ECLI:CZ:US:2012:3.US.431.12.1
sp. zn. III. ÚS 431/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. února 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. D., bez právního zastoupení, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 31. října 2011 č. j. 12 C 931/2010 - 63, za účasti Okresního soudu v Domažlicích, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 7. února 2012, stěžovatelka brojila proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 31. října 2011 č. j. 12 C 931/2010 - 63, a to pro porušení článku 90 Ústavy České republiky, článku 2 odst. 2, článku 3 odst. 1, článku 4 odst. 3 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") , jakož i článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že svoji ústavní stížnost doplní později, neboť v současné době čeká na určení advokáta Českou advokátní komorou. Do dnešního dne však stěžovatelka svoji ústavní stížnost nedoplnila.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že Okresní soud v Domažlicích napadeným rozsudkem ze dne 31. října 2011 č. j. 12 C 931/2010-63 rozhodl tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit do 3 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku Policii České republiky, Krajskému ředitelství policie Plzeňského kraje, částku 689,- Kč spolu s příslušenstvím, dále jí uložil povinnost nahradit náklady řízení ve výši 662,- Kč a současně stěžovatelce uložil povinnost uhradit soudní poplatek ve výši 600,- Kč. Stěžovatelka dále uvedla, že nemá možnost se proti uvedenému rozsudku odvolat, a proto podává proti tomuto rozsudku ústavní stížnost.
II.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V souzené věci Ústavní soud shledal, že tomu tak není.
Ustanovení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu fyzickým a právnickým osobám ukládá povinnost, aby byly v řízení před Ústavním soudem zastoupeny advokátem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy, což se vztahuje již na samotné sepsání ústavní stížnosti.
V předmětné věci stěžovatelka při podání ústavní stížnosti nebyla a ani nyní není zastoupena advokátem.
Z mnoha dalších řízení o ústavních stížnostech, které stěžovatelka vede, je přitom již dostatečně poučena o tom, jaké náležitosti zákon pro podání řádné ústavní stížnosti vyžaduje (viz např. nedávné ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. IV. ÚS 2712/09, sp. zn. IV. ÚS 1105/10, sp. zn. II. ÚS 2996/11, sp. zn. III. ÚS 3306/11, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Součástí poučení ve věci sp. zn. IV. ÚS 1105/10 byl i návod, jak postupovat při odstraňování vad ústavní stížnosti včetně poučení o možnosti obrátit se v případě obtíží s obstaráním právního zástupce na Českou advokátní komoru.
Ústavní soud pouze pro úplnost dodává, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se s ústavní stížností nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem a v zákonné lhůtě, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.
Jako obiter dictum Ústavní soud poukazuje na to, že již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující částku 10 000,- Kč, je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (usnesení ze dne 7. října 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 či v usnesení ze dne 13. října 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09). V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, je podaná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a to bez ohledu na dobu podání žaloby, vzniku škody či rozhodování obecného soudu, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (tedy v okamžiku rozhodování Ústavního soudu). Jak uvedl Ústavní soud, nelze takový výklad chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. října 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
V souzené věci stěžovatelka namítá porušení procesního základního práva (článek 36 odst. 1 Listiny). Toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo majetkové, jehož porušení ostatně stěžovatelka ani netvrdí), přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky, brojící proti rozsudku vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde jde o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2012
Jan Musil v. r.
soudce Ústavního soudu