ECLI:CZ:US:2012:3.US.4219.12.1
sp. zn. III. ÚS 4219/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudkyně Vlasty Formánkové o ústavní stížnosti stěžovatele R. H., zastoupeného JUDr. Martinou Hrbatovou, advokátkou se sídlem v Prostějově, Karlov 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012 č. j. 3 Tdo 976/2012-14, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2012 sp. zn. 4 To 470/2011 a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 1. 11. 2011 č. j. 2 T 148/2011-91, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená čl. 2, čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2, čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Shora uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově byl stěžovatel uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku a odsouzen podle §205 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvacet jedna měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Tohoto trestného činu se podle soudu dopustil přesto, že v posledních třech letech 1. rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2010 č. j. 10 T 178/2010-86 byl pravomocně odsouzen mimo jiné pro přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců podmíněně na zkušební dobu do 14. 12. 2015 a 2. rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 15. 12. 2010 č. j. 6 T 218/2010-48 pravomocně odsouzen mimo jiné pro přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin, který dosud nevykonal.
O odvolání stěžovatele do výroku o trestu a stěžovatelovy družky do výroku o vině rozhodl Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením tak, že podle §256 tr. řádu obě odvolání zamítl.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, jelikož bylo podáno z jiných než zákonem vymezených důvodů (§265b tr. řádu). Posuzovány z materiálního hlediska nebyly námitky stěžovatele ohlášenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podřaditelné, jelikož spočívaly výlučně v kritice skutkových zjištění; ty však coby způsobilé dovolací důvody zákon nepřipouští.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v řízení před soudy poukazoval na své patologické hráčství a že skutek, z něhož byl obžalován, se uskutečnil v prostorách herny; proto měl být zkoumán jeho duševní stav znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, se zaměřením především k otázce, zda v rozhodné době mohl rozpoznat protiprávnost svého jednání a své jednání ovládat či nikoli, a to "z pohledu možné závislosti na hře na výherních automatech". Obecným soudům vytýká, že návrh směřující k opatření znaleckého posudku zamítly, aniž "by dostatečně vyložily" důvody tohoto procesního postupu, a závěry o jeho příčetnosti učinily samy, jen na základě svých vlastních úvah. Závěrem stěžovatel upozorňuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012 sp. zn. 3 Tdo 1050/2012, v němž byla "v zásadě stejná situace řešena zcela odlišně" a "podanému dovolání bylo vyhověno".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
Přes odkazovaná ustanovení Listiny a Úmluvy je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem dříve - procesně neregulérně - podaného dovolání.
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.
Patří se předeslat, že stěžovatel nezpochybňuje zjištění soudů ohledně průběhu inkriminovaného skutku, resp. netvrdí, že v této rovině došlo k vybočení (a to ústavněprávně relevantnímu) ze standardů, jež předepisují příslušné procesní předpisy.
Co do námitky, že v jeho věci nebyl opatřen požadovaný znalecký posudek, lze stěžovateli přisvědčit potud, že též z judikatury Ústavního soudu vyplývá (viz kupříkladu nález sp. zn. III. ÚS 1330/11 ze dne 15. 3. 2012), že povaha otázky zjištění nepříčetnosti jako okolnosti vylučující trestní odpovědnost vyžaduje, aby toto posouzení bylo založeno na skutkovém podkladu, který představuje procesní uplatnění odborných znalostí z oboru psychiatrie ve formě předjímané v §105 odst. 1 a §116 tr. řádu; je tomu tak proto, že - obecně - platí, že soudu nepřísluší nahrazovat důkaz znaleckým posudkem "hodnocením" vlastním. Rovněž z hledisek ústavněprávních (vymezených principy tzv. spravedlivého procesu) se totiž prosadí názor, podle kterého posoudí-li soud sám skutečnosti, k nimž je třeba odborných znalostí, aniž ohledně těchto skutečností provedl znalecké dokazování, jde o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Současně však nelze ztrácet se zřetele, že došlo-li podle tvrzení stěžovatele k zásahu do jeho ústavně zaručených práv tím, že v řízení nebyl proveden jím navržený důkaz, je z pohledu námitky neúplnosti skutkových zjištění v rovině vyložených zásad ústavněprávního přezkumu významné, že procesní povinností soudu není vyhovět důkaznímu návrhu každému, a naopak je regulérní navržený důkaz neprovést tehdy, pokud své zamítavé rozhodnutí řádně odůvodní (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 6. 12. 1988 ve věci Barbera, Messegué a Jabardo v. Španělsko, stížnost č. 10590/8, dále rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03). Takové odůvodnění může stát na obhajitelném úsudku, že navržený důkaz (včetně znaleckým posudkem) je v dané věci, se zřetelem k již dosaženým skutkovým závěrům, nadbytečný.
Ve vztahu k námitce stěžovatele, že "se pohyboval v zařízeních s výherními hracími automaty", dopustil se zde inkriminovaného jednání, a již proto je nutné zkoumat jeho zdravotní stav "z pohledu možné závislosti na hře na výherních automatech", pak není opory pro úsudek, že soudy řízení zatížily ústavněprávně relevantní vadou, pakliže toliko na tomto námitkovém základě, v konfrontaci s podobou inkriminovaného skutku jako jednání rozumově organizovaného, resp. promyšleného (stěžovatel hernu navštívil, aniž by přistoupil ke hře), nepokládaly za nevyhnutelné postupovat dále cestou znaleckého dokazování.
Právě v nekonkrétním a pouze povšechném zdůvodnění navrhovaného důkazního prostředku - spojující tvrzení o "možné závislosti na hře" jen s výskytem v určitém prostředí - je namístě spatřovat odlišnost od skutkových poměrů v jiné věci, které se stěžovatel dovolává, kde v řízení byla už dříve dostupná řada údajů objektivizujících pochybnosti o zdravotním stavu osoby, proti níž bylo trestní řízení vedeno (viz odůvodnění již zmíněného nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1330/11 ze dne 15. 3. 2012).
Ústavní stížnost zahrnuje (v tzv. petitu) též návrh, aby Ústavní soud zrušil také usnesení Nejvyššího soudu, které pokládá za obsahově nekonzistentní s dalším rozhodnutím téhož soudu.
Dovolací námitky, jež se týkají správnosti a úplnosti rozhodných skutkových okolností, resp. správnosti postupu dokazování a hodnocení důkazů, který vedl k jejich zjištění, stojí mimo rámec způsobilých dovolacích důvodů, a Nejvyššímu soudu lze přisvědčit, že k nim nemohl nijak přihlížet. Lze jen doplnit, že pouze v případech zcela extrémních lze ze zásady vázanosti zákonem stanovenými dovolacími důvody vybočit; tím však posuzovaná věc očividně není.
Relevantní odlišnost stěžovatelovy věci od dovolacího rozhodnutí ve věci sp. zn. 3 Tdo 1050/2012, na které stěžovatel odkazoval, zakládá okolnost, že zde Nejvyšší soud disponoval skutkovými závěry obecných soudů, připouštějícími, že obviněný byl v době spáchání inkriminovaného skutku "patrně pod vlivem drog" a jeho jednání "bylo nekontrolovatelné", aniž by však na to navazovalo hodnocení z hlediska příčetnosti obviněného.
Pro ústavněprávní přezkum je pak zde postačující, že závěry dovolacího soudu ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jsou odůvodněné, a to adekvátně (logicky, podrobně a přesvědčivě), čímž jsou možnosti Ústavního soudu vyčerpány. Z toho, že odlišnému - stěžovatelem předestřenému skutkovému závěru - odpovídá zpravidla i jiný závěr právní, nelze automaticky usuzovat, že skutkovou námitkou byl uplatněn i dovolací důvod "právní" podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak se stěžovatel zřejmě domníval.
Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu