ECLI:CZ:US:2012:3.US.4587.12.1
sp. zn. III. ÚS 4587/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou o ústavní stížnosti stěžovatele J. F., zastoupeného Mgr. Janem Kutějem, advokátem se sídlem v Praze 5, Lamačova 9, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2012 sp. zn. 67 To 36/2012 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. 12. 2011 sp. zn. 1 T 39/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavního soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená usnesení obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení čl. 2 odst. 2 a 4, čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 8, čl. 10, čl. 14, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením, že návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení se podle §283 písm. b) tr. řádu ve spojení s §286 odst. 2 tr. řádu zamítá.
O stěžovatelově instanční stížnosti proti předmětnému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 rozhodl Městský soud v Praze ústavní stížností rovněž napadeným usnesením, jímž ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. 8. 2012 č. j. 3 Tdo 940/2012-11 stěžovatelovo dovolání podle §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu odmítl.
Dříve, než lze přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, je Ústavní soud povolán prověřit, zda jsou splněny všechny formální a obsahové podmínky stanovené pro její podání (resp. věcné projednání) zákonem o Ústavním soudu.
Dovolací soud v odmítavém usnesení konstatoval, že dovoláním napadené usnesení Městského soudu v Praze není rozhodnutím, proti němuž je dovolání přípustné. Poukázal přitom na vlastní judikaturu, konkrétně rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 36/2003 (tr.), v němž se uvádí, že usnesení, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na povolení obnovy řízení podle §283 tr. řádu nebo §284 tr. řádu, nelze považovat za rozhodnutí ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1, odst. 2 tr. řádu, proto proti němu není přípustné dovolání, a to ani kdyby původní rozhodnutí, jehož se návrh na obnovu týkal, bylo rozhodnutím ve věci samé v uvedeném smyslu.
Že dovolání přípustné nebylo, je nezpochybnitelné a stěžovatel v ústavní stížnosti proti tomu ostatně nic nenamítá (usnesení dovolacího soudu nenapadá).
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Je potřebné mít na zřeteli, že dovolání v trestním řízení (§265a a násl. tr. řádu) není posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3, §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), vždy. Vzhledem k taxativnímu výčtu rozhodnutí, která lze považovat za rozhodnutí ve věci samé, proti nimž je přípustné dovolání [§265a odst. 2 tr. řádu], jím není kupříkladu (zde právě) tehdy, když směřuje proti usnesení, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na povolení obnovy řízení podle §283 tr. řádu nebo §284 tr. řádu; bylo-li přesto dovolání o ně opřené podáno, dovolací soud je podle §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu odmítne, aniž by se jím mohl zabývat věcně.
V takovém případě (a tím je i případ posuzovaný) je "posledním procesním prostředkem" nutně již odvolání, pročež od doručení rozhodnutí o něm i počíná běh 60-ti denní lhůty k podání ústavní stížnosti (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); dobrodiní ustanovení §72 odst. 4 tohoto zákona se zde uplatnit nemůže, neboť "mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje", nebyl "odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení" (srov. kupř. sp. zn. III. ÚS 344/06, III. ÚS 454/06, III. ÚS 478/06, III. ÚS 1170/08, III. ÚS 2039/08 a další).
Vzhledem k nespornosti úsudku, že dovolání poslední procesní prostředek, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, nepředstavovalo (srov. shora citované odůvodnění ústavní stížnosti, jímž stěžovatel výsledku dovolacího řízení neoponoval), neuplatní se v předmětné věci bezprostředně nosné důvody usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3634/10 ze dne 29. 3. 2011, resp. rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 10. 2010 ve věci Adamíček proti České republice, stížnost č. 35836/05.
Z toho plyne, že bylo-li nevyhnutelné stěžovatelem podané dovolání vskutku posuzovat jako nepřípustné, pak je následná ústavní stížnost směřující proti usnesením soudu prvního stupně a odvolacího soudu, "návrhem podaným po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem" s následky jejího odmítnutí ve smyslu §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť běh této lhůty, jak bylo uvedeno, se odvíjí již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu.
Jinak řečeno, i v případech, kdy zákon konkrétně podané dovolání (objektivně) nepřipouští, je logicky nelze - bylo-li přesto podáno - považovat za procesní prostředek, který (ve smyslu citovaného §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje.
To je v dané věci významné proto, že stěžovatel zjevně vycházel z toho, že mu naopak dobrodiní (další) lhůty k podání ústavní stížnosti podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, svědčí.
Jak bylo již předznačeno, za daného procesního stavu však bylo třeba šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti počítat nikoli od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž již od doručení rozhodnutí soudu odvolacího (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); byla-li však ústavní stížnost podána až poté, co rozhodl dovolací soud o podaném dovolání, stalo se tak zjevně po uvedené lhůtě, tedy opožděně.
Ústavní soud opakovaně připomíná, že jedním z principů, na nichž je vybudována koncepce ústavního soudnictví, je princip subsidiarity, v souladu s níž lze zásah Ústavního soudu žádat pouze za podmínek stanovených zákonem o Ústavním soudu (včetně dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti). Je tedy na účastníku řízení, aby pečlivě zvažoval, jakým způsobem v souladu s hmotnými i procesními normami zamýšlí usilovat o ochranu svého práva. Tomu koresponduje, že jak v dovolacím řízení tak v řízení o ústavní stížnosti je zakotvena zásada povinného zastoupení (advokátem).
Proto Ústavní soud ústavní stížnost (soudcem zpravodajem) odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2012
Vladimír Kůrka v. r.
soudce zpravodaj