ECLI:CZ:US:2012:3.US.4299.12.1
sp. zn. III. ÚS 4299/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. M., zastoupené JUDr. Stanislavem Červencem, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 10, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2012 č. j. 51Co 139/2012-226, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") bylo zrušeno v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu, vydaná v její občanskoprávní věci.
Rozsudkem ze dne 14. 11. 2011 č. j. 10 C 276/2008-175, Obvodní soud pro Prahu 2 (poté co jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno rozhodnutím odvolacího soudu) zamítl žalobu stěžovatelky proti žalované I. P. o zaplacení 34 000 Kč s příslušenstvím a stěžovatelce uložil zaplatit žalované na nákladech řízení 50 868 Kč.
Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil; konstatoval, že soud postupoval v intencích předchozího zrušovacího rozhodnutí, dokazování v potřebném rozsahu doplnil, z provedených důkazů učinil odpovídající skutková zjištění a věc posoudil správně i po stránce právní. S podrobným zdůvodněním přisvědčil závěru obvodního soudu, že na straně žalované nedošlo ke vzniku bezdůvodného obohacení, jež by byla povinna stěžovatelce vydat, neboť smlouva o poskytnutí kurzu "Xtreme lashes-workshop, basic level 1" a kupní smlouva na "startovací set Gold KIT" byly uzavřeny platně, a nebylo od nich ani odstoupeno. Uvedl též, že vydání certifikátu nebylo automatickým důsledkem absolvování kurzu, neboť jeho předpokladem bylo ověření získaných dovedností; i stěžovatelka tuto podmínku akceptovala, avšak nezdařilo se jí prokázat osvojení techniky, v níž byla školena. K podpoře závěru o neopodstatněnosti žaloby (i) ve vztahu ke kupní smlouvě na startovací set odkázal soud na výpověď stěžovatelky o důvodech zakoupení setu s tím, že i kdyby byla (tato) smlouva neplatná, musela by být žaloba (v této části) posouzena jako bezdůvodná, neboť vyrovnání mezi jejími účastníky se řídí §457 obč. zák., a stěžovatelka by ani nemohla dostát své povinnosti vrátit žalované již spotřebovaný startovací set.
V ústavní stížnosti stěžovatelka odvolacímu soudu vytýká, že "zcela nekriticky" a "až zcela účelově" převzal do svého rozhodnutí skutkové závěry soudu prvního stupně, který při provádění dokazování nedostál svým povinnostem dle §132 o. s. ř., pročež i odvolacím soudem konstatovaný skutkový stav nemá v provedených důkazech oporu a je s nimi v mnohých případech v rozporu. Napadené rozhodnutí podle ní též postrádá řádné odůvodnění, z něhož by přesvědčivým a jednoznačným způsobem vyplýval vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé; z právního posouzení věci odvolacím soudem pak není seznatelné "jaké právní posouzení věci ... učinil" a která zákonná ustanovení hmotného práva na věc uplatnil, když odkaz na §457 občanského zákoníku je nejen nedostatečný, ale též nesprávně interpretovaný.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
V dané věci jde tedy o to, zda se řízení před obecnými soudy svými procesními postupy, uplatněnými právními názory a celkovým výsledkem odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo z mezí tzv. spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Ústavní soud ve své judikatuře též mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky neshledal.
Ohledně hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, je potřebné připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování (§120 o. s. ř. a následující), nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a mnohá další).
Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů se přitom podává, že oba soudy založily své skutkové závěry na náležitě identifikovaných důkazech, a není spolehlivého poznatku, že při jejich provádění a hodnocení nepostupovaly v rámci příslušných procesních zásad, zvažujíce všechny rozhodné okolnosti jednotlivě i v jejich souhrnu. Jestliže z jednotlivých zjištění učinily logické a srozumitelné skutkové závěry, které z pohledu těchto zásad obstojí, není pro ingerenci Ústavního soudu postačujícím důvodem ani to - viz obdobně výše - že by mohly v úvahu přicházet i skutkové závěry jiné. Bylo též řečeno, že Ústavní soud není "superrervizní" instancí ve vztahu k obecným soudům, a zejména ne instancí skutkovou.
Oproti názoru stěžovatelky Ústavní soud je tedy názoru, že odvolací soud opřel své závěry o dostatečná skutková zjištění, které i adekvátně a srozumitelně odůvodnil, a totéž platí i o navazující hodnocení právní.
Je zjevné, že posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje jen pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního.
Aniž by se uchýlil k jejímu hodnocení, je pro závěry Ústavního soudu určující, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v soudním řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu