ECLI:CZ:US:2012:3.US.416.12.1
sp. zn. III. ÚS 416/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. března 2012 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. F. P. a 2. J. P. a 3. M. K., všech zastoupených JUDr. Pavlem Sokolem, advokátem v Táboře, Nerudova 3078, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 6. 1. 2012 č. j. 15 Co 880/2011-72, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatelé navrhli zrušení shora uvedeného rozhodnutí ve výroku o nákladech řízení, jímž mělo být porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů 3, 5 a 8.
Stěžovatelé nesouhlasí s tím, že Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále "odvolací soud"), po zastavení odvolacího řízení, rozhodl, že jsou povinni nahradit žalovanému společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení ve výši 52.404,- Kč. Výrok o náhradě nákladů řízení není, dle stěžovatelů, právně správný, neboť stěžovatelé své odvolání vzali včas zpět a odvolací řízení neproběhlo. Stěžovatelé dále tvrdí, že není pravdivé tvrzení odvolacího soudu o tom, že z řízení ani z obsahu spisu nevyplývají výjimečné okolnosti, pro které by bylo možné uvažovat mimořádně o nepřiznání práva na náhradu nákladů žalovanému ve smyslu §150 OSŘ. Poukazují v této souvislosti na skutečnost, že ve své žalobě, podané dne 21. 2. 2011 Okresnímu soudu v Táboře, žádali o osvobození od placení soudního poplatku z důvodu, že stěžovatel 1. a stěžovatelka 2. jsou v invalidním důchodu a stěžovatelka 3. je na rodičovské dovolené. Dle názoru stěžovatelů měl odvolací soud k těmto skutečnostem přihlédnout a aplikovat zmíněné ustanovení OSŘ. Stěžovatelé dále nesouhlasí se způsobem stanovení výše náhrady nákladů, kterou považují za nepřiměřenou.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 27. 10. 2011 č. j. 9 C 35/2011-48 uložil žalovanému povinnost zaplatit částku 114.900,- s příslušenstvím stěžovateli 1., částku 114.900,- Kč s příslušenstvím stěžovatelce 2. a částku 98.000,- Kč s příslušenstvím stěžovatelce 3. Řízení o zaplacení částky 19.500,- s příslušenstvím stěžovateli 1. a částky 19.500,- Kč s příslušenstvím stěžovatelce 2. zastavil. Žalobu ve zbylé části o zaplacení částky 105.600,- Kč s příslušenstvím stěžovateli 1., částky 105.600,- Kč s příslušenstvím stěžovatelce 2. a částky 77.000,- Kč s příslušenstvím stěžovatelce 3. zamítl. Okresní soud v Táboře dále rozhodl o povinnosti žalovaného nahradit stěžovatelům náklady řízení. V posledním výroku rozhodl soud prvního stupně o osvobození stěžovatelů od soudních poplatků a poplatková povinnost v rozsahu daném neúspěchem přešla na žalovaného. Proti tomuto rozsudku podali odvolání do věci samé všichni stěžovatelé. Žalovaný napadl pouze výrok soudu prvního stupně o soudním poplatku.
Vzhledem k tomu, že ještě před rozhodnutím odvolacího soudu vzali stěžovatelé své odvolání v celém rozsahu zpět, rozhodl odvolací soud ústavní stížností napadeným rozsudkem o zastavení odvolacího řízení ohledně odvolání stěžovatelů. Odvolání žalovaného shledal jako důvodné a rozhodl, že stěžovatelé jsou povinni nahradit žalovanému společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení v částce 52.404,- Kč k rukám právního zástupce žalovaného. Při rozhodování o nákladech řízení odvolací soud vycházel z §146 odst. 2 OSŘ. Z tohoto ustanovení vyplývá, že pokud některý z účastníků řízení zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný. Odvolací soud dospěl k závěru, že v posuzované věci je zřejmé, že zavinění za zastavení odvolacího řízení leží z procesního hlediska na straně stěžovatelů, kteří své odvolání do věci samé vzali zpět, aniž by je k tomu vedlo jednání žalovaného ve formě uspokojení jejich odvolacího požadavku. Z tohoto důvodu je stíhá povinnost nahradit žalovanému, který přitom uspěl i se svým odvoláním, náklady odvolacího řízení dle věty první §146 odst. 1 OSŘ. Odvolací soud dále konstatoval, že z obsahu podání účastníků, ani z dalšího spisu nevyplývají žádné výjimečné okolnosti, pro které by bylo možné uvažovat mimořádně o nepřiznání práva na náhradu nákladů žalovanému za použití §150 OSŘ.
Po seznámení s obsahem napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jejím těžištěm je nesouhlas stěžovatelů s tím, že byli zavázáni k náhradě nákladů řízení žalovaného.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, není tedy povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že takové rozhodnutí, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05). Procesní povaha soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti, způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Namítané vady musí proto dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Podobnou zdrženlivost projevuje Ústavní soud též při posuzování rozhodování obecných soudů o použití moderačního práva zakotveného v §150 OSŘ, které je zásadně v kompetenci obecných soudů. Zásah Ústavního soudu je možný pouze v případech extrémního vybočení z obecně uznávaných pravidel spravedlivého procesu, což však ve věci stěžovatelů shledáno nebylo. Jak Ústavní soud ověřil, odvolací soud se otázkou náhrady nákladů řízení adekvátně zabýval. Své rozhodnutí podrobně odůvodnil a uvedl, jakými úvahami se řídil.
Ústavní soud uzavírá, že v souzené věci jde o otázku výkladu běžného práva, což zásadně přísluší soudům obecným. Zkoumal tedy pouze, zda byly dodrženy ústavní hranice a zda nedošlo k porušení základních práv či svobod stěžovatelů. Pokud se v ústavní stížnosti jako jediného ústavněprávního argumentu dovolávají porušení práva na spravedlivý proces, je nutno dodat, že toto právo jim zjevně upřeno nebylo. Dostalo se jim náležitého postavení účastníků řízení, v jehož rámci využili i opravný prostředek, kterým by se odvolací soud, nebýt zpětvzetí odvolání, zabýval i věcně. Měli tak plnou možnost využít svých zákonem stanovených procesních práv. Pokud odvolání vzali zpět, museli počítat i s tím, že budou povinni hradit náklady odvolacího řízení, přičemž nemohli počítat s tím, že odvolací soud aplikuje ustanovení §150 OSŘ. K okolnostem, na které v této souvislosti poukazují (invalidní důchod, mateřská dovolená) bylo soudy obou stupňů přihlédnuto při rozhodování o osvobození od soudních poplatků. Tuto skutečnost však není možné samu o sobě považovat také za důvod pro rozhodnutí o mimořádném nepřiznání práva na náhradu nákladů žalovanému za situace, kdy stěžovatelé zpětvzetím návrhu zavinili zastavení odvolacího řízení.
V předmětné věci tak Ústavní soud dospěl k závěru, že odvolací soud postupoval v rámci daném příslušnými procesními předpisy, aplikoval běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustil se žádného jednání, které by mohlo způsobit porušení základních práv stěžovatelů. Na základě shora uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu