ECLI:CZ:US:2012:3.US.430.12.1
sp. zn. III. ÚS 430/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatelky Darren, s. r. o., IČ: 25278711, se sídlem Opatovice nad Labem, U Elektrárny 306, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2011 č. j. 28 Cdo 406/2011-172, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví uvedené rozhodnutí s odůvodněním, že došlo k porušení jejích základních lidských práv, a to zejména práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny, a také k porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 4 Ústavy ČR.
Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, stěžovatelka se domáhala na žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 1 633 541 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem dle §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka měla za to, že jde o škodu, která jí byla způsobena nesprávným postupem konkursního soudu v konkursu vedeném na majetek úpadce VITKA Brněnec a. s., vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 43 K 21/2004. Vůči tomuto úpadci uplatňovala pohledávku z bezdůvodného obohacení ve výši 1 633 541 Kč, již kvalifikovala jako pohledávku za podstatou. Zanedbáním dohledu nad průběhem konkursu - podle tvrzení stěžovatelky - konkursní soud umožnil správci konkursní podstaty nehospodárné provozování podniku úpadce, které vedlo ke snížení hodnoty konkursní podstaty, kdy lze očekávat, že pohledávka žalobkyně v konkursu již nebude uspokojena.
Zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. ledna 2010 č. j. 12 C 164/2009-119 potvrdil Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. září 2010 č. j. 14 Co 270/2010-153 s tím, že žaloba je předčasná s odůvodněním, že stěžovatelce dosud škoda nevznikla, neboť není jisté, že pohledávka nebude ani částečně uspokojena. Navíc náhrady škody je možné se domáhat po státu teprve tehdy, když nemůže poškozený dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že konkurs vedený pod sp. zn. 43 K 21/2004 na majetek úpadce VITKA Brněnec a. s. dosud nebyl skončen, bylo v něm vydáno toliko částečné rozvrhové usnesení, konečný rozvrh dosud nebyl proveden a vydána nebyla ani konečná zpráva. Dále bylo vzato za prokázané, že stěžovatelka se téže částky domáhá vůči jiným subjektům v řízení vedeném u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 6 C 183/2007, které ještě neskončilo. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné s odůvodněním, že rozhodnutí odvolacího soudu je opřené o ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu a není po právní stránce zásadně významné.
Stěžovatelka má za to, že pro závěr, zda je pohledávka nevymahatelná, je rozhodující skutkové zjištění, že žalobce prokazatelně již nemůže vůči svému dlužníkovi úspěšně dosáhnout uspokojení pohledávky, nikoliv formální ukončení konkursního řízení. Uvedené tvrzení opírá o judikaturu Nejvyššího soudu. Nevymahatelnost pohledávky považuje stěžovatelka za prokázanou a škoda podle ní již vznikla. Usnesení Nejvyššího soudu je dle názoru stěžovatelky formalistické a postrádá řádné odůvodnění, což, společně s neumožněním nahradit údajnou škodu, zakládá jeho protiústavnost.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Dle Ústavního soudu nelze stížností napadené rozhodnutí považovat za ústavně nekonformní. Nejvyšší soud se věcí stěžovatelky podrobně zabýval, své usnesení řádně odůvodnil, vyplývá z něj, jakými úvahami se při svém rozhodování soud řídil, přičemž odkázal na svou ustálenou judikaturu. Jelikož na základě skutkových zjištění obecných soudů nelze jednoznačně vyloučit uspokojení pohledávky v konkursním řízení, námitka formalismu se jeví být nedůvodná.
Navíc vzhledem k tomu, že obecné soudy posoudily žalobu stěžovatelky jako předčasnou, je zřejmé, že stěžovatelka se bude moci domáhat svého práva v budoucnu, nebude založena překážka věci rozsouzené (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. října 2011 sp. zn. 28 Cdo 841/2011) a není tedy nutné, aby Ústavní soud suploval soudy obecné, jak již bylo uvedeno výše, dbajíc na princip subsidiarity a minimalizace zásahu.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu