ECLI:CZ:US:2012:3.US.4184.12.1
sp. zn. III. ÚS 4184/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti J. M., zastoupeného JUDr. Alexandrem Királym, Ph.D., advokátem se sídlem Ostrava - Poruba, L. Podéště 1883/5, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 8. 2012 sp. zn. 61 Co 367/2012 a proti usnesení Okresního soudu v Domažlicích ze dne 10. 7. 2012 sp. zn. 3 C 290/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 81, čl. 83 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") - zrušil shora uvedená usnesení obecných soudů, vydaná v jeho občanskoprávní věci.
Okresní soud v Domažlicích v záhlaví identifikovaným usnesením odmítl jako opožděné (§208 odst. 1 o. s. ř.) odvolání stěžovatele proti jeho rozsudku ze dne 24. 4. 2012 sp. zn. 3 C 290/2008 a Krajský soud v Plzni ústavní stížností rovněž napadeným usnesením toto rozhodnutí potvrdil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jestliže soud vycházel z toho, že podání, jímž oznamoval soudu odlišnou adresu pro doručování, bylo doručeno dne 25. 5. 2012, zatímco rozsudek v jeho věci byl vypraven již dne 22. 5. 2012; ve skutečnosti, jak stěžovatel tvrdí, adresu pro doručování sdělil soudu podáním ze dne 15. 5. 2012, v němž vysvětlil, že na původní adrese je mu osobou, jež má zájem na výsledku sporu, doručování soudních zásilek "znemožňováno". Soud tudíž doručoval "nesprávně", a údajně opožděné odvolání je toho podle stěžovatele důsledkem; je též názoru, že odvolací soud pochybil, jestliže rozhodl o odvolání, aniž jej vyzval k odstranění jeho vad. Celkovým shrnutím dospívá stěžovatel k závěru, že v řízení bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby obecnými soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Stěžovatel přehlíží okolnost, že rozsudek, proti němuž směřovalo jeho odvolání, posléze hodnocené jako opožděné, mu byl doručen do vlastních rukou, a osobně jej převzal v den, od nějž odvolací soud odvíjel běh lhůty k odvolání (29. 5. 2012); tvrzení, že označená osoba se vztahem k jinému účastníku řízení "znemožňovala doručování", se tedy v daném případě nemohlo uplatnit (jinak by tomu bylo v situaci, kdy rozsudek proto stěžovateli doručen nebyl). Úsudek obecných soudů, že stěžovatelovo odvolání bylo podáno opožděně, proto zjevné ústavněprávně relevantní pochybení (denegatio iustitiae) nevykazuje, a stěžovateli příznivé konsekvence nelze dovodit ani z jím dovolávaného ustanovení §209 věta první o. s. ř.
V ústavní stížnosti vyjádřené námitky tudíž nevytvářejí prostor úvaze, že postupem obecných soudů v dané věci bylo porušeno některé jím uváděné ustanovení Listiny nebo Ústavy.
Na podkladě řečeného je proto namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, pročež se stěžovateli zásah do ústavně zaručených základních práv doložit nezdařilo.
Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu upravuje tzv. návrhy zjevně neopodstatněné jako zvláštní kategorii návrhů, jež umožňuje Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení je odmítnout, byť sice splňují všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že jim nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Z řečeného se podává, že právě tak je tomu v dané věci.
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle tohoto ustanovení usnesením (bez jednání) odmítl.
Pro úplnost se sluší dodat, že odmítnut musel být taktéž stěžovatelův návrh na odklad vykonatelnosti výše uvedeného rozsudku okresního soudu, neboť ve vztahu k (věcně neprojednatelné) ústavní stížnosti má akcesorický charakter, a sdílí její osud.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu