ECLI:CZ:US:2012:3.US.442.12.1
sp. zn. III. ÚS 442/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. března 2012 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného JUDr. Evou Machovou, advokátkou v Českých Budějovicích, Na Sadech 2033/21, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 11. 2011 č. j. 33 Cdo 3953/2011-189, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 28. 4. 2011 č. j. 15 Co 168/2011-156 a rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 12. 11. 2010 č. j. 6 C 2/2009-102, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení všech v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že při rozhodování soudů došlo k porušení jeho základního práva na nezávislý a nestranný soudní proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť státní moc nebyla uplatňována na základě, v mezích a způsobem, který stanoví zákon.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s rozhodnutím obecných soudů o tom, zda došlo k uzavření kupní smlouvy mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem (v řízení před obecnými soudy žalobce) ve smyslu §588 a násl. občanského zákoníku. Stěžovatel nesouhlasí se způsobem hodnocení prováděných důkazů a s právním závěrem obecných soudů o tom, že stěžovatel vystupoval v závazkovém vztahu s vedlejším účastníkem jako kupující. Tvrdí, že soud prvního stupně i soud odvolací při hodnocení provedených důkazů rozhodovaly jen podle svých úvah o věrohodnosti a nepravdivosti důkazů, předložených stěžovatelem, a o nepravdivosti tvrzení stěžovatele a svědků, kteří svědčili v jeho prospěch, a jednoznačně deformovaly provedené důkazy. Obecné soudy byly, dle stěžovatele, ve svém rozhodování ovlivněny tím, že pokud se jednou stěžovatel a jeho manželka, která v předmětném řízení vystupovala jako svědkyně, dopustili trestně právního jednání, pak jakákoli jejich tvrzení, byť se jedná o jinou záležitost, musí být vždy nevěrohodná a nepravdivá.
Z ústavní stížnosti a z připojených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem uložil Okresní soudu v Táboře stěžovateli, aby zaplatil žalobci částku 580.422,- Kč s příslušenstvím. Na základě provedených důkazů a jejich zhodnocení soud prvního stupně dospěl k závěru, že stěžovatel si vlastním jménem objednal v prodejně nábytku žalobce zboží s tím, že bude dodáno do domu jeho zetě a dcery. Žalobce zboží na toto místo dodal, ale stěžovatel zaplatil jen částečně a k doplacení zbývá shora uvedená žalovaná částka. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle §588 a násl. občanského zákoníku, tedy jako vztah z kupní smlouvy. Dospěl k závěru, že zatímco žalobce, jako prodávající, svou povinnost dodat objednané zboží splnil, stěžovatel, jako kupující, dosud nezaplatil celou kupní cenu. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud jako nepřípustné, neboť stěžovatel nenabídl k dovolacímu přezkumu žádnou otázku zásadního právního významu, která by mohla založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Ústavní soud zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší provádět přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako v řízení před obecnými soudy a věc posuzovat z hledisek běžné zákonnosti. Pouze pokud by takovým rozhodnutím bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán zasáhnout.
Po seznámení se s obsahem stěžovatelových námitek a jejich konfrontací s textem napadených usnesení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel jejím prostřednictvím předkládá totožné argumenty, které již uplatnil v řízení před obecnými soudy a s nimiž se již tyto soudy vypořádaly. Jejich opakováním a pokračováním v nekončící polemice o otázce, zda byla mezi stěžovatelem a žalobcem uzavřena kupní smlouva či nikoli, se tak obrací na Ústavní soud jako na další instanci v systému obecného soudnictví. V ústavní stížnosti přitom neuvedl nic, co by podstatu věci posouvalo do ústavněprávní roviny. Pod příkrovem argumentů o nesprávném hodnocení provedených důkazů obecnými soudy jsou jeho tvrzení jen projevem nesouhlasu s rozhodnutím obecných soudů o tom, že mezi ním a žalobcem byla uzavřena kupní smlouva a stěžovatel je povinen zaplatit zbytek kupní ceny, který dosud žalobci neuhradil. Pokud obecné soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti. Závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavněprávního nic vytknout.
S ohledem na výše uvedené nedošlo ani k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, o čemž svědčí i skutečnosti, že věc prošla celkem dvakrát řízením před obecnými soudy všech stupňů. Závěry soudů, ve věci rozhodujících, byly učiněny v mezích nezávislého soudního rozhodování a Ústavní soud v nich neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele. Proto nezbylo než ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu