ECLI:CZ:US:2012:3.US.4324.12.1
sp. zn. III. ÚS 4324/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. listopadu 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti M. O., zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem Veveří 57, 602 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. září 2012 č. j. 37 Co 198/2012-39 a proti usnesení Okresního soudu v Blansku ze dne 21. března 2012 č. j. 2 C 81/2011-30, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Blansku, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti napadá stěžovatel obě v záhlaví usnesení označená rozhodnutí pro údajné porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v tom, že mu byla poté, co vzal žalobu proti žalovanému Městysu Lomnice v plném rozsahu zpět, soudem uložena povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení za zastoupení advokátem ve výši 10 717,90 Kč, neboť zavinil, že řízení muselo být zastaveno, a to nikoli pro chování žalovaného. Stěžovatel tvrdí, že žalovaný je "dostatečně vybaven odbornými pracovníky, kteří mohli hájit jeho práva a zájmy před soudem, případně předejít sporu", aniž by byl nucen se v předmětném občanskoprávním řízení nechat zastupovat advokátem a tak "plýtvat veřejnými prostředky". Podle názoru stěžovatele se mohl žalovaný v řízení nechat zastupovat svými "odbornými pracovníky", kteří vykonávají činnosti spojené s nakládáním majetkem obce.
Stěžovatel na závěrech Ústavního soudu uvedených v nálezu sp. zn. I. ÚS 195/11 a sp. zn. I. ÚS 2929/07 dokládá důvodnost svého tvrzení, že nikoli jen stát, ale i obce mohou využíváním odborných pracovníků v řízeních před obecnými soudy v České republice "šetřit finanční zdroje pocházející z veřejných rozpočtů".
Přiznání náhrady nákladů za právní zastoupení žalovaného v občanskoprávním řízení považuje stěžovatel za nemorální za situace, v níž byl nucen ke zpětvzetí žaloby právě z důvodu nemožnosti získat informace, které mu byl povinen poskytnout žalovaný.
II.
Okresní soud v Blansku usnesením ze dne 21. 3. 2012 č. j. 2 C 81/2011-30 zastavil řízení ve věci žaloby stěžovatele o odstranění věci a zaplacení 5 620,- Kč s příslušenstvím proti žalovanému Městysu Lomnice, neboť stěžovatel bez bližšího odůvodnění po zahájení řízení vzal žalobu v plném rozsahu zpět. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. a uložil stěžovateli zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení za zastoupení advokátem, neboť "z procesního hlediska tím, že vzal žalobu zpět nikoli pro chování žalovaného, zavinil, že řízení muselo být zastaveno".
Usnesení soudu prvního stupně potvrdil Krajský soud v Brně, který současně pod bodem II. výroku uložil stěžovateli zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 960,- Kč. V odůvodnění svého rozhodnutí k námitkám stěžovatele ohledně zastoupení žalovaného advokátem odvolací soud uvedl, že neshledává efektivním, aby obce velikosti žalovaného zaměstnávaly kvalifikované právníky. Zastupováním žalovaného v předmětné věci nemohli být pověřováni zaměstnanci žalovaného, neboť spor není po právní stránce "triviální" ani se nejednalo o tzv. formulářovou žalobu. Bylo však věcí žalobce, aby si před podáním žaloby zjistil údaje nezbytné k určení pasivní legitimace.
III.
Ústavní soud se zabýval námitkami stěžovatele, přičemž se nejprve musel vypořádat s tou částí ústavní stížnosti, v níž stěžovatel brojí i proti výroku, jímž bylo řízení v předmětné věci zastaveno (výrok I usnesení soudu prvního stupně a potvrzující výrok I usnesení odvolacího soudu).
Ústavní stížnost lze podat jen tehdy, jestliže stěžovatel tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno jeho ústavní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].
V předmětné věci byl stěžovatel v řízení před obecnými soudy v procesním postavení žalobce, který se domáhal odstranění věci - patky sloupu ze svého pozemku a zaplacení výše uvedené částky. V řízení před soudem prvního stupně se stěžovateli, zastoupenému advokátem, dostalo ze strany soudu poučení o nutnosti doplnění skutkových tvrzení a navržení důkazů k prokázání důvodnosti své žaloby s tím, že žaloba v té formě a obsahu, jak byla předložena soudu, není projednatelná (§43 odst. 1 o. s. ř.).
Žalovaný popřel svoji pasivní legitimaci ve sporu a bylo proto věcí stěžovatele, aby žalobu upravil a doplnil ve smyslu poučení soudu. Krátce na to stěžovatel "bez bližšího odůvodnění" vzal svoji žalobu v plném rozsahu zpět. Okresní soud za této situace byl nucen řízení o žalobě stěžovatele zastavit. Zastavením řízení podle ustanovení §96 odst. 2 věta prvá o. s. ř. tak soud reagoval na procesní úkon stěžovatele, na úplné zpětvzetí žaloby, jímž stěžovatel projevil svoji vůli nepokračovat dále v řízení o ní a byl současně srozuměn, že o jeho žalobě již nebude soudem meritorně rozhodnuto. Takovým rozhodnutím nedošlo k porušení či k zásahu do ústavně zaručených základních práv stěžovatele, proto ústavní stížnost je v této části třeba odmítnou jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.
Pokud se týká otázky náhrady nákladů řízení, Ústavní soud k ní vždy připomíná, že k rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se vyjadřuje rezervovaně tak, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05 a další dostupná na http://nalus.usoud.cz). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování; Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 457/05, dostupné tamtéž). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto výjimečné.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení se obecné soudy opřely o ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. Ke konkrétní námitce stěžovatele lze odkázat na argumentaci použitou v odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť zajisté nelze srovnávat možnosti ústředních orgánů státní správy k hájení práv a oprávněných zájmů státu s možnostmi obce, v daném případě městysu, který své záležitosti spravuje samostatně (v samostatné působnosti). Jestliže s ohledem na velikost obce není účelné zaměstnávat při její správě právníky, není důvod k tomu, aby v řízení před obecnými soudy, navíc při složitějších sporech, advokát žalovaného nezastupoval. V opačném případě by totiž došlo k porušení zásady rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny a práva na právní pomoc v řízení před soudy (čl. 37 odst. 2 Listiny).
V projednávané věci soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízen, jak již bylo konstatováno shora, ve smyslu ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. Soud v takovém případě zkoumá procesní zavinění účastníka na zastavení řízení. Důvodem zpětvzetí žaloby se mohl zabývat až odvolací soud, neboť stěžovatel ho ve svém podání ze dne 10. 2. 2012 neuvedl. Závěr odvolacího soudu, že důvody, pro které stěžovatel nechtěl ve sporu pokračovat, spočívají v nezodpovědném přístupu stěžovatele k jím zahájenému řízení, neboť si již před podáním žaloby nezjistil relevantní informace k určení pasivní legitimace žalovaného, a ačkoli si musel být vědom toho, že již proto nemůže být ve sporu úspěšný, žalobu přesto podal, je správný.
Ústavní soud neshledal odkazy stěžovatele na závěry uvedené ve výše citovaných nálezech Ústavního soudu za případné a aplikovatelné i v projednávané věci. Rozdíl je nutné hledat především v tom, že obec jako veřejnoprávní korporace vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývajících. Protože je její povinností nejen pečovat o všestranný rozvoj svého území, ale i o potřeby svých občanů, přičemž v těchto záležitostech je limitována i svým rozpočtem, je s ohledem na tyto skutečnosti zpravidla efektivnější, aby v případě složitých právních sporů byla zastupována advokáty ad hoc.
V posuzované věci je zřejmé, že se obecné soudy danou věcí, a to zejména pokud jde o výrok o nákladech řízení, řádně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly důvody, které je vedly k rozhodnutí o náhradě nákladů pravomocně skončeného řízení.
Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) citovaného zákona, neboť jde o návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu