomto směru však stěžovatelka v ústavní stížnosti jakkoli neargumentuje, a odpovídající alternativa přípustného (a tím projednatelného) odvolání tudíž není vyloučena. Na druhé straně však Krajskému soudu v Brně nutno vytknout, že přípustnost odvolání stěžovatelce v odůvodnění svého rozhodnutí nedoložil, resp. neuvedl, na základě jaké úvahy k tomuto závěru dospěl.
Nadto stojí za zaznamenání, že není-li dikce intertemporálního ustanovení jednoznačná (resp. jednoznačně pro dané řízení interpretovatelná), nebude ústavně nekonformní takový výklad, jenž přístup k soudu - v daném případě k odvolacímu - umožní; obecně vzato důvod zásahu Ústavního soudu by byl dán především za situace, kdy by tomu bylo naopak, a sporným výkladem by účastník řízení byl odvolací instance zbaven.
Konečně - měřena prizmatem ústavněprávním v rovině (stěžovatelkou nedovolávaného) čl. 38 odst. 1 Listiny - je posuzovaná věc z pohledu konstantního nazírání Ústavního soudu rovněž tzv. bagatelní, čímž se ocitá v kolizi s principem, že úspěch ústavní stížnosti je závislý na tvrzení stěžovatele, že rozhodnutím obecného soudu došlo v jeho právní sféře k relevantní újmě. Není-li tomu tak, dává Ústavní soud najevo mimořádnou zdrženlivost, a konstantně uvádí, že opodstatněnost (resp. i meritorní projednatelnost) ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, sp. zn. IV. ÚS 185/98, sp. zn. III. ÚS 200/05, sp. zn. IV. ÚS 8/01, sp. zn. II. ÚS 436/01, sp. zn. IV. ÚS 502/05 nebo sp. zn. III. ÚS 1285/09 a sp. zn. III. ÚS 3021/09, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci však dány zjevně nejsou.
Návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; podle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Z řečeného se podává, že právě tak je tomu v dané věci.
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu